Setkání Václava Havla a Mustafy Džemileva FOTO: archiv MD
FOTO: archiv MD
Stalinská deportace do Střední Asie v dětském věku, 15 let ve věznicích a lágrech, 303 dní hladovky a přispění k pádu Sovětského svazu, návrat na Krym a vytvoření systému národní samosprávy, okupace poloostrova Ruskem a zákaz vstupu na rodnou zem. To je biografie živoucí legendy a nevyčerpatelný seznam životních zvratů vůdce krymskotatarského národa, Mustafy Džemileva. Rád pana Mustafu navštěvuji. Jeho obydlí se proměnilo v kancelář, protože tento šestasedmdesátiletý muž má energie a optimismu na několik generací dopředu. Během příběhů ze života a podrobností při kávě, cigaretě či šachové partii si ani nevšimnete, že uběhlo několik hodin. Dnes jsme si povídali o Václavu Havlovi, ozvěnách pražského jara v tehdejším SSSR a o současné situaci na Krymu.
Pane Mustafo, kdy jste poprvé slyšel o pražském jaru? Jaké signály pro SSSR jste v něm viděl?
Mnoho krymských Tatarů, prakticky všichni aktivisté našeho národního hnutí a všichni sovětští disidenti v rámci možností poslouchali zakázané západní rozhlasové vysílání a samozřejmě věděli o všech důležitých událostech ve světě i samotném SSSR. Kromě toho se k moskevským disidentům a přes ně i k nám dostávaly tajnými cestami některé tištěné materiály z Československa. Sledovali jsme tedy pražské jaro od samého začátku v lednu 1968. Tehdy to byla nejdůležitější událost na světě. Jednalo se o boj za změnu totalitního systému vlády na „socialismus s lidskou tváří“, za demokratizaci a v podstatě za konec komunistické formy vlády.
S vítězstvím československé revoluce jsme spojovali naděje na řešení našich problémů, tedy návrat do své vlasti a obnovení autonomie. Předpokládali jsme, že vítězství demokracie v jednom komunistickém státě se okamžitě rozšíří do dalších zemí. Ale o půl roku později, v srpnu 1968, do Československa vtrhlo 300 tisíc vojáků armád členských států Varšavské smlouvy (kromě Rumunska).
Na vašich dvou soudech figurovala otázka Československa. Jak k tomu došlo? A co to pro vás znamenalo?
Jak se dalo očekávat, bezprostředně po okupaci Československa zesílily represe proti sovětským bojovníkům za lidská práva a účastníkům národních hnutí v SSSR. U nás bylo okamžitě zatčeno 10 lidí naráz. Kágébáci přišli i za mnou, ale spatřil jsem je z okna, když vstupovali do domu, tak se mi podařilo vyskočit z jiného okna s deskami rukopisů a samizdatu a schovat se. Bohužel jsem však nestihl popadnout všechny podezřelé dokumenty, které jsem měl doma. Po důkladném pátrání našli ještě spoustu dalších „protisovětských“ papírů a zatkli mého švagra Izzeta Chairova, jednoho z vůdců našeho národního hnutí.
O několik let později, již po propuštění Izzeta, si vzpomínám, jak sestra o svém muži žertovala a říkala: „Kágébáci přišli za Mustafou, ale protože viděli, že zmizel, popadli tebe, aby se nevrátili s prázdnýma rukama.“
Později vás ale dostali…
Ano, zatkli mě o několik měsíců později, když jsem přijel k soudu s našimi 10 krajany. Případ proti mně spojili s kauzou básníka a disidenta Ilji Gabaje, kterého přivezli z Moskvy do Taškentu, a proti uznávanému vůdci hnutí za lidská práva v SSSR, generálovi Petrovi Hryhorenkovi, který přijel do uzbeckého hlavního města k tomuto soudu jako veřejný obhájce. Hryhorenkův případ později vydělili do samostatného řízení, ale neodsoudili ho, nýbrž poslali do speciální psychiatrické léčebny ministerstva vnitra k nucenému „léčení“. Tam strávil asi pět let společně se skutečně duševně nemocnými.
Obvinění proti nám stála především na třech bodech: pomlouvání národní politiky sovětského vedení, pomlouvání sovětské demokracie a pomlouvání zahraniční politiky SSSR. Téma Československa bylo hlavní obvinění z pomluvy zahraniční politiky. S poukazy na obsah zabavených rukopisů jsme byli obviněni z toho, že jsme vstup „omezeného kontingentu“ sovětských vojsk do Československa s cílem „pomoci bratrskému národu“ nazvali „agresí a okupací suverénního státu“. Zvláště já jsem byl obviněn za autorství jednoho rukopisného článku a za podepsání protestu proti zatčení skupiny demonstrantů na Rudém náměstí v Moskvě s hesly „Ruce pryč od Československa!“, „Svobodu Dubčekovi!“, „Za vaši i naši svobodu!“ apod.
V následujícím soudním řízení v roce 1983, již šestém v řadě, se také objevilo obvinění z pomluvy zahraniční politiky KSSS a sovětského vedení. Ale tam se kromě tématu Československa zmiňovala také „podpora japonských revanšistů a jejich požadavků na naše ostrovy Kurilského souostroví“ a moje prohlášení a protesty proti okupaci Afghánistánu. Co se týče Československa, byl jsem obviněn zejména z podepsání výzvy nazvané „Po deseti letech“, kde se psalo o svinčíku v Československu, který tam okupanti se svými loutkami nadělali během deseti let okupace.
Zajímavé je, že jedním z hlavních důkazů v tomto procesu byla u mě zabavená kniha Šest dnů: „bílá kniha“ – proces Ilji Gabaje a Mustafy Džemileva (Šest‘ dněj: „belaja kniga“ – suděbnyj process Il’i Gabaja i Mustafy Džemiljeva, 1980), publikovaná ve Spojených státech Fondem Krym. Je to sbírka všech materiálů a stenografický záznam našeho předchozího soudního procesu. Tam se v mé obhajovací řeči a v Gabajově „posledním slově“ dosti rozsáhle mluvilo o nezákonné okupaci Československa. Proto jsem byl za vyjádření svých názorů na okupaci Československo souzen dvakrát a dvakrát odsouzen, pokaždé ke 3 letům tvrdých lágrů. Ilja Gabaj se už druhého soudu nezúčastnil – v říjnu 1973, několik týdnů po propuštění z lágru, spáchal sebevraždu; vyskočil ze svého moskevského bytu v 11. patře.
Jak pražské jaro a Charta 77 ovlivnily národní hnutí krymských Tatarů v sovětských dobách?
Národní hnutí krymských Tatarů v těch letech již mělo dva směry. Jeden konzervativní postavený na tom, že všechny naše výzvy a dokumenty musí zůstat v čistě komunistickém duchu, musíme se zaměřovat pouze na problém krymských Tatarů, vyhýbat se otevřeným kontaktům s moskevskými disidenty a protisovětsky smýšlejícími lidmi, a nedráždit tak sovětskou moc. To vše by jen potvrzovalo sovětský koncept krymskotatarského národa jako protisovětského elementu, a tedy i nevyřešení problému návratu na Krym. Druhý směr byl radikálnější, zcela odmítal komunistickou ideologii a obhajoval úzkou spolupráci se všemi demokratickými silami v zemi a ve světě. Myšlenka byla postavena na faktu, že náš národní problém lze vyřešit pouze v podmínkách demokratizace SSSR. Takže pražské jaro bylo silnou podporou demokratického směřování našeho národního hnutí. Princip nenásilí, kterého se drželi vůdci a aktivisté pražského jara, také potvrzoval správnost metod a principů krymskotatarského národního hnutí.
Devět let po okupaci Československa se objevuje programový dokument Charta 77 a na jeho základě vzniká silné společensko-politické hnutí vedené Václavem Havlem, Jiřím Hájkem, Janem Patočkou a dalšími. Tento dokument není obsahově rozsáhlý; jsou to asi tři nebo čtyři strojopisné stránky uvádějící hlavní případy porušování lidských práv v Československu a cíle a metody ke zlepšení situace v této oblasti. Pro Československo byla Charta 77 samozřejmě nesmírně důležitá coby hnutí konsolidace všech demokratických sil v zemi, ale mluvit o nějakém silném vlivu na hnutí za lidská práva v SSSR a hnutí krymských Tatarů nelze, protože již 8 let před Chartou 77 vznikl v Moskvě Výbor na obranu lidských práv v SSSR složený z 15 osob. A tento „Akční výbor“ si svůj název a principy vypůjčil z národního hnutí krymských Tatarů, jak o tom píše Ljudmila Aleksejeva ve své knize Historie disentu v SSSR (Istorija inakomyslija v SSSR, 1984). Bylo by tedy vhodnější mluvit spíše o vlivu hnutí krymských Tatarů na demokratická hnutí v SSSR a Československu. Toto československé masové hnutí proti totalitnímu režimu však samozřejmě inspirovalo všechny svobodné občany v SSSR.
Je možné uvést nějaké podobnosti mezi skutky sebeupálení Jana Palacha a Musy Mamuta (Musa Mamut – krymskotatarský veřejný aktivista, který se v roce 1978 zapálil na protest proti vládnímu zákazu pobytu krymských Tatarů ve své vlasti – pozn. red.)? V čem spočívá základní podobnost logiky těchto aktů?
Obětní akty Jana Palacha a Musy Mamuta jsou téměř totožné. V obou případech byla hlavním motivem touha obrátit pozornost země a světového společenství na existující bezpráví. Jak islám, tak křesťanství odsuzují sebevraždu nebo úmyslné poškození vlastního zdraví jedince. Obě náboženství věří, že člověk nemá právo sáhnout na život, který dostal od Všemohoucího. Pouze On může ukončit naši pozemskou existenci podle svého uvážení. Ale činy Jana Palacha a Musy Mamuta nelze jednoduše klasifikovat jako obyčejné sebevraždy, bezpochyby je lze považovat za vojáky, kteří v bitvě zahynuli za důstojnou věc.
O Janu Palachovi jsem se zmiňoval také ve své obhajovací řeči při taškentském procesu v roce 1970. Cituji dle sbírky Šest dnů:
„… Lze říci, že okupací Československa sovětští vůdci dosáhli svých cílů: udusili svobodu a do vlády dosadili sobě poslušné lidi. Chce se mi zopakovat Herzenova slova o potlačení polského lidového povstání a okupaci Polska vojsky carského Ruska: ,Toto není vítězství přinášející čest a slávu. Toto vítězství pokryje vítěze hanbou.‘ Čest a sláva patří těm, kteří neuznali okupanty, těm mladým lidem, kteří vyšli s holýma rukama proti tankům a řekli své rozhodné ,Ne!‘. Čest a sláva Janu Palachovi, který se na Václavském náměstí v Praze zaživa upálil na protest proti okupaci své země, a pozvedl tak pošlapanou vlajku svého lidu do výšky, které barbaři nikdy nedosáhnou! Skláním hlavu před odvahou a velikosti duše tohoto mladého muže a jsem přesvědčen, že národ, který má takové syny jako Jan Palach, se ještě ozve…“
Od tohoto procesu uplynulo půl století, ale v České republice a na Slovensku na to lidé nezapomněli. V roce 2016 se v Evropském parlamentu projednávala rezoluce o Krymu a v souvislosti s okupantským zákazem činnosti Medžlisu (krymskotatarský parlament – pozn. překl.) několik poslanců z České republiky, Slovenska a Polska ve svých vystoupeních připomnělo, že krymští Tataři kdysi odvážně protestovali proti okupaci Československa.
V dubnu 2017 jsem byl v Bratislavě na mezinárodní konferenci a slovenský prezident Andrej Kiska odložil všechna naplánovaná setkání a pozval mě k sobě do kanceláře. Posléze na svém twitteru uvedl: „Setkal jsem se s Mustafou Džemilevem, který v dobách sovětského režimu protestoval proti invazi do mé země…“
Mnohokrát jsem z nejrůznějších důvodů navštívil Prahu, zejména po okupaci Krymu, a téměř při každé návštěvě jsem považoval za svou povinnost jít na Václavské náměstí a položit květiny na pamětní desku instalovanou na místě sebeupálení Jana Palacha.
Co symbolizovalo jméno Václava Havla na evropském kontinentu v 60. a 70. letech? Kdy jste o něm poprvé slyšel?
Václav Havel, kterému tehdy bylo 32 let, se aktivně účastnil pražského jara, ale ještě nepatřil mezi vůdce a v Sovětském svazu o něm tehdy málokdo věděl. Ale v roce 1975, tedy sedm let po okupaci, se objevil, a to včetně sovětského samizdatu a rozhlasu, jeho otevřený dopis prvnímu tajemníkovi ÚV KSČ, Gustávu Husákovi. V něm Havel ostře kritizoval stávající pořádky v zemi. Zejména však po roce 1977, kdy vznikla Charta 77 a Havel byl následně zatčen, diskutovalo se o něm v širších kolech, stal se jednou z nejpopulárnějších osob v Československu. Jeho popularita a sympatie k němu prudce vzrostly poté, co spolu se svými spolupracovníky na podzim 1989 založil Občanské fórum, které se stalo hlavní opoziční silou proti komunistickému vedení země, stál v čele „sametové revoluce“, která nakonec vedla k pádu komunistického systému v Československu. Krátce nato byl logicky zvolen prvním prezidentem svobodného Československa. Plně se ztotožňuji s názorem, že Havel byl jedním z nejlepších prezidentů na evropském kontinentu.
Ukrajina v tomto ohledu štěstí neměla. Vjačeslav Čornovil, který se Václavu Havlovi svými kvalitami a morálním profilem téměř vyrovnal, získal v prvních ukrajinských svobodných prezidentských volbách podporu pouhých 25 % voličů a o několik let později zahynul při automobilové nehodě, která podle mnoha odborníků nebyla náhodná.
Setkal jste se s Václavem Havlem celkem třikrát. Za jakých okolností a o čem jste mluvili?
V polovině 90. let se jeden ze spolupracovníků českého velvyslanectví, který často navštěvoval kancelář Medžlisu v Simferopoli, vážně pustil do organizování setkání Václava Havla se mnou. Říkal, že Havel se velmi zajímá o problém krymských Tatarů a že opakovaně vídal na prezidentově stole knihu Edwarda Allwortha Krymští Tataři: Jejich boj o přežití (Tatars of the Crimea: Their Struggle for Survival) vydanou roku 1988 v USA. Měl v ní podtrhané citace z mých soudních procesů týkající se Československa a pražského jara. K setkání však nakonec nedošlo. Poprvé jsme se setkali v prezidentské kanceláři v Praze roku 1998, kdy u příležitosti 30. výročí pražského jara k sobě Havel pozval všechny sovětské disidenty, kteří různým způsobem protestovali proti okupaci Československa v srpnu 1968.
Podruhé jsme se potkali a vyfotografovali na kyjevském Majdanu v roce 2004, kdy speciálně přijel na Ukrajinu, aby podpořil naši Oranžovou revoluci. Všude byla spousta lidí, všichni si s ním chtěli potřást rukou, takže jsme si nemohli důkladně pohovořit.
Třetí a poslední setkání se uskutečnilo v roce 2011, krátce před jeho smrtí. Byl jsem pozván do Prahy na každoroční mezinárodní konferenci Forum 2000, kde se diskutuje o globálních problémech planety a vývoji demokracie ve světě. Konferenci zahájil samotný zakladatel fóra, Václav Havel. Bylo patrné, že se sotva drží na nohou, jeho zdravotní stav byl vážný. Po krátké řeči odešel. Zanedlouho ke mně a našemu velvyslanci v České republice přišel jeden z Havlových asistentů a řekl, že by prezident se mnou rád mluvil, ale velmi prosil, abych schůzku udržel do 5 až 7 minut, protože prezident byl opravdu velmi nemocný. Naše setkání však trvalo poměrně dlouho. Držel mě za ruku a pokládal spoustu otázek o situaci krymských Tatarů, o situaci na Ukrajině, o náladě obyvatel. V té době jsme pořádali světový kongres o otázkách bezpečnostních záruk a rozvoji krymskotatarského národa a já jsem se s ním dělil o naše plány. Řekl: „Já sám pravděpodobně nebudu schopen se kongresu zúčastnit – vidíte, jak jsem na tom se zdravím. Budu se však ze všech sil snažit zajistit účast nejvýznamnějších politiků z různých zemí. Jen mi pošlete co nejvíce materiálů k problému krymských Tatarů.“ Naštěstí jsem s sebou měl poměrně slušné množství podkladů. Na tom jsme se rozešli.
O dva měsíce později přišla zpráva o smrti Václava Havla a pozvání na jeho pohřeb. Nikdy si neodpustím, že jsem se nemohl zúčastnit pohřbu tohoto skvělého muže naší planety, protože právě na ten den byla naplánovaná cesta do Ankary na setkání s tureckým prezidentem Abdullahem Gülem. Pohřbu, na nějž se sjeli lídři mnoha zemí světa včetně prezidentů Spojených států, Francie či premiéra Spojeného království, se však zúčastnila i naše delegace v čele s prvním místopředsedou Medžlisu, Refatem Čubarovem.
Z úst některých politiků včetně českých občas slýcháme rétoriku o nutnosti přijmout ruskou anexi Krymu. Co byste na to řekl?
Pokud mluvíme o České republice, jde zřejmě o krátkozraká prohlášení týkající se Krymu vyslovená prezidentem Milošem Zemanem. Ihned po jeho slovech obvykle následuje prohlášení Ministerstva zahraničních věcí České republiky, že daný projev neodpovídá oficiální pozici českého státu. Totéž se objevuje v českém tisku. Podstata jeho slov, která několikrát zopakoval, de facto míří k tomu, že Rusko nikdy Krym nevrátí, je lepší vše přijmout a požádat Rusko o jistou finanční kompenzaci. Po prvním takovém prohlášení v roce 2014 se na ulicích a náměstích Prahy okamžitě objevily billboardy s mým portrétem a slovy v češtině: „Za veřejný nesouhlas se sovětskou okupací Československa v roce 1968 jsem byl tři roky vězněn. Dnes mne prezident České republiky žádá, abych přijal anexi Krymu Ruskem.“
V srpnu 2018 jsme byli spolu s několika ještě žijícími sovětskými disidenty pozváni do Prahy na akce věnované 50. výročí okupace Československa. Vzpomínám si na bouřlivý potlesk, kterým Češi shromáždění poblíž ruského velvyslanectví v Praze reagovali, když jsem tehdy Zemanovi řekl, že „pane prezidente, to jste se musel splést, protože Ukrajina není ta země, která obchoduje se svou suverenitou a svým územím“. Den po shromáždění oslovila prezidentská kancelář Pavla Litvinova, známého disidenta a účastníka demonstrace na moskevském Rudém náměstí z 25. srpna 1968, aby se sovětští disidenti sešli se Zemanem, ale zároveň aby se nezúčastnil Mustafa Džemilev. Litvinov nakonec setkání v takovém formátu odmítl…
Jsou tu ale i jiní čeští politici, kteří okupaci odsuzují…
Samozřejmě. Dobře si pamatuji, jak v Bruselu na jedné konferenci Evropského parlamentu o Krymu v lednu 2018 požádal český poslanec Jaromír Štětina o slovo a když došel k mikrofonu, oznámil, že se chce omluvit Džemilevovi a krymskotatarskému národu za urážlivá slova svého prezidenta o Krymu.
Česká republika v rámci Evropské unie a NATO vždy aktivně podporuje sankce vůči Rusku za okupaci Krymu a realizuje různé programy na podporu krymských Tatarů.
V mnoha evropských zemích a na celém světě bylo, je a bude mnoho skupin, periodik, politiků a celých politických stran, které lobují za ruské zájmy. Obrovské finanční prostředky, které Rusko na tyto účely vydává, samozřejmě přinášejí jakési ovoce, ale otáčet zeměkoulí ještě nesvedou.
Pojďme si říci něco o současné situaci na poloostrově. K jakým zásadním změnám na Krymu došlo za posledních šest a půl roku?
Celé ty roky Rusko Krym aktivně militarizuje; dováží obrovský počet výzbroje, přesidluje tam ruské občany, buduje nová vojenská zařízení, strategicky důležité cesty, obydlí pro své vojáky a ruské občany, potlačuje jakýkoli nesouhlas a pronásleduje každého, kdo se vymyká. Ekonomika poloostrova se zhroutila, jak se říká, je pod pod bodem mrazu. Zemědělství v oblastech zavlažovaných Dněprem, zejména v severní části Krymu, je v podstatě zničeno. Byly způsobeny obrovské škody na životním prostředí. Obrat zahraničního obchodu, který je jedním ze základních ukazatelů stavu ekonomiky státu nebo regionu, se snížil více než 20krát. Rozpočet Krymu zhruba z 80 % závisí na dotacích a poloostrov obecně se stal nejdotovanějším regionem Ruska, zejména po naší produktové a energetické blokádě.
Došlo ke znatelným změnám nebo vystřízlivění v myšlení té části populace, která zpočátku vyjadřovala svůj souhlas s okupací. Je ovšem jasné, že nyní nikdo nemůže vyjádřit svůj názor či náladu.
Obránci lidských práv zaznamenali více než 1500 případů porušování lidských práv, z nichž většina se týká krymských Tatarů. Proč?
Toto číslo je údaj o porušování lidských práv za použití násilí, ale myslím si, že počet takových trestných činů je celkově mnohem vyšší. Ne všechny jsou známy. Lidé se velmi často bojí sdělit, že se na nich někdo bezpráví dopouští, protože se jejich jména většinou objeví v médiích, a to znamená, že se situace pro ně může ještě zhoršit. Nechvalně proslulý byl příklad z roku 2014. Jeden z našich mladých mužů, student vysoké školy, byl unesen. Když se za nějakou dobu našlo jeho tělo, neslo známky mučení. Úřady vydaly zprávu, že zemřel na předávkování drogami. Šlo o mladíka, který v životě nekouřil, ani nepil alkohol. Na pohřbu se aktivisté zeptali jeho matky, proč mlčí, když se jedná o jasnou vraždu. Zašeptala se slzami v očích: „Mám ještě druhého syna, bojím se o něj.“
Skutečnost, že většina represí postihuje krymské Tatary, je zcela zřejmá. Okupantům leží na srdci především to, aby původní obyvatelé Krymu vyjadřovali z okupace své vlasti nadšení. A protože k tomu nedochází a nedojde, protože krymští Tataři aktivně bojkotují různá „referenda“, „volby“ apod. a pořádají vlastní akce, které se okupantům nehodí, kolo represí se točí stále rychleji. Každý krymský Tatar, pokud nepatří mezi nepočetnou skupinu kolaborantů, je v očích okupantů potenciálním teroristou, separatistem, „medžlisovcem“.
Můžeme hovořit o existující strategii deokupace Krymu? Na co by se měly zaměřit ukrajinské úřady a jakou taktiku by měli zvolit krymští Tataři žijící na poloostrově?
Jasně definovanou strategii nová vláda prozatím nemá. V prvních měsících úřadování nového ukrajinského prezidenta (Volodymyr Zelenskyj – pozn. red.) se na Krym dokonce tak trochu zapomnělo. Ale abychom byli spravedliví, velká pozornost byla věnována otázce propuštění našich politických vězňů výměnou za ruské teroristy. Nejprve jsem tuto metodu nepovažoval za správnou, protože tímto způsobem nebráníme naše spoluobčany, kteří se nacházejí v okupaci. Koneckonců nejedná se zde s právním státem. Po propuštění několika desítek našich lidí touto cestou může Putin okamžitě poslat do svých mučíren ještě více rukojmích. Obecně by strategie země zaměřené na osvobození okupované části svého území měla vycházet z reálných možností. A možnosti naší země jsou nyní dosti omezené, takže hlavní nadějí je zvýšení mezinárodního tlaku na okupanta. Ale nečinně sedět nebo podnikat takové kroky, které by Putina potěšily, nedávat mu důvod k další agresi vůči Ukrajině a počítat s tím, že někdo se odněkud zjeví a osvobodí naše území, je slepá ulička.
Co se týče obyvatel okupovaných území, tak jsme se od samého počátku okupace drželi a nadále držíme názoru, že naši krajané opustit Krym nemají, je nutné, abychom zůstali v naší vlasti za jakýchkoli okolností. Znamená to však žít a zachovat si občanskou a národní důstojnost, nesklánět hlavu před okupanty. Pokud budou naši tamní občané svázáni strachem, skloní hlavu a hřbet, jak se říká, anebo – a to by bylo ještě horší – budou svým jednáním, projevy nebo nečinností napomáhat okupantům vytvářet idylu prosperity a štěstí v rámci Ruska. Pak filozofie „Žít na Krymu!“ nepřinese žádný užitek, naopak – jen a jen škodu. Slušný život na okupovaných územích je samozřejmě spojen s riziky, a to minimálně ekonomickými a sociálními, jako je ztráta zaměstnání, podnikání. Kdy v dějinách lidstva došlo k tomu, že by okupanti dobrovolně a bez nátlaku opustili okupované území?
Říkáte, že jedním z klíčových faktorů v procesu deokupace je aktivní účast mezinárodního společenství. Jaké konkrétní kroky je třeba podniknout?
Věřím, že v první řadě je nutné vyvinout maximální úsilí k vytvoření mezinárodní platformy pro vyjednávání s cílem zajistit územní celistvost Ukrajiny. Na konci května místopředseda vlády Ukrajiny Oleksij Reznikov publikoval v americké Atlantické radě dobrý článek o potřebě vytvořit takovou platformu ze signatářů Budapešťského memoranda z roku 1994 – tedy to, o čem jsme my mluvili už před několika lety. Rusko, zejména na začátku, bude kategoricky odmítat účastnit se těchto jednání a bude opakovat svoji mantru „Krym-je-součást-Ruska-o-tom-se-nediskutuje“, ale budou-li v rostoucí míře uvalovány na agresora přísné sankce za neplnění rozhodnutí platformy o postupných opatřeních na ochranu obyvatel okupovaných území, může dojít k tektonickým posunům.
Pane Mustafo, nastiňte svoji ideální představu budoucnosti Krymu.
Pochopitelně že žádné světlé zítřky Krym a jeho obyvatele, nemluvě o krymských Tatarech, v podmínkách okupace nečekají. A jaký bude Krym po deokupaci, to bude do značné míry záviset na samotných obyvatelích poloostrova a Ukrajiny. Jsem přesvědčen, že Ukrajina se poučí z chyb minulosti a vyvine veškeré úsilí, aby se Krym stal prosperující krymskotatarskou etnoteritoriální autonomní oblastí.
Projekt Historická pravda z Ukrajiny a deník FORUM 24 založily společný projekt Ukrajina: jiné dějiny. Každý měsíc vychází článek o dosud neznámých událostech z ukrajinských dějin nebo společné ukrajinsko-české historie. Projekt vznikl z iniciativy ukrajinského historika Volodymyra Birčaka v průběhu prvního inauguračního zasedání Česko-ukrajinského fóra občanských iniciativ, jež se konalo v Praze pod záštitou ministrů zahraničí ČR a Ukrajiny. Analogický projekt – Czech In – otevírá na stránkách portálu Historické pravdy neznámá fakta z českých dějin pro ukrajinské čtenáře.
