Stal se sochařem světového významu, jediným v současném Česku, jenž si takový přívlastek zaslouží bez jakéhokoli přehánění. Od chvíle, kdy byl jeho Stůl představen na výstavě v newyorském Guggenheimově muzeu, už uplynulo více než pětapadesát let. Stanislav Kolíbal nepůsobí jako člověk, kterému se blíží stovka. Je důkazem toho, že věk je jen relativní. Neustále tvoří, neztrácí elán ani motivaci. „Dělání umění“ je pro něj stejně samozřejmé jako dýchání. Nyní dokončuje návrh na rozměrný reliéf, který se stane součástí rezidenčního areálu ve Vysočanech. V březnu jej spolu s akvarely, jež namaloval během posledních dvou let, představí na výstavě v pražské Pelléově vile.

Kde berete neustále sílu začínat nové dílo?
Každé moje dílo vychází z vnitřní potřeby. Dělám něco, co udělat musím. Nic jiného – žádné vnější impulzy či okolnosti – v tom nejsou. Pracuji pro sebe. A když to, co vznikne, zajímá ještě někoho jiného, tak je to cosi navíc.

Vaše tvorba, kupříkladu nedávno dokončená série abstraktních akvarelů, působí jednotně, soustředěně, bez výkyvů. Může se v ní uplatnit také náhoda?
I když to tak možná na první pohled nepůsobí, kresby vyznívají velmi spontánně a neočekávaně. Každá nová čára, nová kružnice či čtvrtkruh jsou změnou, takže se rodí neustále nový a nový stav. Proto je výsledek
pokaždé jiný. Je nekonečný. Jedná se v podstatě o princip akce a reakce převedený do výtvarné tvorby. Hledám náhodu tím, že odhaluji vztahy mezi geometrickými prvky. Není to sázka na jistotu. Je to svého druhu meditace, ale také dobrodružství, protože výsledek se nedá předem odhadnout.

Kdy poznáte, že je dílo hotové a už se do něj nemusí nic přidávat?
Je to věc okamžitého rozhodnutí, které je spojeno s intuicí. Nedá se to přesně vysvětlit. Je to silný pocit. Ale může se stát, že po letech ukončení tohoto procesu se ještě objeví potřeba a nutnost tento výsledek opravit. Někdy se mi to stává a nijak se tomu nebráním. Minulost se propojí se současností.

Pochybujete někdy o smyslu svého počínání?
Pochybnostem se nijak nebráním. Vedou mě k tomu, že se na to, co dělám, dívám s odstupem…