Premiér Andrej Babiš má zvláštní schopnost adaptovat se na jakoukoli společenskou náladu. Protože dobře ví, že komunální ani senátní volby nemusí pro hnutí ANO znamenat úspěch odpovídající vynaloženým prostředkům, musí zavile bojovat proti migraci. A to tak vehementně, že odmítá pomoc pro padesát syrských sirotků. Je to ostudné, nízké a zbabělé jednání hodné jedině někoho, jako je Babiš: člověka, kterému nejde vůbec o nic jiného než o volební hlasy a kterého naprosto míjejí slova jako hodnoty, morálka nebo soucit.

Padesát dětí. Opravdu existuje někdo, kdo považuje za normální nepomáhat sirotkům ze země postižené válkou? Opravdu někomu připadá normální odmítnout tak samozřejmou věc jako pomoc dětem? Zřejmě ano.

Česká republika se v mezinárodních očích dostává na naprosté dno. Premiér Babiš, podezřelý z dotačního podvodu, se sice rád tváří jako civilizovaný státník západního střihu, jeho jednání a rozhodování k tomu má ovšem velmi daleko. Človek, který není ochoten být ani trochu solidární, státníkem nikdy být nemůže.

ČSSD má sice v svém názvu z nějakého nesmyslného důvodu stále ještě sociální, ovšem to jediné, k čemu je tohle slovo dobré, je realizace programu uplácení voličů. Sociální cítění se vytratilo a směšná figurka a ministr pro všechno Jan Hamáček pro jistotu bojuje proti migraci přímo na hranicích. Na Twitter sice napsal, že bychom „mohli zvládnout“ děti přijmout, ale dál nic.

A pak je tu jeden přítel našeho pana premiéra, který samozřejmě mlčí. Je to prezident Miloš Zeman. Ten prezident, který získával politické body oceněním Nicolase Wintona. Je hanebné, že se někdo jako Zeman sám přiživil na někom, kdo zachraňoval děti, a sám se pak nedokáže zastat ani několika desítek sirotků.

Morální marasmus naší země pokračuje. A to, že čelní představitelé České republiky výměnou za oblíbenost u některých voličů vymění i hodnoty, jako je lidský život nebo pomoc bližnímu, je prostě nehorázná ostuda, která nemůže skončit dobře.