ROZHOVOR / „Řekl bych, že se v poslední době objevilo dost odstrašujících medializovaných případů, aby se tím politici začali zabývat. Protože to, že systém máme nefunkční, odborníci v praxi vědí dlouho,“ říká o zavedení takzvaných dětských certifikátů Daniel Bartoň, advokát v Praze a odborný asistent na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy. V rozhovoru pro deník FORUM 24 mluví mimo jiné o tom, zda by tento registr mohl snížit počet sexuálních trestních činů spáchaných na dětech.

Ministerstvo nedávno představilo dětský certifikát. Může se díky němu snížit počet sexuálních trestných činů spáchaných na dětech?

To je dobrá otázka. Asi by bylo dobré, kdyby tomu tak bylo, ale bude záležet na tom, jaké řešení přesně zvolí ministerstva, která do toho jsou zapojená, a jak to bude fungovat. Zatím to vypadá, že bude do značné míry záležet na aktivitě rodičů, respektive společnosti jako takové, kde budou ty certifikáty vyžadovat.

A potom samozřejmě bude záležet na tom, co všechno se tam bude propisovat za trestné činy. Protože není úplně jednoduché podchytit, kdo je rizikový, respektive na základě jakých parametrů. Pokud někdo spáchal znásilnění na dítěti nebo pohlavní zneužití, to jsou situace, které jsou snadno určitelné. To z databází dostanete snadno. Je tam jasná rizikovost ve vztahu k dětem. Nicméně pokud jde například o ohrožování výchovy, tak to může být situace, že někdo neposílal dítě do školy, nebo že třeba před dítětem masturboval. A teď je otázka, jestli to řešení, které bude zvoleno, zvládne podchytit takové situace. 

Řekl bych, že hodně bude záležet na konkrétních parametrech. Dětský certifikát má potenciál zabránit části rizikových osob v přístupu k dětem, ale otázka je, v jakém rozsahu.

Zatím z těch informací to vypadá, že registr nebude veřejný, ale jen na požádání pro ty, kterých se to týká. To znamená rodičů, učitelů, vedoucích na táboře a podobně. Je to tak dobře, nebo by měl být ten seznam dostupný pro všechny?

To je otázka vyvažování zájmu na ochraně soukromí a na ochraně těch dalších osob. A co je správné řešení, respektive řešení nejlépe vyvažující ty jednotlivé zájmy, to se přiznám, že nevím. Bylo by určitě dobré se podívat na zahraniční zkušenosti, jaké byly dopady, když se veřejné registry zaváděly.

Kromě registrů může vést k informování veřejnosti také medializace případů sexuálního zneužívání dětí. A pak je otázka, jak se s tím dál pracuje, protože jsou i případy, kdy jsou informace o trestném činu veřejně známé, jako třeba v případě Tomáše Papršteina, ale jejich pachatelé stejně dál učí. Vždycky záleží na tom, jak si konkrétní škola nebo zařízení vyhodnotí rizika. 

V některých zahraničních zemích funguje registr již dlouho, například v USA ho mají od 90. let. Proč se to u nás řeší až teď?

Proč zrovna teď? Řekl bych, že se v poslední době objevilo dost odstrašujících medializovaných případů, aby se tím politici začali zabývat. Protože to, že systém máme nefunkční, odborníci v praxi vědí dlouho. Jedno z východisek v diskuzích o dětském certifikátu bylo, jak máme nastavené zákazy činnosti. My můžeme v současnosti uložit trest zákazu činnosti maximálně na 10 let. Potom předpokládáme, že už ten člověk není nebezpečný. Což v případě sexuálních agresorů zpravidla neplatí. 

A druhý problém současného pojetí zákazu činnosti je, že zakázaná může být jenom činnost, která je v dostatečně blízké souvislosti se spáchaným trestným činem. Takže pokud člověk spáchal trestný čin například ve skautském oddíle a zároveň je učitel, tak mu může být zakázaná činnost ve skautském oddíle, ale ne učení. A zase naopak.

Nicméně ale, aby se někdo dostal na ten seznam, musí být odsouzen. My víme, že počet nahlášených sexuálních trestných činů není vysoký. Nenarazí to tam?

Je to tím určitě limitované. Otázka je, jestli máme nějakou lepší alternativu. Nemáme žádné testovací metody, které by byly dostatečně průkazné, abychom byli schopni říct, jestli je někdo rizikový. Pokud by docházelo k zákazu na základě nějakých psychotestů, tak by to byl dost problematický zásah do základních práv daného člověka.

Takže určitě ta opatření budou mít limit v tom, že se budou týkat pouze lidí, kteří už se něčeho dopustili, už byli alespoň jednou chycení při činu. Dá se argumentovat, že ti, kteří v tom „umí lépe chodit“ a nebyli nikdy chycení, tak můžou pokračovat v páchaní trestné činnosti. Toto není věc, kterou by dětské certifikáty byly schopny řešit. Nicméně jsou schopny řešit právě ty případy opakujícího se chování. Vzhledem k tomu, že u sexuálních deliktů máme nezanedbatelnou míru recidivy, tak dává smysl se na to zaměřit.

Vy jste se v minulosti vyslovil také proti promlčení u sexuálních trestných činů, nemělo by podle vás v těch případech platit. Proč si to myslíte?

Promlčení je poměrně komplikovaný právní konstrukt, který pracuje s tím, že postupem času slábne zájem společnosti nad tom, zabývat se nějakým historickým jednáním. A to z několika důvodů. Postupem času se zhoršuje důkazní situace, lidé zapomínají, ztrácí se důkazy, vymažou se data a podobně. Aby byl trestní proces spravedlivý a trest účinný, měl by se dostavit včas. Navíc se počítá s tím, že někdo, kdo spáchal trestný čin a pak se 20 let choval slušně, se napravil, a nedává smysl ho popotahovat za mladickou nerozvážnost.

U sexuálních deliktů je podle mě problém v tom, že neplatí tyto premisy. Neplatí automaticky třeba to, že by docházelo postupem času ke zhoršování důkazní situace. Protože například následky sexuálních deliktů jsou často chvíli po skutku podstatně hůře zachytitelné než s odstupem několika let. Typicky, když podrobíte zneužívané dítě psychiatrickému zkoumání, tak vám tam nemusí následky vyjít hned, ale s odstupem 5–10 let už může být reakce na trauma víc rozvinutá. Je to jeden z těch principů, který nefunguje tak lineárně, jako u ostatních deliktů.

Dětský certifikát má potenciál zabránit části rizikových osob v přístupu k dětem, ale otázka je, v jakém rozsahu.

Druhý zásadní důvod je ten, že se u obětí sexuálních deliktů nedá mluvit o tom, že by v podstatné míře spekulativně odkládaly nahlašování. V důsledku standardních psychologických reakcí na stresovou situaci oběti často nemají dostupné paměťové stopy týkající se toho, co se stalo, jsou odpojeny od těchto vzpomínek. 

Stejně tak jim často dochází až s odstupem let, že to, co se dělo, nebylo v pořádku. Pokud zažíváte v dětství zneužívání a je to jediný přístup, který znáte, tak to, že to není normální dětství, zjistíte až v situaci, kdy jste konfrontovaní se zkušenostmi druhých.

Z viktimologických studií nám vychází, že průměrný čas, který potřebuje oběť sexuálního deliktu k tomu, aby se někomu svěřila, je 8 až 15 let. Což v případě, že máte třeba pětiletou promlčecí dobu, oběť sotva stihne nahlásit včas. 

A zároveň když si vezmeme tu vysokou míru recidivy u pachatelů, tak to znamená, že mohou dlouho beztrestně pokračovat v sexuálním zneužívání. Já jsem zažil případy, kdy se pachatel v klidu doznal k řadě znásilnění, protože věděl, že ty činy jsou promlčené. Oběti to vnímaly jako výsměch.

Takže i z hlediska prevence bych řekl, že by bylo lepší, abychom promlčení u sexuálních deliktů vůbec neměli. Přineslo by nám to podstatně více benefitů než problémů.

Narazil jste na případ, že za vámi někdo přijde, ale už nelze nic dělat, protože ta promlčecí doba uplynula?

Setkal jsem se s mnoha takovými případy. Řekl bych, že je to celkem běžné, ať už v mojí praxi, nebo v praxi mých kolegů. Ale i v těchto případech může být užitečné postoupit trestní řízení. Pro oběť má význam v tom, že někdo externí, nějaká nezávislá autorita řekne, že to není její vina, že to měl být trestný čin.

A druhá věc je, že promlčení může být přerušeno spácháním nového stejně závažného nebo závažnějšího trestného činu v průběhu promlčecí doby. Pokud se k policii dostanou informace o dalších obětech, tak je možné, že se podaří pachatele dostat před soud i za činy, které by se mohly na první pohled jevit jako promlčené. Takže za mě dává smysl poskytnout policii informace i po mnoha letech, pokud k tomu člověk má sílu. 

Vy jste se vyjadřoval i k redefinici znásilnění, kterou připravuje ministerstvo spravedlnosti. Jakou podobu by měla ideálně mít?

Pro mě a pro velkou část evropských zemí je zatím nejlepší varianta definovaná na základě absence souhlasu. Tedy že trestným činem by měl být každý sexuální styk, ke kterému jeho účastníci nedali svobodný souhlas. To je pravidlo, které vyplývá z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva a je obsaženo ve vzorové právní úpravě znásilnění vypracované zvláštní zpravodajkou OSN pro násilí na ženách.

Když máme i data ze zahraničí, kde tuto variantu mají, proč u nás k ní není úplně politická vůle, nebo je to pro některé politiky kontroverzní návrh? 

Já bych řekl, že cokoliv, co se dotýká sexuality a žen, tak má potenciál být kontroverzním tématem. Takže kontroverze nejsou překvapením. U definice založené na absenci souhlasu vyvolává obavy, jak to bude s prokazováním souhlasu nebo absence souhlasu. Co s těmi situacemi, kdy oběť vnitřně nesouhlasí, ale neprojeví to dostatečně navenek. A jak k tomu přijde chudák muž, který nevěděl o tom, že jeho partnerka s danou sexuální aktivitou nesouhlasí.

Navíc se v diskusi objevila řada mylných představ, jakože bude třeba řešit písemné souhlasy nebo udělovat souhlas v mobilní aplikaci. Takže bych řekl, že došlo k zamlžení toho, o co jde, a k odhlédnutí od toho, jak funguje trestní právo.

Cokoliv, co se dotýká sexuality a žen, tak má potenciál být kontroverzním tématem.

Sešla se tady celá řada důvodů, která vede ministerstvo spravedlnosti a řadu politiků k tomu, že koncipovali navrhovanou úpravu sexuálních deliktů jako „sexuálního jednání proti seznatelné vůli“. Za mě může být tato formulace trochu limitující v situacích, kdy oběť seznala marnost odporu, podvolila se ze strachu nebo šlo v jejím případě o naučenou bezmocnost. Navíc ministerstvem navrhovaná formulace přesouvá ohnisko zájmu orgánů činných v trestním řízení. To se v případě projevu vůle zaměřuje na to, jakým způsobem oběť projevila nesouhlas a nezaměřuje se tolik na to, na základě čeho můžeme usuzovat na souhlas nebo nesouhlas. Protože souhlas nebo nesouhlas velmi často vyplývá z kontextu. 

Někteří kritici namítají, že by bylo těžké prokazovat u soudu ten souhlas, když je to často slovo proti slovu. Já se chci zeptat, jestli není z právnického hlediska stejné prokazovat souhlas jako prokazovat nesouhlas.

Z hlediska těch důkazních prostředků, které jsou k dispozici, bych řekl, že jsme na tom velmi podobně. Ať už ve variantě „bez souhlasu“, „proti vůli“, anebo té současné, tak velmi zřídka máme solidní přímé důkazy. Typicky se pracuje se svědeckými výpověďmi, elektronickými zprávami a podobně. Můžeme mít biologické vzorky nebo data z mobilních telefonů, které mohou něco potvrdit nebo vyvrátit. 

Řekl bych, že případů, kde budete mít dvě stejně věrohodné verze, je relativně málo. Velmi často se do toho podezřelí nějak zamotají, konstruují alternativní příběhy, které jsou v rozporu s dalšími důkazy, mění výpovědi. A ještě tam máme znalce, kteří mají možnost hodnotit, jakým způsobem reagovali jednotliví aktéři, nakolik reakce obětí odpovídají poznatkům viktimologie nebo jak se vyvíjely reakce na trauma.

Praktický dopad rozdílu mezi variantami „bez souhlasu“ a „proti vůli“ vnímám v tom, jestli se zaměřujeme na projevy vůle oběti, nebo  na okolnosti, ze kterých vyplývá souhlas.

Setkal jste se v praxi s uplatněním dohody o vině a trestu? Jak se na ně díváte?

Setkal jsem se s nimi a myslím si, že můžou být celkem užitečným nástrojem. Z mého pohledu je ta zkušenost převážně pozitivní. Z pohledu obětí vidím jejich přínos například v tom, že není třeba podstupovat hlavní líčení s plným dokazováním. Pro oběti je pak trestní řízení méně náročné, protože nemusí znovu svědčit, nejsou vystaveny nepříjemným otázkám, dalšímu stresu a podobně. Zároveň je tam také možnost dohodnout náhradu újmy. Je to o vyjednávání, snaze nalézt konsensus, což potom zvyšuje  pravděpodobnost, že odsouzený bude plnit stanovené povinnosti. Pro pachatele je taky dohoda užitečná v tom, že se mu zkracuje doba nejistoty a snižují se mu náklady, které má s trestním řízením.

Když se dohoda použije v případě, který je relativně nesporný, tak může být skvělým nástrojem. Může motivovat pachatele k tomu, aby nevymýšlel obstrukce a nehledal způsoby obhajoby založené na psychickém deptání obětí.

Potenciální rizika tam samozřejmě jsou, například pokud je pro podezřelé výhodnější přiznat se k něčemu, co nespáchali, než aby podstupovali hlavní líčení, kde by to mohlo dopadnout podstatně hůř. To je otázka dalších procesních záruk a rozsahu případů, ve kterých je možné dohody uzavírat. V tomto ohledu by bylo na místě průběžně vyhodnocovat dopady aktuálního nastavení pravidel.

V poslední době proběhly médii případy, kdy pachatel po uplatnění dohody odešel s velice nízkým trestem.

U dohod je vždy otázka toho, kdo jsou ti lidé, kteří je sjednávají, a jaké tam jsou kontrolní mechanismy. To je velmi podobné s hlavním líčením a rozsudky. Dohodu o vině a trestu sjednává státní zástupce s obviněným, a když tam jsou poškození, tak bývají přizváni i oni, respektive jejich zmocněnci. Následně uzavřenou dohodu schvaluje soud. V hlavním líčení je to velmi podobné, ti účastníci jsou stejní.

Je možné, že některé dohody budou vybočovat z toho, co by třeba jiné složení aktérů považovalo za akceptovatelné. Nicméně to samé může být u rozsudku po hlavním líčení. Vždycky máme nějaké excesy. Řekl bych, že to není otázka institutu dohody o vině a trestu, ale lidí, kteří rozhodují.