„Teď je tu reflexe devadesátých let, hurá, konečně můžeme zapomenout na léta padesátá,“ zní hlas na sociálních sítích. Tweet novináře Vratislava Dostála inspiroval archiváře a dokumentaristu Františka Štamberu k následující reakci, kterou se svolením Paměti národa přináší deník FORUM 24.

Zdálo by se, že není třeba reagovat na různé twitterové výlevy, ale tentokrát musíme udělat výjimku. I v Paměti národa občas zaznamenáváme názor, že současný zájem o „Devadesátky“ (i devadesátky s malým dé) se snad stane novým trendem, který přebije připomínání let padesátých.

Dále čtěte

Spor o Karla Gotta a osm stran k ruské agresi na Ukrajině. Je tu Týdeník FORUM

Milan Tesař se tentokrát ve svém textu v aktuálním Týdeníku FORUM podíval na Karla Gotta. Vedlo ho k tomu zejména…

Jako paměť slouží jedinci k tomu, aby nezapomínal, tak paměť národa (a Paměť s velkém pé) by měla sloužit k tomu, aby národ jako společenství jedinců nezapomněl na lidi a události, které jsou pro toto společenství zásadní.

Dokud člověku slouží paměť, zvládá se orientovat v  tomto světě. Jakmile čas a různé neduhy paměť poškodí, tato orientace a vnímání sebe sama se stane problematičtějším. Je pravda, že pokud člověku vyvanou z paměti jeho chyby a selhání, možná se mu uleví, uleví se jeho svědomí. Možná se mu bude žít radostněji, lehčeji, pohodlněji… Ale zároveň je vystaven hrozbě, že svá selhání a poklesky zopakuje a že je zopakuje zbytečně. Znovu si prožije zkušenost, kterou už nabyl, jen ji z paměti vytěsnil. Zbytečně tak zasáhne své blízké, své přátelé, své sousedy. A může jim přinést těžkosti, neštěstí a zmar.

Ale tak musím říct, že je to osvěžující. Díky ČT je tady vlna zájmu o zločiny 90. let (budování kapitalismu) namísto toho, abychom v divadlech, filmech a knihách donekonečna onanovali o zločinech 50. let (budování komunismu). Je rok 2022 – už bylo načase, snad jde o nový trend.

— Vratislav Dostál (@VrataDostal) January 23, 2022

Věřím, že s kolektivní historickou pamětí je to podobné. Jsou kapitoly našich dějin, které způsobily tolik těžkostí, neštěstí a zmaru, že jednoduše zapomenuty být nesmí. Nemusíme být hned flagelanty a bičovat se za hříchy předků. Ale domnívám se, že bychom byli svrchovaně hloupí, pokud bychom se stali těmi, kdo se nepoučili z hříchů otců a prožili si jejich draze zaplacenou zkušenost.

Nechci znít jako mravokárce, ale považuji za důležité napsat, proč si myslím, že je důležité se znovu vracet se v historické paměti nejenom k padesátým létům u nás, ale ke všem temným epochám dvacátého století. A proč si myslím, jsou stále důležitější látkou než ta látka „devadesátková.“

Bylo by asi příliš laciné šermovat se statistikami popravených, vězněných, tasit čísla o množství zasažených životů, takzvaně znárodněném a zničeném majetku. Pojďme k jádru věci – je třeba poukázat na zásadní rozdíl těch dvou epoch.

Začněme s devadesátkami. Soudím, že po erozi vnímání svobody, občanských a lidských ctností se jen obtížně rodil rámec jejich norem. Česká (a československá) společnost dostala svobodu, aby si svoje normy mohla znovu utvořit. Svoboda byla předpokladem pro vytvoření jejich rámce. Kontinuita s demokratickým a svobodným Československem byla zpřetrhána (mimochodem i díky oněm nešťastným létům padesátým). Češi a Slováci nabyli svobodu – svobodu být dobří nebo být zlí, tedy mimo jiné se chovat tak, k čemu je předchozí epochy vedly. 

Mantinely byly neznámé jak lidem, tak i legislativě, politikům či policii. V nové situaci bylo obtížné odolat svodům peněz a využít šedá místa v systému, popřípadě je aktivně vytvářet pro osobní prospěch. Ono televizně atraktivní gangsterství využívalo tato šedá místa v systému, a nic ho neospravedlňuje.

V padesátých letech se však gangstersky choval celý systém. Násilí, krádeže a rozkrádání nebyly v této době dílem jedinců, které úřady přehlížely. Bylo povýšeno na státní politický program, na nějž naopak úřady dohlížely. A to je přesně ten významný rozdíl mezi oběma érami. Zároveň je to také důvod, pro který by se mělo naopak všeobecné ponětí o 50. letech prohlubovat.

Tahle černočerná kapitola našich dějin nevyhnutelně musí sloužit jako referenční bod k porovnávání úrovně naší občanské společnosti. Upozadit tuto kapitolu a na takový referenční bod povýšit léta devadesátá jevilo by se mi jako chyba, která by mohla mít smutné následky.

Nechci říci, že bychom svou pozornost neměli věnovat i jiným údobím, ale troufám si říci, že zkušenost z padesátých let a z našeho budování socialismu by nás měly varovat už pro všechny časy. Tak jako před tím přímo i nepřímo varují pamětníci, jejichž svědectví uchováváme a sdílíme.

Vyšlo na webu Paměti národa