Na Václavském náměstí se v rámci Festivalu svobody 17. listopadu hodně mluvilo. Každého jistě musel potěšit zájem lidí o důležité výročí, méně už způsob, jakým se tahle připomínka provozuje. Ano, organizátoři (a někteří po velmi dlouhé době pochopili), že Českou republiku neohrožuje jen Miloš Zeman, ale hlavně Andrej Babiš. Přesto se nedaří prosadit to zásadní: Babiš vyhrál, jelikož nemáme silnou politiku, tedy politické strany. A tak se tady opět podporovala jakási selektivní nepolitika, což je přesně Babišova zbraň.

První hořkou pilulku jsme spolkli, když z prezidentských kandidátů vystoupili Jiří Drahoš, Marek Hilšer a Petr Fischer. Za prvé je opravdu velká ostuda, že zahořklost Kroměřížské výzvy došla tak daleko, že nesmí promluvit ten, kdo se převratu zúčastnil nejvíce, tedy Michal Horáček. To přiznal na Facebooku Václav Němec. Pěkným argumentem také bylo, že má Horáček na svou kampaň “dost peněz”. Ve srovnání s ruskými a čínskými přáteli Miloše Zemana nemá dost peněz nikdo, takže není jasné, kde se takové kritérium vzalo. A ostatně – peníze by nikoho diskvalifikovat neměly.

Co už však tolik lidí netrápí, i když by mělo, je neúčast Mirka Topolánka. Jeho problém je totiž jasný: Je to politik. Politik s minulostí, ovšem také s jasnými názory a jasnými výsledky, kterými byla silná pravice nebo třeba boj o postavení amerického radaru v České republice, tedy evidentní  deklarace prozápadních názorů. Přesně takových, které v České republice v nejvyšších politických patrech zoufale chybí.

Ještě dvě jména stojí za zmínku. Karel Janeček, ten, kterému se jako jednomu z prvních podařilo v lidech zasít nenávist k politikům používáním odporných výrazů typu zlojedi.

A nakonec Adam Černý, zástupce Syndikátu novinářů ČR. Ano, toho syndikátu, který od doby, kdy Andrej Babiš koupil vydavatelství Mafra, nedělá pro svobodu slova v České republice kromě několika prázdných vyjádření vůbec nic. Ten Adam Černý, který při jednání Evropského parlamentu o ohrožení svobody médií u nás poslancům sdělil, že jeho krokem pro udržení nezávislé žurnalistiky byl dopis prezidentu Zemanovi poté, co prohlásil, že novináři jsou ostrůvky negativní deviace.

Ostatně problém ohrožených médií je zjevně stále nepochopen, zvláště když na jiné akci patřící také k Festivalu svobody plamenně hovoří Martin C. Putna pravidelný přispěvatel Babišových Lidových novin.

Dokud se nepodaří demokratickým silám (nebo alespoň většině z nich) vysvětlit, že demokracie bez politiky neznamená vůbec nic, nikdy se nic nezmění. Ano, Andrej Babiš je obrovské ohrožení, které přichází s podporou extremistických stran. Jenomže je to právě on, kdo zvítězil tvrzeními o tom, že všetci kradnů. Tedy – všetci politici zejména, lháři, tuneláři a Kalousek.

Ten, kdo nepodporuje politické strany, nepodporuje svobodu a demokracii. Pluralitní politický systém je tím jediným systémem, díky kterému budeme moci být svobodní. Místo toho jsou lidé kádrováni, případně umlčováni, přestože by se mělo jednat o spojence.

Na Festivalu svobody často zaznívá heslo: “Díky, že můžem.” Ano, můžeme jít do ulic a poslechnout si pár řečníků, můžeme dokonce uctít památku pádu komunistického režimu. Je toho ale spousta, co už nemůžeme. Svobodně podnikat bez absolutního státního dohledu, nemůžeme mít férovou politickou soutěž, protože nejsilnější hráč vlastní média a je zároveň největším podnikatelem v zemi, a hlavně: Nemůžeme si být jistí, co všechno napřístě budeme moci. Zapalovat svíčky na Národní třídě ale nikdo nezakáže. Stane se to jinak a nenápadně a začalo to podkopáváním důvěry v politiku, kterou zastánci svobody nepomáhají opět nalézt.