Blíží se volby do Evropského parlamentu. FOTO: Pravý břeh / se souhlasem
FOTO: Pravý břeh / se souhlasem
KOMENTÁŘ / Devatenáct let, které v půli letošního jara uplynuly od vstupu České republiky do EU, není sice žádným bilančním mezníkem, ale může být důvodem k zamyšlení se nad stavem tuzemské evropské politiky. Poslední „náctý“ rok se totiž již týká období, od nějž se dá čekat určitá vyzrálost a stabilita. Česká „Evropa“ ji ale dosud nemá ani ve věcné, ani institucionální rovině. Obě dimenze jsou přitom pro čitelnost, a tedy také pro reputaci Česka v EU, velmi důležité.
Začněme věcnou stránkou politiky, tedy hlavními obsahovými směry a pilíři naší evropské cesty, které si prošly mnoha turbulencemi. Jistě, je zcela legitimní a žádoucí, že každá politická garnitura přizpůsobuje svoji politiku preferované ideologii, ale v případě naší evropské politiky bylo takových změn příliš a byly v mnoha případech velmi radikální.
V prvním období po vstupu (tento přístup ale fakticky nastal už v posledních předvstupních letech) utvářela českou evropskou politiku myšlenka rychlé a bezproblémové modernizace jako hlavního zdroje legitimity českého členství v EU. Česká republika se tak díky čerpání a implementaci kohezních fondů EU měla rychle přiblížit bohatším zemím. Souvisejícím prvkem bylo nekritické a povrchní přijímání všeho, co tehdejší mainstream EU stvořil a prosazoval – od reforem primárního práva až po politiky typu rychlá měnová integrace EU.
Po roce 2006, v souvislosti s nástupem vlád, které vedla ODS, byl modernizační narativ vytlačen ideou poučování – řadu věcí víme lépe než EU a evropskou integraci je tudíž podle nich potřeba reformovat. Ovšem kabinety s velkým vlivem ODS se v této etapě nedokázaly dostat dále než k negaci a poukazování na to, co Česko v EU nechce. Mělo by to smysl jen tehdy, pokud by třeba vláda Petra Nečase, která mimochodem připravila první koncepci evropské politiky vůbec, dokázala představit a obhájit, co tedy naše země v EU chce a získat k tomu spojence. To ale ODS nedělala a spokojila se s tím, že se ukryla pod deštník Spojeného království, v dané době hlavního evropského nespokojence.
Třetí zřetelná fáze (Bohuslav Sobotka, který po extempore s úřednickou vládou převzal premiérství po Petru Nečasovi, promine) se pojí až s nástupem Andreje Babiše. Za éry hnutí ANO se exekutivní uchopení EU propadlo do odpudivosti. Českou evropskou politiku totiž charakterizovala sobecká utilitárnost, domácí poštěkávání na zlý Brusel a naprostá ztráta reputace a koaličního potenciálu. Bylo to jednak vinou nulové pozitivní agendy směrem k EU, zčásti kvůli dotačním skandálům Andreje Babiše, jež souvisely s evropskými fondy, ale především proto, že tehdejší premiér evropské integraci prostě nikdy nerozuměl.
Obdobné veletoče lze nalézt i v druhé dimenzi české evropské politiky – v institucionálním uchopení. Zatímco v předvstupním období sídlila česká „Evropa“ vcelku logicky na ministerstvu zahraničních věcí, po vstupu začala éra změn, přejmenování a redefinování kompetencí. Evropská agenda se přestěhovala pod Úřad vlády, její rámování se ale měnilo. Za prvního českého předsednictví ji obhospodařoval místopředseda vlády, posléze jen ministr pro evropské záležitosti, aby v následných kabinetech „spadla“ na úroveň kvazi-politických státních tajemníků. Ti byli jednu dobu dokonce dva, protože ministerstvo zahraničních věcí za vlády Petra Nečase zřídilo pro EU agendu svého vlastního zástupce. Od roku 2021 pak má evropská agenda ve vládě opět vlastní ministerstvo ovšem s mlhavými pravomocemi.
Na hodnocení současného kabinetu je logicky příliš brzo, a to zejména v obsahové rovině, ale k přílišnému optimismu moc důvodů není. Zvládli jsme sice předsednictví Rady EU a pochopili, že jeho smyslem je služba EU, nikoliv role beranidla pro národní zájmy. Vyslali jsme tím pozitivní signály do řady směrů, ale jejich potvrzení a rozvinutí si budeme muset „odpracovat“ v běžném politickém provozu EU. Výraznou profilaci lze nicméně ve zbytku volebního období očekávat jen stěží – jak ministerstvo zahraničí, tak posty premiéra a ministra pro EU zastávají nominanti z různých stran, což samo o sobě výraznějšímu směru politiky brání. V institucionální dimenzi pak bude záležet, jak (a zda vůbec) se podaří etablovat pozici „evropského“ ministra. Za předsednictví viditelný nebyl. Rychlost, s jakou ji Mikuláš Bek vyměnil za post ministra školství, napovídá, že její smysl a obsah se hledá dost těžko. Jako velmi pravděpodobné se tedy jeví, že po příštích volbách se česká evropská politika dočká dalších velkých změn, minimálně institucionálně.
Vyšlo na webu Pravý břeh.
