Jedenáctého ledna vynesl Městský soud v Praze rozsudek ve věci vyzrazení utajované zprávy BIS, na němž se měli podílet Jana Nečasová, ředitelka kabinetu expremiéra Petra Nečase, podnikatel Ivo Rittig, jeho právník David Michal a bývalý poradce ministra zemědělství Tomáš Jindra. Padly tři podmíněné tresty, nejpřísnější pro paní Nečasovou (18 měsíců s tříletou zkušební dobou). Pan Jindra byl zproštěn obžaloby. Rozsudek není pravomocný, žalobce i obžalovaní se odvolali.
V médiích se uvádí, že je to první z kauz, v nichž pan Rittig a paní Nečasová figurují a kde padly nějaké tresty. Mně jako významné připadá především to, že je to první případ, kde padly rozsudky a jímž se zároveň otvírá cesta k tomu, co barvitě naznačili státní zástupci a policisté (Ivo Ištvan, Robert Šlachta) na tiskové konferenci 14. června 2013 a následně např. pan Šlachta v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes 21. listopadu téhož roku: K rozkrytí rozsáhlé korupční hydry, „klientelistického“ systému, který údajně prorůstá ekonomikou, politikou a možná i justicí a znamená nebezpečí pro demokracii v České republice. Případy jako údajné zneužití vojenského zpravodajství nebo nezdaněné dary pro paní Nečasovou mohou sloužit nanejvýš jako dokreslení charakteru účastníků „systému“. Samy o sobě na klientelistickou síť nevydají.
Celý spletenec korupčních kauz kolem Jany Nečasové (jeho jádrem je kauza „poslaneckých trafik“, která i po zásahu Nejvyššího soudu v červenci 2013 pokračuje, jen obžalovanými jsou teď expremiér Nečas, Jana Nečasová a vysoký státní úředník Roman Boček) má mocný politický aspekt. V důsledku jeho spektakulárního rozehrání (zatýkání, policejní razie na úřadu vlády) padla vláda a došlo k předčasným volbám do Poslanecké sněmovny. Koncepce státních zástupců z VSZ Olomouc a čelných policistů z ÚOOZ od počátku ladila s prostinkou revoluční ideologií Andreje Babiše: dosud nám vládli politici, co nemakali a kradli, teď přicházíme my obyčejní lidé, abychom udělali pořádek. Ta ideologie – také v souvislosti s tím, co se odehrávalo kolem případu Nečasová a „poslanecké trafiky“ od léta 2013 – se tehdy stala v očích mnoha lidí natolik věrohodnou, že volební výsledek Babišova hnutí ANO několikanásobně překonal preference, resp. hodnoty ve volebních modelech, jichž dosahovala jeho strana ještě v červnu 2013. Aktivity „orgánů činných v trestním řízení“ se už tím dostaly do tak těsného sousedství s politikou, jaké od listopadu 1989 nepamatujeme. A na podzim tohoto roku nás čekají další velevýznamné volby do Poslanecké sněmovny. Je zjevné, že pokud by se podařilo ve věci „korupční hydry“ výrazně pokročit, ovlivnilo by je to podobně. Zároveň na sebe „orgány činné v trestním řízení“ vzaly velkou profesní, ale také občanskou zodpovědnost za to, co bylo, i za to, co bude. Musejí se tedy co nejdříve vykázat nějakými přesvědčivými výsledky. Jak Andrej Babiš na jedné straně, tak i státní zástupci z Olomouce a ti politici a novináři, kteří je podporují, na straně druhé mají v této věci shodný silný zájem: aby se teorie o korupční hydře v příštích měsících věrohodně prokázala.
Podivný případ
Případ (údajného) vyzrazení tajné zprávy BIS může být výrazným krokem v tomto směru, proto si zaslouží velkou pozornost. Soustředím se na to, co mi na něm připadá velmi divné a co mne znepokojuje ne jako právního odborníka, jímž nejsem, ale jako řadového občana ČR a politického komentátora. Nejde mi o to, zda a do jaké míry jsou obžalovaní vinni (to ponechám na soudní moci), ale jakou mám vůbec možnost si o věci udělat nějaký názor. A také, čeho se mohu případně sám do budoucna nadít, pokud bude trestně právní systém fungovat tak, jak se tu právě v praxi, také formou precedentu, zavádí, a já se dostanu do jeho drápů. Stranou přitom nechám samu představu korupční hydry, kterou sám za sebe považuji za občansky zcela nezodpovědnou, obludnou a paranoidní konstrukci, od níž vede cesta k politickým procesům. Jistě, řada věcí, které policisté při vyšetřování zjistili, je mírně řečeno zarážející: ale nejde o stavební prvky, ale o budovu, která je z nich – nebo přesněji řečeno mimo jiné i z nich – vystavěna.
Takže zpátky k případu vyzrazení zprávy BIS. Její obsah je tajný, znají ho jen soud, žalobce, obžalovaní a obhájci (aspoň předpokládám). Jistě, tato okolnost je dána povahou věci. Ale už sám fakt, že tu neexistuje vůbec žádná vazba na veřejnost, respektive vazba tu bude formálně vzato až poté, co zpráva bude odtajněna, staví obžalovaného do stavu zvýšené bezbrannosti. Musí být také vybaven vysokou dávkou důvěry v kompetenci těch, kteří o něm rozhodují, v institucionální rámec, v to, do jaké míry je odfiltrován od jiných, například politických vlivů. Závidím každému, koho dnes v těchto věcech občas nepřepadnou jakési pochybnosti.
Rozsudek se odvolává na odposlechy, a to na odposlechy obžalovaných Rittiga, Michala a Jindry. Paní Nečasová odposlouchávána nebyla. Bylo by například významné, kdyby paní Nečasová přerecitovala nevědomky do policejního záznamu obsah utajované zprávy (pak není o čem diskutovat) nebo kdyby pan Rittig, Jindra či Michal před soudem uvedli, že je paní Nečasová seznámila s obsahem zprávy a náležitě to doložili, nebo kdyby se paní Nečasová před soudem přiznala, že spoluobžalovaným obsah zprávy sdělila (nemohu ovšem zastřít, že na základě svých historických zkušeností chovám k takovým přiznáním neurotickou nedůvěru). Nic z toho se nestalo. Jsou k dispozici jen odposlechy, v nichž se pánové Rittig, Jindra a Michal mezi sebou baví o tom, co jim paní Nagyová údajně sdělila. Jak vypadá utajovaná zpráva a jak vypadají v plném rozsahu odposlechy toho, o čem si mezi sebou povídali, je a bude přitom známo jen poměrně úzkému okruhu lidí, kteří o tom sami nesmějí veřejně mluvit.
A konečně: žalobci prý neprokázali, od koho paní Nečasová informaci dostala. Určili jen okruh čtyř lidí, kteří se s ní seznámili a mohli její obsah vyzradit (je mezi nimi i Petr Nečas). Zda informaci dostala, nikdo neví, a to, jak úplnou informaci dostala, je na posouzení lidí, kteří mají ke zprávě i k odposlechům přístup.
Když člověk do podobného případu takříkajíc spadne, může mít tedy velmi snadno pocit obžalovaného z procesu Franze Kafky. A člověk, který ho zvnějšku pozoruje jako divák, má si o něm utvořit nějaký názor a ví, že jeho význam (také politický) daleko přesahuje to, oč v něm konkrétně jde, je přímo vybízen, aby se s důvěrou a v plné šíři spoléhal na něco, co si nemůže vůbec nijak ověřit. Proto má pocity obdobné jako ten, co se v případu zrovna „koupe“. Klade to na něj nárok, kterému řada lidí (a já k ním patřím) nedokáže vyhovět mimo jiné i proto, že se takovým nárokům zásadně vyhovovat nemá: byla by to totiž důvěřivost, která je v rozporu s uvědomělým občanským postojem.
Zažijeme demokratické volby v nedemokratickém prostředí?
A to je teprve začátek, úvod story o korupční chobotnici, která měla (a má?) spojovat politiky, podnikatele a dokonce i některé pracovníky justice. Ve svém žhavém jádru (případ „poslaneckých trafik“) je postavena na zrůdné myšlence, že orgány činné v trestním řízení jsou kompetentní zkoumat, nakolik se jednání lidí shoduje s jejich svědomím, a vyvozovat z toho důsledky. Je to pokus o destrukci právního státu a zároveň výraz úsilí o kompromitaci politiky jako takové: „standardní“, což dnes znamená demokratické politiky. A je to jeden ze základních stavebních kamenů, z nichž jsou uprostřed skomírající české demokracie budovány babišovské Nové pořádky, nesené už zmíněnou primitivní, ale vyzkoušenou revoluční ideologií o politicích, co nemakali a kradli, a obyčejných lidech, co přišli udělat pořádek.
Další krok v budování Nových pořádků uprostřed rozložené demokracie byl „boj o policii“, který vyvrcholil v létě letošního roku. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci ve spolupráci se Šlachtovým ÚOOZ získávalo čím dál tím větší sílu a měnilo se v obávaný politický faktor. V rámci ochromené demokracie tak spontánně a skoro nepozorovaně vznikalo něco jako zárodek policejního státu. Jistě, účastníkům nešlo o likvidaci demokracie, nýbrž o svatou věc. To je bohužel nejsnazší cesta, jak policejní stát vzniká. Policisté a státní zástupci měli podporu Babišova hnutí. Neblahý vývoj se zarazil o zbytky pluralitní demokracie v ČR: ČSSD a další demokratické strany s vypětím všech sil nakonec aspoň na čas takovému vývoji zabránily.
A konečně to, co probíhá právě nyní: pokus o ochromení veřejnoprávních médií. Návrh novely zákona o ČT a ČRo má obě média „odpolitizovat“. To znamená odejmout parlamentu možnost účasti na vytváření prostoru pro svobodu projevu a svěřit tuto péči do rukou organizací, které nemají žádnou jasně vymezenou legitimitu a odpovědnost. Návrh teď bude projednávat Poslanecká sněmovna. I na něm se podílelo Babišovo ANO.
Letos nás čekají dvě významné volby (do PS a ta prezidentská). Rozhodnou o tom, zda a do jaké míry se upevní Babišovy Nové pořádky. Jistě, pokud se Nové pořádky definitivně prosadí, stane se tak nejspíš – formálně vzato – demokratickou cestou. To, co nám hrozí, mj. i díky třem tlakům, které jsem tu právě zmínil, ovšem je, že formálně vzato demokratické volby proběhnou v nedemokratickém prostředí – tedy něco podobného, s čím máme výraznou a nehezkou zkušenost z let 1945–1946.
Fronta vede napříč politickým spektrem
V konfliktu, který u nás nyní probíhá, v konfliktu mezi demokracií na jedné a autokracií a oligarchií na druhé straně, stojí proti sobě demokratická politická politika a „nepolitická politika“, již tentokrát prezentuje Andrej Babiš a jeho lidé: mocenský útvar nového typu, zároveň politické uskupení, obří firma a mediální impérium. Má v mnoha ohledech spontánní podporu toho, čemu se u nás říká „občanská společnost“, nezávislých iniciativ hlásících se k odkazu Václava Havla. Parlamentní demokracie, postavená na myšlence lidských a občanských práv, na víře v nekonečnou hodnotu lidské duše a v rovnost lidí jako v rovnost šance (já bych řekl rovnost v naději na spasení), demokracie spočívající na ctění formálních postupů a pravidel, zde stojí proti konceptu neformálního uskupení lidí v čele s osobností nadanou přirozenou autoritou a překonávající nedostatky zkostnatělé „standardní“ politiky. Podobných pokusů o „překonání standardní politiky“ už byla v novodobých dějinách řada. Výsledkem byl vždy autoritativní, totalitní státní útvar.
Podstatné dále je, že dělící linie přitom vede napříč politickým spektrem a napříč stranami (není to tedy spor „pravice“ s „levicí“, a zejména ne v tom pojetí, které se u nás po převratu prosadilo z přičinění Václava Klause). Společnou notu a společné zájmy s Babišem nalézají významní politici stran, jež jsou s jeho hnutím v koalici, např. Jeroným Tejc a Jiří Zimola z ČSSD, Ivan Gabal a Jiří Čunek z KDU-ČSL. Jednotná není ani „pravice“: ODS se nikdy pořádně nevyrovnala s dědictvím svého předsedy a Václav Klaus ml. je jakýmsi zhmotněním této smutné skutečnosti. V krajích ODS projevila velkou náchylnost ke koalicím s ANO. TOP 09 je od svého zrodu osudově rozdělena mezi „pragmatiky“ a „pravdoláskaře“, a to rozdělení jí v poslední době brání zaujímat racionální a jednoznačné postoje.
Neformální sjednocení demokratů proti autokratům, které je v tomto roce velmi aktuální, bude tedy velmi obtížné. Přitom je to základní problém a úkol tohoto roku.
Média: nechumelismus jako v čase starých Římanů
Zvláštním problém jsou média: ne snad ta babišovská, to je běžná odpudivá služebná žurnalistika, na jakou jsme si tu v posledních cca 75 letech zvykli. Jde o ty ostatní.
Základní hodnotou je prý povinnost novináře o nestranné posouzení politického zápasu. Tento luxus si mohli dovolit například spokojení a nasycení Římané, když sledovali, jak proti sobě v Koloseu na život a na smrt zápasí zjednané oddíly gladiátorů. Věděli totiž, že běží jen a jen o to, aby se diváci, to jest oni, dobře bavili. Dnes by byl takový postoj nemravný. Záleží na tom, kdo je kdo, na čí straně je v tom či onom případě pravda. A je třeba vědět, že ten, kdo zápas pozoruje a veřejně se k němu vyjadřuje, je zároveň na jeho výsledku závislý a svým vyjádřením ho může a má ovlivnit. Ať chce či nechce, je do něj zapleten, je jeho účastníkem. Posouzení samozřejmě musí být spravedlivé, ale mezi „spravedlivým“ a „neutrálním“ je velký rozdíl.
Neutralita je možná jen tam, kde vyznáváme „nechumelismus“: všeobecné přesvědčení, že vlastně o nic nejde. Staří Římané byli bytostní nechumelisté. Nakonec se jim to velmi nevyplatilo.
Mediální lynč
„Nechumelismus“ však ještě není to nejhorší. Musím se zastavit u dvou příkladů komentování, které mi připadají vysloveně otřesné. Prvním je komentář Martina Fendrycha z Aktuálně.cz. Vyšel 10. ledna a má dlouhatánský název: „Soud: Jana Nečasová (Nagyová) vinna. Žalobci tohle kolo vyhráli. My taky.“ Psal už tu o něm pěkně Aleš Rozehnal, já se k němu znovu vracím, protože si myslím, že je to zapotřebí.
„My“ v titulku není pluralis maiestaticus. Znamená totéž, nebo skoro totéž, co se za dob mého dětství a mládí označovalo jako „všechen náš pracující lid“. „My“ víme. Jinde v článku se říká „lid má jasno“, „veřejnost (modernější výraz pro lid) má jasno“. Pan Fendrych je součást veřejnosti, lidu, ale zároveň i jejich pověřený mluvčí. „Veřejnost“ má tedy jasno, že vliv lobbistů na ředitelku sekretariátu Petra Nečase těžko popřít. „My“ víme, jak tomu je, jen soudkyně Králová (která Nečasovou už dvakrát osvobodila) to odmítá vidět.
Nejde mi vůbec o to, zda je paní Nečasová vinna, nebo ne. Soudy jsou kritizovatelné, a to i v průběhu procesu. Jde mi jen a jen o to, že takovýto způsob psaní, kdy se někdo vydává za mluvčího celku (lidu, národa, veřejnosti) a z pozice fiktivní síly mistruje soudy i čtenáře, je demagogie a nebetyčná drzost. Má u nás bohužel své tradice. Za „lid“, „národ“ a „veřejnost“ se kdysi velmi podobně schovávali i novinářští obhájci pravosti RKZ a stoupenci teorie o rituální vraždě. To, o co se opírali, je podobné jako to, oč se opírá pan Fendrych: hysterie, emoce a nálady ve větší či menší části veřejnosti. Jsou jejich mluvčím a zároveň je podněcují. Považuji tento způsob psaní za ohavný, protože se snaží přenést soudní líčení na ulici. Je to klasický příklad mediálního lynče. Opakuji, bez ohledu na to, zda a jak je paní Nečasova vinna. Základní je, že obžalovaný má být souzen a ne lynčován.
Ideologie kolaborace
To je jeden způsob psaní dnešní pokleslé „nebabišovské“ žurnalistiky, která také přispívá k tomu, aby tu nakonec proběhly demokratické volby v nedemokratickém prostředí. Druhý názorný příklad, o něco zábavnější, je to, co předvádí Erik Tabery v komentáři „Éra Andreje Babiše se blíží“ (Respekt.cz 14. ledna t. r.). Především: se zlomyslnou radostí konstatuji, že pan Tabery se od roku 2014 změnil v katastrofistu. Také ho už přešlo nadšení z toho, jak se mu tehdy pan Babiš do telefonu omluvil za útok na žurnalisty z Echa 24 (omluvit se ovšem měl ne jemu, ale těm, které napadl, a ne do telefonu, ale stejně veřejně, jako je předtím urážel). Dnes o něm píše o dost věcněji a kritičtěji („Není možné bez obav sledovat rostoucí vliv muže, který zájem státu hodnotí jen podle svého zájmu… Už po volbách se můžeme ocitnout v situaci, kdy tu bude jeden muž disponovat vlivem, jaký jsme od roku 1989 nezažili.“).
Z toho, že éra Andreje Babiše se blíží, vyvozuje ovšem pan Tabery tento závěr: „Jestli má Babiš dost chytrosti na to, aby se snažil v jiných stranách pojistit, aby nevznikla vláda bez jeho vítězného ANO, je třeba doufat, že se tomu přizpůsobí i TOP 09 či další uskupení, která se zaklínají, že s Babišem by si ani nepodala ruku. Otázka totiž s největší pravděpodobností nezní, zda ANO povede příští vládu, ale s kým v ní bude. A jestli to budou spíše liberálně-proevropští partneři, či odpůrci stávajícího směřování země. Pokud někdo vyznává romantismus v politice, tak prosím, ale Babiše budou strany nejúčinněji kontrolovat, když s ním budou sedět ve vládě. Bude to možná nepopulární, bude to nepochybně těžší, ale bude to i smysluplnější.“
K tomu je třeba říci: nelézt s Babišem do koalice, ani dříve, ani teď, ani později, není projev politického romantismu, ale základní politické hygieny a slušnosti. Naopak navrhovat to, co navrhuje pan Tabery, je vyznávat českou ideologii: je třeba být při tom: za republiky, za protektorátu, za stalinismu, za normalizace, atp. atp. Člověk se sice tu a tam ušpiní, ale zároveň vykoná leccos užitečného. Jenže to je omyl: „Co platno člověku, kdyby celý svět získal, ale na duši ztrátu utrpěl!“ Takové počínání je nejen nemravné, ale nešikovné. Společenství, do něhož se člověk takhle zapojuje, se nestane ani o fous lepším, jen on se stane stejným jako jeho noví komplicové.
Hlavní otázka nezní, zda pan Babiš vyhraje nebo ne, ale co dělat proti tomu, aby vyhrál, a to dokud je na to ještě čas. Přitom nejde o to, zvítězit, ale zúčastnit se. Pan Tabery ovšem už dnes ví, že Babiš stejně tak jako tak vyhraje. A pokud se tak stane, má jediný recept: kolaborovat. Kolaborace se už předem stává normou – v duchu politického „pragmatismu“. Tuto ideologii je třeba za všech okolností odmítnout stejně jako mediální lynč. Tím, že pan Babiš vyhraje, nekončí svět. Jen se zase stane o dost horším. Ale to není žádný důvod, proč s ním lézt do party.
Nakonec malá osobní poznámka: církve
V této věci bych byl rád ohleduplný. Taky nemám zkušenost s tím, jak to vypadá u katolíků. Chtěl bych vlastně říci jen jedno. V normální společnosti by církve měly ovlivňovat veřejný život srovnatelným způsobem jako média. Nemyslím, že by se přitom měly za každou cenu plést do politiky. Je to nutné jen zřídka (ale zřídka to nutné je). Žil jsem v přesvědčení, že v případě církve jde nebo by mělo jít o společenství lidí, kteří se navzájem posilují ve službě tomu, v něhož věří, a v tom, aby plnili jeho vůli. Taková vzájemná pomoc se nakonec vždycky nějak promítne do roviny praktického života každého z nich. Problém církví v totalitních režimech, které jim nepřály, byl v tom, že se přizpůsobovaly dobovým požadavkům, aby obhájily aspoň možnost provozovat formální náboženské úkony, v nichž se víra zhmotňuje. Ty jsou jistě velmi důležité, ale mají smysl jen tam, kde je nějaké živé a věrohodné přesvědčení, které je nese. Samy o sobě nejsou k ničemu.
Věrohodnost církví české společnosti je mizivá. Jistě, je to dáno také hnusnou a štvavou mediální kampaní ve věci církevních restitucí. Ale není to – kromě toho – i tak, že lidé cítí, že jim církve vlastně nemají co nabídnout? Že jim jsou k ničemu? A nemají v tom náhodou alespoň trochu pravdu? Že jsou to vlastně obyčejná přátelská uskupení, kluby, do nichž je těžké proniknout a o to snadnější z nich vypadnout? Tím se velmi zpronevěřují svému poslání. Píšu to vlastně jen proto, že mne to velmi mrzí.
Další texty Bohumila Doležala si můžete přečíst na jeho webu Události.
