Představy o praktickém fungování demokratického systému jsou v Česku všelijaké. Kupříkladu někteří politici hlásají, že obyvatelstvo je obdařeno právem se vyjádřit u voleb a potom už má jenom mlčet a v tichosti hledět, jak zvolení zástupci s jejich důvěrou nakládají, a u dalších voleb jim to případně spočítat.

To je ve stručnosti jedna ze základních politických tezí expředsedy ODS, expremiéra a exprezidenta Václava Klause, kterou zdárně papouškuje jeho vydařený synek, který tento týden vyplísnil studenty za jejich protesty proti ohýbání základního zákona státu, tedy ústavy, když prohlásil: „Lidé (klidně gymnazisté) mají bojovat v kampani, podporovat kandidáty, kterým věří (aby porazili ty, jimž nevěří). Nikoli pak protestovat proti výsledkům voleb.”

Bývalý poslanec za ODS Boris Šťastný se zase na Facebooku rozčiloval, že se studenti mají učit a netahat do škol politiku. Kromě toho, že tato rétorika připomíná někdejší argumentaci těch neodpornějších komunistických papalášů, napadá mě ještě jedna otázka. Není tenhle odmítavý až pohrdavý postoj k projevům občanské společnosti, který i v minulosti často zazníval právě z úst politiků ODS jednou z hlavních příčin příklonu značné části voličů k totalitářským stranám či k firemní politické divizi vlastněné mocichtivým oligarchou, což je v podstatě totéž?

Nyní jsme v situaci, kdy zjevně vzdělanější část obyvatelstva odmítá přijmout skutečnost, že se ve vedení státu objevují kreatury z líhně komunistických rozvědek, které navíc rozpoutaly personální rejdy ve státní správě, přestože k tomu nedisponují v parlamentní demokracii potřebnou důvěrou poslanecké sněmovny, a nepokrytě kladou svá kukaččí vejce, kam se dá.

A i když je důvěra poslanců ANOfertu, KSČM, SPD a minimálně části ČSSD na spadnutí, nikdo se nemůže divit, že z tohoto holportu vstávají mnohým hrůzou vlasy na hlavě. Navíc nutný jednotný postup v tuto chvíli opozičních tzv. demokratických stran rozmělňuje, či dokonce znemožňuje trojský kůň typu Klause juniora, se kterým si ODS zatím evidentně neví rady.

Takže volby nevolby, všechno nasvědčuje tomu, že v České republice probíhá něco jako státní převrat, kterému sice přibližně půlka obyvatelstva hloupě tleská, leč na základě historických zkušeností víme, že k radosti opravdu není nejmenší důvod. Proto patrně nezbývá nic jiného než se takovému vývoji pokusit zabránit v ulicích, protože ústavní demokratické postupy selhávají.

Tvůrci ústavy totiž nepochybně v atmosféře nadšení začátku 90. let nepočítali s tím, že voliči ztratí poslední zbytky pudu sebezáchovy a dopustí v čele státu tandem prezident – premiér, který si ze základního stavebního kamene parlamentní demokratické společnosti udělá toaletní papír a z občanů chudáčky, kteří mají odevzdaně tleskat jejich nehorázným výstřelkům.

Snad jediný, kdo na možné nebezpečí už před mnoha lety upozorňoval, byl prezident Václav Havel: “Přirozenou nevýhodou demokracie je, že těm, kdo to s ní myslí poctivě, nesmírně svazuje ruce, zatímco těm, kteří ji neberou vážně, umožňuje téměř vše.” A to je třeba vnímat a podpořit každého, kdo je ochotný pro zachování demokracie v české kotlině něco udělat.

Je tedy zcela na místě poděkovat všem, kteří se staví na odpor a dávají občansky jasně najevo, že ze sebe nenechají dělat nesvéprávné tajtrlíky. Jedině to dává jistou naději, že hazardéři s českou budoucností, opilí mocenskou zpovykaností, to třeba nebudou mít až tak jednoduché.