Ilustrační foto FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Po téměř půlroční pauze se dnes většina českých školáků vrací do zpět do lavic. Zeptali jsme se známého dětského psychologa Václava Mertina na to, co si děti z karantény odnesly, jak to ve školách v příštích týdnech a měsících bude vypadat a zda je v silách kantorů dohlédnout na dodržování hygienických opatření.
Myslíte si, že v dětech zůstal nějaký stres z prožité karantény, který by mohl ovlivnit jejich návrat do školních lavic?
Můj tip je, že pokud rodiče nebláznili i o prázdninách, ať už z jakýchkoliv důvodů, nemyslím to pejorativně, tak se děti dávno srovnaly a jsou v pohodě. Uznávám, že v prvních týdnech to leckde mohlo být velmi složité a jistě to složité i bude, ale problémy se týkají především dospělých, protože mohli přijít o práci a ocitnout se ve špatné finanční situaci. O děti bych se v tomto ohledu příliš nebál. Během karantény byly doma, nemohly chodit do kroužků a svobodně ven, což jim určitě nebylo příjemné. Máme za sebou ale dlouhé prázdniny, kdy už byl ten režim volnější, tolik bych se o ně tedy nebál.
Většina žáků se do školy vrací po opravdu dlouhé době. Jak si myslíte, že se to projeví na jejich výkonech a na výuce jako takové?
Rozdíly, které mezi žáky byly ještě před karanténou, se během mnoha měsíců bez školy prohloubily. Můj názor je, že některé děti přijdou do školy a učitel na nich dlouhé prázdniny nepozná, protože jsou velmi šikovné. Část dětí se ale vrátí s mnohem většími mezerami, než se kterými odcházely do karantény. To bude problém a zcela určitě to zvýší nároky na učitele, protože ti se nemohou tvářit, že tyto rozdíly během čtrnácti dnů smetou z povrchu zemského a vše dohoní. Tak snadné to zcela určitě nebude.
Jak by podle vás měli učitelé na prohlubující se rozdíly zareagovat?
Učitelé by takto podle mého názoru neměli uvažovat. Učitelé musejí od prvního září zjišťovat, jak na tom děti jsou. To, co dřív bylo klidnější zářijové opakování, tentokrát bude muset být mnohem důkladnější. Písemky by zpočátku měly sloužit k tomu, aby se učitelé zorientovali v tom, co je třeba dohnat. Určitě bych varoval před známkováním stylem: „Tohle už jsme se učili, to byste měli umět, a jestli jste se to nenaučili, tak to je váš problém.“
A co rodiče? Ať zodpovědnost nenecháváme jen na učitelích.
To je potřeba říct: Zodpovědnost za dítě měli, mají a budou mít rodiče. Rodiče mají zodpovědnost za všechno: za jeho zdraví, prosperitu i za vzdělání. Kde můžu, tam se snažím apelovat na učitele, aby toto rodičům připomínali, aby rodiče do učení zapojovali více než doposud. Během karantény byli rodiče nuceni více vnímat, co se jejich děti učí, více se do tohoto procesu zapojovali a dětem pomáhali, a já bych byl rád, aby se to alespoň trochu udrželo bez ohledu na koronavirus. Může se někdy stát, že tato spolupráce rodičům připadá, jako by dělali práci za učitele. Je ale třeba mít na paměti, že za vzdělání má zodpovědnost vždy rodič. Když rodič dítě podporuje, když s ním spolupracuje a když ho něco učí, tak to dělá pro své dítě, nikoliv pro školu.
V čem by se měl podle vás lišit přístup menších a větších dětí?
U malých dětí jsem jednoznačně pro to, aby rodiče v poměrně velké míře s dítětem na školní přípravě spolupracovali. Samozřejmě nechci říct, že když rodič přijde v šest večer z práce a jde dělat večeři, tak že by se měl ještě dvě hodiny věnovat učení. Jistě to má nějakou míru. Pro malé děti je spousta situací a problémů nových. Na něčem se zaseknou, protože nevědí, jak dál, a jsou schopny u toho sedět hodinu bez výsledku. U menších dětí má smysl je vést k samostatnosti a učit je, že se budou učit samy. Měli bychom u toho ale být. U těch starších je to trochu jiné. Pokud vidím, že má starší dítě dobré výsledky a je samostatné, tak bych pomoc nevnucoval, jinak bych se ale nebránil pomoci ani starším dětem. Můžeme stokrát říkat „On už by to měl zvládat“, ale když to nezvládá, tak bychom ho měli podpořit. Vzdělání není soutěž. Vzdělání je o tom, že se něco naučíte, něco zvládnete a získáte víru v to, že i v budoucnosti budete schopni se něco naučit.
Když už jsme u té komunikace s dětmi. Ještě bych se vrátila k té současné trochu výjimečné situaci. Jak by podle vás měli rodiče s dětmi o epidemii mluvit, obzvláště s těmi menšími?
Dítě by mělo vědět, bez ohledu na náš vlastní názor, proč věci jsou tak, jak jsou. Proč musejí nosit roušku a mýt si ruce. Je ale úplně zbytečné mu vykládat všechny souvislosti a všechny detaily, neděláme to tak ani v jiných věcech. S dětmi bychom o tom měli mluvit, není to pro ně ale téma na mnoho hovorů. Informaci o koronaviru přijmou a jejich život jde dál. Nedělejme jim z hlavy pátrací balon. Druhá věc je, když se dítě samo na něco zeptá, to je pro nás jednodušší a víme, co se mu asi honí hlavou. Spíš bych se zaměřil na to, dohlédnout na dítě, aby se chovalo korektně, dodržovalo nařízení a mylo si ruce. To čeká hlavně učitele, kterým to vůbec nezávidím.
Myslíte si, že bude v silách škol a učitelů dodržet během výuky hygienická opatření?
Myslím si, že nebude. Záleží samozřejmě na podobě opatření, ale s rouškami bude trochu problém. Také například v případě společného mytí rukou je jasné, že to někdo občas nedodrží a uteče. Učitel musí především učit, musí si také dojít na záchod, přál bych mu, aby si mohl i vypít kávu. Naplnit představu, že se úplně všechno perfektně zvládne a nikde nebude žádný „prohřešek“, to si myslím, že není v ničích silách.
Děti se leckdy bojí průšvihu a učitele a nařízení respektují, očekávám ale, že někdy na nařízení zapomenou a nedodrží je. Děti mají jiné radosti a starosti než zrovna to, aby bojovaly proti koronaviru. Věřím, že to učitelé s dětmi zvládnou na velmi přijatelné úrovni, jsou ale jako pytel blech a perfektně se uhlídat nedají. Navíc, a tím opatření nechci nijak shazovat, protože je respektuji, si děti po odchodu ze školy stejně roušky sundají a všechno bude jinak.
