Kauza rodiny Michalákových utichá, média se podle svého zvyku uchýlí k jiným senzačním případům a věc už bude postupovat v nalinkovaných právních mantinelech – odvolání, žaloby k vyšším soudním institucím a tak dále. V Česku se v souvislosti s tím projevila zejména standardní snaha politiků přiživit se na medializované události a hodit kus masa lačné mase voličů. Ze strany norských úřadů se zas projevuje puritánská neústupnost: my jsme v právu, děláme to takto desítky let pro dobro budoucí generace, kdybychom couvli, popřeme vše, co jsme dosud vykonávali. To je ale pouze otázka verbálních rozmíšek dvou, tří, čtyř stran.
Synkové Denis a David vyrůstají v novém, zřejmě klidném prostředí, byl jim stanoven útulek, ve kterém nejspíš spokojeně překonají pubertu a budou se moci za pár let, a to možná dříve, než skončí právní spory, zraleji rozhlížet po Norsku a snad se ohlédnou i do Čech. Mohli pravda vyrůstat ve vlastní rodině a být trochu jinými lidmi. Možná frustrovanějšími, nebo naopak pevnějšími díky zažitým zkušenostem. Cesty osudu jsou nevyzpytatelné. Buď se narodíte své mamince a tatínkovi ve špatnou chvíli ve špatné zemi, nebo naopak v dobré chvíli a v dobré zemi. Toho si už ovšem média nebo politici po letech všímat nebudou a soud času vyzní do ztracena. Proč ale muselo dojít ke zlomu v jejich životě?
Připusťme to nejhorší. Dejme tomu, že Barnevernet zjistil jakési skutečnosti, které jsou opravdu hrozivé, a připusťme, že ze spisů, přikrytých rouškou bezmála zpovědního tajemství, pronikají věci, které nezávislé novináře šokují a dávají jeho rozhodnutím víceméně za pravdu. Připusťme to nejhorší: Michalákovi se mohli oddávat libertinskému způsobu života, jaký před více než dvěma stoletími popsal markýz de Sade. Francouzská revoluce ho poslala nikoli pod gilotinu, ale do blázince v Charentonu (a pan Michalák se údajně dříve rovněž dostal do péče psychiatrů). Četba de Sadovy Julietty ale dnes pobouří leda zaryté moralisty; kdo v románu nehledá pornografii, spatří v něm výraz úctyhodné vzpoury vůči pokrytecké a předsudky sešněrované společnosti. Přijatelnějším protiargumentem by snad dnes bylo, že by se svědky podobné rodinné atmosféry měli stávat i dva malí chlapci. To, že nebyli ani objekty nebo aktéry, potvrdilo norské policejní vyšetřování, které udání Barnevernetu odložilo jako neopodstatněné.
Starosti o oba chlapce nebo o pošlapané mateřské city nejsou předmětem této úvahy. Více je hoden pozoru způsob, jakým se mohou v moderním státě, jakým Norsko bezesporu je, prosazovat ideologické konstrukty, které svou podstatou nemají oporu v zákonech.
Jak každého usvědčit
Na sklonku 12. století vstoupila do západoevropského právního myšlení instituce, která směla jako jediná výhradně posuzovat otázky víry a mravů – byla to inkvizice. Její dopady na společnost jsou v českém myšlení příhodně zafixovány Vávrovým filmem Kladivo na čarodějnice, ve kterém se hledaly a nacházely paralely s komunistickou totalitou. Likvidace čarodějnických praktik sice nebyla jediným cílem v historii inkvizice, zato tím čtenářsky i divácky nejpřitažlivějším. Určitý právní subjekt (feudál) přizval do prostoru své právní působnosti autoritativní komisi, jejíž pravomoci jsou pro moderní společnost, jejíž zásadou je striktně oddělovat moc zákonodárnou, soudní a výkonnou, naprosto nepředstavitelnou věcí. Činnost ctihodného sboru inkvizitorů totiž spojovala jak proces vyšetřování, tak rozhodnutí o vině a opírala se přitom o vlastní výklad teologických (ideologických) pravidel pro každý případ zvlášť. Obžalovaného sice mohl hájit advokát, ale v případě neúspěchu to pro něj znamenalo konec kariéry. Postup byl protokolován, u nás ve známých smolných knihách, ale byl ze své podstaty tajný a veřejnosti nepřístupný. V případě, že inkviziční tribunál rozhodl o vině, vydal obžalovaného do rukou světské spravedlnosti se spektakulárními důsledky. Žádný feudál by se neodvážil vzepřít verdiktu a nepovolat kata, neboť by mu tentýž soud ideologů mohl hodně znepříjemnit život.
Ve smolných knihách se dočítáme, jaký byl systém návodných otázek k podstatě domnělého přečinu i vyhodnocování odpovědí podle ideologického modelu. Důležitý je rovněž způsob, jak se z nepodstatného upozornění, nemluvě o přímém udání, spřádá zvnějšku nerozpletitelná síť utajeného soudního kolotoče. Jeho legitimita byla tehdy dána obecnou vírou v to, že pracuje pro dobro celé ideologií spjaté komunity. Podobný systém delegování výkonu „dobra“ z obecného mínění na nekontrolovatelné arbitry se v současnosti vloudil do společnosti norské, která v tom ale není osamocena. Je jen názorným příkladem nebezpečných pohybů, které se projevují v celé euroamerické civilizaci. Staleté spory nejlepších myslitelů o podstatu lidské existence ve světě jsou nahrazeny pomíjivými ideologématy, které si činí nárok na absolutní a soudně vymahatelnou pravdu.
Jsou psychologové nestranní?
Co se směrodatných výpovědí v případu týče, práce s psychologií dítěte má svá úskalí. Dítě, které se teprve učí, jak se vyrovnávat se světem dospělých, je snadno manipulovatelné. Psycholog si musí uvědomovat rizika své práce a být naprosto nestranný. Je to však reálné, je-li placen přinejmenším ze stejného státního rozpočtu jako zadavatel jeho analýzy, ne-li přímo jím? Výsledky psychologovy práce, které projdou v norském případě ideologickým filtrem Barnevernetu, jsou pak předkládány jako důkazy v soudním líčení. Dalšími důkazy viny může být v Norsku například pouhé odmítnutí vstupu inspektorů do místa bydliště vyšetřovaných subjektů, neboť tato instituce je obdařena pravomocí v důsledku silnější, než má řádná policie.
Proč se Norsko, moderní země, uchýlila k postupům, které obcházejí pravidla právního státu (povoleno je vše, co není zákonem zakázáno) a které evokují středověk? Hlavní motivací činnosti Barnevernetu, tedy úřadu na ochranu dětí, je zabránit škodlivým vlivům, zejména incestu a týrání v rodinách, činů bezesporu trestných. Podle vyznavačů nerušeného psychického vývoje dítěte se však pouhé náznaky porušování i některých zákonem neustanovených pravidel stávají příčinou reálného postihu. Ideologické dogma nedotknutelnosti práv dítěte v interpretaci samotných vyšetřovatelů i žalobců v jedné osobě zabraňuje ve svých důsledcích přirozenému předávání kulturních hodnot z generace na generaci, buď pozitivních či negativních, uvnitř rodiny i navenek. A to přece hýbe dějinami lidstva od samého počátku! Přiznávat mu legitimitu je v podstatě typický případ ideologicky motivovaného sociálního inženýrství, se kterým má 20. století už svoje zkušenosti. Přitom tatáž ideologie, která v jiných případech zapáleně obhajuje možnost soužití různých kulturních modelů a ras v jejich pluralitě a současně paradoxně usiluje o vlastní monopol a právo jej prosazovat, měří dvojím metrem – odejme-li děti Norům, umístí je do norské rodiny, ale v případě Evropanů s jinou tradicí než norskou už nikoli do rodiny jejich národnosti; odebírá-li někdy děti muslimům, které zřejmě nekontroluje z hlediska rodinných poměrů tak rigorózně, přiděluje je výhradně muslimským pěstounům.
Máme nové dogmatické teorie
Za časů inkvizice existovala v Evropě jako ideologický fundament křesťanská víra, kterou byla sice v rozdílných soupeřících denominacích, ale vesměs ke svému prospěchu, prosycena společnost jako celek. Také první deklarovaná práva jednotlivce se opírala o rovnost lidí před Stvořitelem. Za časů postmoderny byla všechna dogmata dekonstruována na snůšku historicky vzniklých útvarů s dobově podmíněnou platností. Vakuum poté vyplnily disparátní a stejně dogmatické teorie, opřené mimo jiné o rozšířený výklad nezadatelných práv (vytvořených znovu s odlišnými akcenty), a to komukoliv a kdekoliv (a na cokoliv), aniž by se ohlížely na dosavadní tradice. Přispívají tím k chaosu v obecném myšlení, jehož jsme dnes svědky i oběťmi.
Norové – a my s nimi – bychom se měli zamyslet nad tím, jaké Thorovo kladivo na čarodějnice jsme si vložili jako kukaččí vejce do svého společenského systému.
