Prestižní německý deník Die Zeit přinesl v neděli 3. července pod titulem „Němci na hnědouhelný obchod s českou EPH ještě draze doplatí“ komentář Michaela Bauchmüllera o prodeji hnědouhelných povrchových dolů společnosti Vattenfall českému Energetickému a průmyslovému holdingu (EPH). Přinášíme překlad článku.

Neznat český Energetický a průmyslový holding není žádná ostuda. Podnik, zkráceně EPH, není na trhu ani 10 let, založen byl investičními bankéři. Zřídkakdy vystupuje pod svým jménem, často operuje pomocí dceřiných společností, jejichž stopy vedou do daňových rájů. Je ale nejvyšší čas, aby se německá vláda i daňoví poplatníci začali společností EPH zevrubně zabývat, jinak hrozí hořký konec.

Během uplynulého víkendu dala totiž švédská vláda zelenou obchodu s neznámou českou firmou: EPH smí 1. srpna převzít hnědouhelné odvětví švédského podniku Vattenfall. Tím se český holding stane vlastníkem druhého největšího německého hnědouhelného revíru, čítajícího 7.500 zaměstnanců, a to včetně všech závazků a povinností.

Má-li brát mladá česká firma své angažmá v Lužici vážně, znamená to desítky let závazků v této jihovýchodní oblasti Německa, a to i dlouho poté, co poslední rypadlo dávno zreziví. Rekultivace bývalého povrchového dolu, trvalé hospodářství spodních vod, odstupné propouštěným zaměstnancům – o to vše se má postarat firma, která neexistuje ještě ani 10 let.

Nakonec to nezaplatí švédský, ale německý daňový poplatník

Švédský státní koncern Vattenfall začal zejména na obchodu s hnědým uhlím prodělávat již před delší dobou. Jednak proto, že hnědouhelná energie, silně zamořující ovzduší, není v souladu s cílem švédské vlády snížit emise škodlivého oxidu uhličitého. A pak i proto, že pád cen energií dává zabrat i relativně levnému hnědému uhlí. Sám Vattenfall přiznává, že se nyní hnědouhelné elektrárny dají sotva provozovat se ziskem.

A nakonec, hnědouhelná energie ztratila vše ze svého image. Ještě před několika lety platila za nezbytný zdroj domácí výroby elektřiny. Mezitím se však nachází pod ostrou palbou kritiky – a to nejen proto, že mění obrovské oblasti na měsíční krajinu, ale především z toho důvodu, že spalování hnědého uhlí je neslučitelné s ochranou ovzduší, kde vystřídalo atomovou energii, a zaujalo tak pozici úhlavního nepřítele trvale udržitelné výroby energie.

Německá vláda po neštěstí v japonské Fukušimě přijala program na útlum jaderné energetiky, plánovaný do roku 2020 (v současné době činí podíl energie z jádra v Německu zhruba 15–16 %), který nyní následuje i výroba elektrické energie z uhlí (současná povolení k těžbě končí v roce 2045). Do roku 2050 chce spolková vláda dosáhnout 80% podílu obnovitelných zdrojů energie.

Všechna tato rizika EPH koupí německých dolů rovněž získala, za což se od Vattenfallu nechala královsky odměnit. K tomu Švédové přidali ještě 1,6 miliardy eur v hotovosti , aby se nežádoucího artiklu zbavili. Přesto se mezi známými evropskými energetickými koncerny nenašel jediný, který by po lužickém hnědém uhlí toužil. Vidí tedy EPH v obchodu něco, co ostatní neviděli?

Podnik upozorňuje, že by se ceny energií mohly zotavit. Pokud by se elektrická energie prodávala za vyšší ceny, stala by se i těžba hnědého uhlí opět ziskovou, čímž by se daly uspokojit budoucí závazky. Ale co když ne?

Obchod s EPH je programová nezodpovědnost

Odlišný scénář je oproti tomu daleko představitelnější: EPH shrábne peníze a zmizí. Smlouva váže českého investora po dobu pěti let. Tři roky nesmí odčerpávat žádné dividendy, následující dva roky smí čerpat pouze obvyklé výnosy a poté padají všechny hranice. Již v minulosti prokázali oba majitelé EPH, podnikatelé Daniel Křetínský a Patrik Tkáč, jistou kreativitu při zakládání svých dceřiných společností. Nemuselo by jim tudíž přijít zatěžko šikovně se zbavit odpovědnosti vyplývající ze závazků, poté co vyvedou švédské miliardy. Vládě ve Stockholmu to bylo jedno. Ve finále vše přece zaplatí německý daňový poplatník, ne švédský.

S následky jaderné energetiky má Německo podobné zkušenosti. Ani zde nebylo jisté, zda podniky po desetiletích dobrých zisků budou schopny zaplatit náklady na likvidaci jaderného odpadu. Nyní má náklady převzít za tímto účelem zřízený fond a podniky ho musí naplnit miliardami, pokud toho jsou ještě schopné.

Také v případě hnědého uhlí by měla spolková vláda i spolkové země začít urychleně zajišťovat financování následků těžby. V případě Lužice by mohly postižené regiony požadovat záruky. Důlní právo to umožňuje. Spolková vláda by měla – stejně jako u výroby energie z jádra – přijmout opatření, aby investoři nevyvedli své povinnosti do virtuálních firem.

Podle stanoviska ekologického hnutí Greenpeace došlo už v roce 2010, po převzetí podniku MIBRAG společností EPH, k „záhadnému propadu rezerv pro odstranění následků podnikání“. Tehdy se pouhý rok po převzetí snížil objem rezerv o celých 55 %. Vyvedením těchto peněz si EPH amortizovala nákup dolu již krátký čas po uskutečnění obchodu (zdroj Wiki).

Obchod s Energetickým a průmyslovým holdingem je programovou nezodpovědností. Kdo teď nejedná rychle, stává se spolupachatelem, uzavírá komentář Michaela Bauchmüllera v deníku Die Zeit.