NÁZOR / Ještě mi dovolte malé ohlédnutí za oslavami minulého týdne. Jednou z hlavních myšlenek, která se před pár dny nesla Národní třídou, bylo: „Díky, že můžeme.“ A není asi nikdo, kdo by o tomto heslu jakkoli pochyboval. Pár hodin poté se ale v médiích začaly objevovat zprávy o signatáři Charty 77 a zakladateli knihovny Libri prohibiti Jiřím Gruntorádovi, který se rozhodl upozornit veřejnost a vládu na tristní situaci ohledně nízkých penzí odpůrců bývalého režimu. A už šestý den v řadě drží před Úřadem vlády protestní hladovku za odstoupení ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečky. 

Svou protestní akcí nám všem bývalý disident Jiří Gruntorád připomněl, že ono současné heslo 17. listopadu není úplné a mělo by se hlásat v celém svém rozsahu: „Díky, že můžeme – a to díky vám…“ A musím říct, že načasování jeho protestu nemohlo být trefnější. Politici, známé osobnosti, ale i většina z vás, jsme totiž v pátek prožívali vděčnost právě těmto odvážným lidem, těmto aktivním účastníkům protikomunistického odboje, kteří se pro myšlenky demokracie dokázali obětovat. Při výběru mezi vlastním komfortem dali přednost vyšším idejím a svoji osobní svobodu volby (například v zaměstnání) upozadili na úkor svobody budoucích voleb nás všech… A to rozhodně není málo.

Většina z nich ale po konci komunismu neskončila jako ministři vlády, velvyslanci nebo prezidenti. Naopak. Celá řada se vrátila ke svému civilnímu zaměstnání, ve kterém jim bylo dříve bráněno. Po zbytek svých aktivních profesních životů se ale i přesto museli vyrovnávat s handicapem, který jim komunisté nespravedlivě způsobili. 

Nyní se navíc potýkají s nízkými přiznanými důchody, protože často byli vězněni, nemohli pracovat nebo byli nuceni emigrovat. A i když mohou žádat o dorovnání částky do průměrné penze a při nesplnění potřebné doby pojištění můžou požádat o tzv. zmírnění tvrdosti zákona, což je mimochodem i případ písničkáře Karla Soukupa, jenž Gruntoráda k protestu přesvědčil, tak by přece jenom člověk od vlády, která po dlouhé době jako první deklarovala, že si váží disidentů, čekal trochu víc. 

Myslím, že v naší postkomunistické demokratické společnosti máme stále nesplněný závazek – a to tyto občany docenit. A i když máme spoustu platforem, kde se snažíme náš vděk vyjádřit, často je to bohužel „jen“ symbolický potlesk a uznání. Naším závazkem je ale se o tyto hrdiny postarat i v těch nejzákladnějších ohledech (pokud to potřebují) tak, jako se oni starali o náš národ, když jsme to nejvíce potřebovali my…

I díky nim totiž žijeme ve svobodné společnosti a myslím si, že po 34 letech je už opravdu načase, abychom náš vděk přetvořili do činů, které jim jako společnost už tři dekády dlužíme. Ostatně, jak zní jedno z hesel sametové revoluce, jejíž výročí jsme si v pátek připomínali: „Kdo, když ne my, kdy, když ne teď…“

Autor je europoslanec za TOP 09