Korespondent renomovaného německého deníku Die Welt Alan Posener ve svém článku „Hurá, Evropa se mění a my jsme u toho“ trefně popsal aktuální vývoj Evropy. Hlavní myšlenky jeho článku jsou, že se „Německo otevírá globalizaci a reformním snahám Velké Británie. Mnohé se v krizi začíná obracet k lepšímu. A díky ruské touze po moci začíná být jasné, kdo je kdo.“

Napřed jedna špatná zpráva: včerejší svět je již definitivně minulostí. Svět Helmuta Schmidta (v období 1974 – 1982  sociálně-demokratický německý kancléř, pozn. překl.), přehledně rozdělený na spojence a nepřátele, se nevrátí. Doba, kdy Německo bylo ještě bílé a vláda měla pocit, že stavbou tělocvičen a otáčením inflační spirály může regulovat nezaměstnanost, je pryč. A to je zároveň i dobrou zprávou.

Spolková kancléřka Merkelová se ve svém vládním prohlášení dovolává německého „rendezvous s globalizací“ a hovoří o problému menšin a novinářů v Turecku, jako by šlo o nás. Říká, že Evropa musí místo stavby plotů chránit své mořské hranice – to už se náš pohled upírá dál než od Beltu po Adige (Belt je úžina u německo-dánských hranic, Adige pak řeka v Jižním Tyrolsku, narážka na 1. sloku něm. hymny, pozn. překl.): Středozemní moře je zkrátka „mare nostrum“, čili „naše moře“ (původní římský název Středozemního moře, pozn. překl.). Z takových dálek se nám otevírá srdce; kdo by ještě chtěl žít v těsném světě minulosti?

I tací by se ještě našli. Pro Alternativu pro Německo by dle průzkumu agentury Forsa stále ještě hlasovalo 9 % Němců. To je na jednu stranu špatné. Na druhou stranu se po dlouhé týdny preference AfD stabilně pohybovaly kolem 10 %. Přes 90 % Němců tedy tento populizmus odmítá a to v situaci, kdy si více než polovina občanů myslí, že politici nedostatečně hájí jejich zájmy.

Demokracie žije
Uprostřed krize, kterou Angela Merkelová označuje za „historickou zkoušku“ Evropské unie a která určitě představuje zkoušku jejího předsednictví, se kancléřka a vládní koalice těší takové podpory, o které by si v každé jiné svobodné zemi mohli nechat pouze zdát.

Že kromě AfD zaznamenaly nárůst preferencí i opoziční strany (i když bychom Die Linke – Levice, pozn. překl. – která se stejně jako AfD orientuje protizápadně a prorusky, nechtěli vidět ve vládě) ukazuje, že demokracie žije. A dokonce se vrátila FDP. Strana, která je prokapitalistická, otevřená světu a která je pravým opakem levicových a pravicových populistů. K čemu všemu nejsou krize dobré.

I k tomuto: ceny nemovitostí stoupají, příjmy z daní z převodu nemovitostí také – Němci se díky úrokové krizi stávají národem vlastníků nemovitostí. Obchodníkova dcera Maggie Thatcherová pozdravuje.

Když už jsme u Velké Británie: kdo by si ještě před týdny pomyslel, že kancléřka, za potlesku skoro celé horní komory Parlamentu Spojeného království, vychválí slovy „v zájmu Evropy a Německa“ plány na unijní reformy jistého Davida Camerona?

Méně regulace a více vnitřního trhu

Jako „stěžejní úkoly“ EU, které se bez Velké Británie nedají vyřešit, označila Angela Merkelová další deregulaci vnitřního trhu a formulování jednotné evropské zahraniční politiky. Správně.

Zprávy ze Sýrie jsou totiž, jak Merkelová dodala, v neposlední řadě kvůli ruským leteckým útokům na civilisty a v Aleppu, „nadále deprimující“. Za poslední dny se zřetelně ukázalo jedno: Rusko je hlavním problémem Evropy.

Problémy Eura se dají, alespoň dočasně, řešit přílivem peněz, příliv uprchlíků se dá částečně řídit, omezit, organizovat. Ale ambice velmoci, která chce za každou cenu destabilizovat Evropu, se již omezují hůře. Samozřejmě: pochopení nepříjemných pravd je také přínosem.

Balkán se vyvíjí spíš pozitivně

Jaký je nejhorší možný scénář bruselských jednání? Země Visegrádské čtyřky nebudou přesvědčeny o konceptu kancléřky a na vlastní pěst zablokují hranice k Řecku. Uprchlický proud přes Balkán vyschne.

Rakouští pohraničníci, kteří právě oznámili, že přijmou pouhých 80 žadatelů o azyl denně, se budou nudou kopat do zadku, jejich bavorští kolegové také. To jsou výhledy, které by kancléřku i Němce neměly příliš znepokojovat.

Spisovatel Rüdiger Safranski nedávno německé politice vyčetl „infantilizmus“. Infantilní je přitom ale pouze přání, aby vše zůstalo, tak jak je – a potom naříkat, pokud se to změní. Evropa se právě mění dechberoucí rychlostí; je potěšením konstatovat, že jsme u toho.