Saúdskoarabský novinář Džamál Chášukdží byl mučen a zabit na ambasádě v tureckém Istanbulu. Umíral dlouho a velmi krutým způsobem a zemřel proto, že byl známým kritikem režimu země, ze které pocházel. Jeho smrt je tématem číslo jedna světových médií i světových politiků. Ne tak českých, protože v České republice politici novináře nechtějí bránit, chtějí je tak maximálně vlastnit nebo urážet.

V sobotu se konečně ozval nově jmenovaný Tomáš Petříček, který vraždu alespoň tak nějak odsoudil. Premiér Andrej Babiš je zticha, protože on raději novináře nazývá zkorumpovanou pakáží a jeho tým si dobře uvědomuje, že u voličů nějaké to zastání nebo prohlášení politické body nepřinese.

Pak tu máme prezidenta republiky. Ten má na novináře samopal, čas od času utrousí, že by se měli likvidovat, nadává jim, ponižuje je a jeho mluvčí Jiří Ovčáček kádruje, s kým se bude mluvit a s kým ne (protože pokud nejste spřáteleni s Pražským hradem, pravděpodobně vás někdo zaplatil, abyste tuto skvělou reprezentaci odsuzovali).

Miloši Zemanovi trvalo, než se vyjádřil například k vraždě slovenského novináře Jána Kuciaka – a udělal to víceméně proto, že k tomu byl donucen tolika otázkami. Ovšem Saúdská Arábie je daleko, to náš český rybníček nijak nerozvíří, a tak je v pořádku celou věc ignorovat. Stejně jako se taktně mlčí k vraždění a zastrašování novinářů v Rusku, protože to by se také mohlo stát, že by se rozzlobil Vladimir Putin.

Vražd novinářů, jak se zdá, přibývá. Kromě Kuciaka jmenujme třeba bulharskou novinářku Viktoriji Marinovovou, která psala o korupčních kauzách. Povinností každého politika civilizované země by mělo být novináře chránit a přinejmenším tyto činy jednoznačně a hlasitě odsuzovat. My ale zjevně máme k civilizovanosti dost daleko.