V kontextu diskuse o Ludvíku Vaculíkovi přinášíme text Bohumila Doležala, který napsal ke čtyřicátému výročí vydání slavného manifestu reformních komunistů „2000 slov“. V tomto příspěvku také přinášíme originální text tohoto manifestu a seznam tehdejších signatářů.
Dva tisíce slov má kulaté výročí. K výročí je zvykem psát oslavné texty. K významným dokumentům minulosti je zároveň užitečné zaujímat věcné a kritické stanovisko. Oba požadavky je někdy obtížné uvést v soulad. Vyberu si tedy v případě prohlášení Dva tisíce slov tu druhou možnost, považuji ji za patřičnější.
Nechci nijak zpochybňovat, že jde o dokument velmi významný. Ruským papalášům vadil natolik, že se pro ně stal jakýmsi symbolem toho, čemu s drzostí sobě vlastní říkali „kontrarevoluce“. A zahrnuli ho zuřivými nadávkami.
Rovněž považuji za slušné přiznat, že jsem tehdy patřil k okruhu, který měl k iniciativám tohoto druhu od počátku kritické výhrady. Považovali jsme je za projev politického radikalismu, který nebere ohled na dějinný kontext a okolnosti (Masaryk nazval politický radikalismus kdysi „rozvášněnou logikou, nešetřící dějin“). Zároveň jsme za nimi cítili nedostatek věcné reflexe toho, čím „komunismus“ pro českou společnost byl. U mnoha lidí, a přiznám, že pana Vaculíka k nim počítám, by to bylo znamenalo i trochu sebereflexe nad tím, co pro jeho prosazení u nás udělali – nejde mi o nějaké sypání popela na hlavu, pokud má člověk v té věci jasno, pozná se to na tom, co dělá a píše (a poznalo by se to i na Dvou tisících slovech). Abych tu tehdejší kritiku trochu doložil, odkazuji zde na jeden svůj krátký textík někdy z konce roku 1968, který reaguje rovněž na Vaculíkovy názory a který jsem už kdysi dal v Událostech k dispozici. (Mohl bych samozřejmě uvést i rozsáhlejší a důkladnější články např. E. Mandlera nebo V. Havla na podobné téma).
Nejprve jakási formálně-technická výhrada. Prohlášení vzniklo na podnět „českých vědců“ a bylo od počátku koncipováno tak, že se k němu mají připojit kromě autora další signatáři. Protože jsem řadu petic pomáhal připravovat a další podepsal, vím, jak záleží na tom, aby text byl poměrně krátký a jednoduše zformulovaný. Svobodně uvažující lidé ve svobodné společnosti mají na řadu věcí odlišné názory a najít společného jmenovatele bývá náročný úkol. „Dva tisíce slov“ je mnohastránkový esej. To svědčí právě tak o velkých ambicích autora jako o malé náročnosti signatářů, kteří se dávají strhnout nadšením a hezkými formulacemi a nepřemýšlejí příliš o jejich smyslu. A naznačuje to jakési limity tehdejší svobody.
A teď pokud jde o obsah. Pozoruhodné je, jak vidí autor textu tehdejší situaci i historické předpoklady, z nichž vyplynula. Rekapituluji:
Po roce 1945 (nebo až 1948?) většina národa přijala program socialismu. Jeho řízení se však nedostalo do rukou pravým lidem, lídrům chyběla především obyčejná moudrost a slušnost. Mnozí komunisté proti tomuto úpadku bojovali, ale nedokázali mu zabránit. Vrstva funkcionářů stranického a státního aparátu zaujala místo svržené třídy(!). Tak přišly na národ časy, které ohrozily jeho duševní zdraví a charakter.
Letošního jara (1968, bd) se k nám vrátila znovu jako po válce velká příležitost vzít do rukou společnou věc, která má pracovní název socialismus, a dát jí tvar, který by lépe odpovídal naší kdysi dobré pověsti i poměrně dobrému mínění, jež jsme o sobě původně měli.
Potud Vaculík. Ten, kdo se na tehdejší situaci dívá z odstupu čtyřiceti let, je jistě ve výhodě. To není věcný důvod, proč tak nečinit, pohled z odstupu je přesnější a správnější. Je těžké někomu vyčítat, že tenkrát neměl jasno ve všem, na druhé straně není důvod přehlížet strašlivé iluze, svědčící o irealitě tohoto pokusu o politický program.
Ve skutečnosti je to tak, že po roce 1945 se dala většina národa nachytat na komunistickou ideologii, který byla státním náboženstvím ruského bolševického impéria. Nešlo jen o komunisty, jakousi bezbrannost projevili i lidé vázaní ne tehdejšího prezidenta Beneše. Během krátké doby jsme se stali bez velkého odporu kolonií této říše. Je možné, že tento vývoj byl nevyhnutelný (když vezmeme v úvahu obrovskou mocenskou převahu impéria a silnou komunistickou pátou kolonu v zemi), ale bezbrannost české veřejnosti je zarážející: nejenže např. Finové si v podobně beznadějné situaci dokázali zachovat nesrovnatelně větší míru svobody, my jsme byli snad jedinou kolonií v dějinách lidstva, k jejíž správě nebylo třeba vojenských jednotek metropole, stačili ji zajistit domácí ruští přisluhovači. Dále, mluvit o „svržené třídě“ je nehorázné, ve skutečnosti byly zlikvidovány zbytky demokratického aparátu a lidé, kteří si zachovali aspoň část víry v demokratické hodnoty a hodlali se k nim veřejně hlásit. Pokud jde o „bojování“ komunistů, je ve Vaculíkově chronologii jakási chyba, přišla na ně řada až ve chvíli, kdy se režim zkompromitoval a poměry se rozvolnily natolik, že pocítili potřebu se od minulosti, na níž se předtím sami podíleli, nějak distancovat – většinou bohužel bez toho, aby se byli se svým vlastním podílem aspoň sami pro sebe kriticky vyrovnali (myslili to přece tak dobře!).
V roce 1968 se tedy nám (zjevně především reformním komunistům) navrátila velká příležitost vzít znovu do rukou společnou věc (socialismus používá Vaculík tentokrát už jen jako její „pracovní název“), tak aby konečně dostala tvar, který by odpovídal naší kdysi dobré pověsti i „poměrně dobrému mínění, které jsme o sobě měli“. Problém je, že naše „dobrá pověst“ (tvrz demokracie ve střední Evropě) byla do značné míry plodem dobrého mínění, které jsme o sobě měli, a že pokud jde o toto dobré mínění, pan Vaculík za většinou české veřejnosti nijak nezaostával (cituji z jeho pověstného projevu na 4. sjezdu spisovatelů: moc po únoru 1948 přitahovala podle něho jen zbabělce, hlupáky a darebáky – a kromě nich, i „na určitý čas, za určitých okolností a pro určité úkoly jsou přechodně použitelní i různí morální absolutisté a nezištní, avšak špatně informovaní entuziasté, jako jsem já.“)
I na Dvou tisících slovech je tedy jasně vidět to, jak reformní komunisté vězeli jednou nohou ve svých minulých omylech a iluzích, a jak díky tomu viděli deformovaně i to, co tehdy probíhalo.
To ovšem zanechalo stopy i v konkrétním „programu pro všední den“, s nímž Dva tisíce slov přišly.
Podle prohlášení je třeba kooperovat s komunisty a podporovat jejich progresivní křídlo, „protože mají pořád ještě v rukou rozhodující páky a tlačítka“. Nechci v žádném případě zpochybňovat dobrou vůli těch lidí nebo předpokládat, že by je nebylo lze oslovit. Byli však úplně dezorientovaní, a proto taky málo důvěryhodní. Schůdnější cestou než se s nimi dělit o odpovědnost, která spočívala z drtivé části na nich, oni měli v rukou rozhodující politické instrumenty, tedy bylo využít prostoru, který se otevřel svobodou slova, pro umírněnou, ale zásadní kritiku jejich pochybení s tím, že snad aspoň někteří z nich budou schopni ji zohlednit.
V hospodářské oblasti by dělníci jako podnikatelé(!) měli zasahovat do jejího zdárného vývoje tím, koho zvolí do podnikatelských správ a podnikových rad. Vaculík v podstatě drží šikovskou koncepci v době, kdy ji jiní (například Václav Klaus) přesvědčivě a zcela veřejně kritizovali.
Vaculík přichází s tím, že je třeba dosáhnout víc na obecní a okresní úrovni – v činnosti Národních výborů, Národní fronty, regionálního tisku. To je reálný prvek programu (ostatně Vaculík se tehdy snažil zevrubně informovat o lokálních problémech na „celostátní“ úrovni). Tam, kde to jinak nepůjde, je třeba zakládat občanské výbory a komise. Problém byl v nedostatečnosti politických prostředků, které byly k dispozici. Uvedu příklad z trochu jiné doby a oblasti: Federální shromáždění „ČSSR“ bylo důmyslně zařízeno na to, aby vyloučilo možnost majorizace Slovenska Českými zeměmi. Bohužel vůbec se přitom nepočítalo s možností politického pluralismu na české a slovenské době. Vzhledem k tomu se po převratu velmi rychle stalo totálně nefunkčním a nepoužitelným.
A konečně, praví se v prohlášení, musíme ujistit své spojence, že spojenectví, přátelství a obchodní smlouvy dodržíme. Problém byl, že spojenci nebyli žádní spojenci, ale zaostalé koloniální impérium, k němuž „ČSSR“ patřila, a že nešlo o přátelství, spojenectví a obchodní smlouvy, nýbrž o úplnou poslušnost. Impérium to bohužel dělalo z existenčních důvodů: kdyby bylo Čechům povolilo, bylo by se sesulo o dvacet let dříve.
V konkrétním programu Dvou tisíc slov se obráží tragická situace Československa té doby: jak lze zajistit svobodu a „demokratizaci“, aniž by se prosadila skutečná politická pluralita, svobodné podnikání, postavené na soukromém vlastnictví, a aspoň minimální míra nezávislosti, která je ke svobodné národní existenci nezbytná. Byl to nesmírně náročný úkol. Možná neproveditelný. Autor Dvou tisíc slov i signatáři té petice si ho zjevně nedokázali ani pořádně zformulovat.
29. června 2008
Text manifestu „Dva tisíce slov“
2000 slov, které patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem.
Nejdřív ohrozila život našeho národa válka. Pak přišly další špatné časy s událostmi, které ohrozily jeho duševní zdraví a charakter. S nadějemi přijala většina národa program socialismu. Jeho řízení se však dostalo do rukou nepravým lidem. Nevadilo by tolik, že neměli dost státnických zkušeností, věcných znalostí ani filosofického vzdělání, kdyby aspoň byli měli víc obyčejné moudrosti a slušnosti, aby uměli vyslechnout mínění druhých a připustili své postupné vystřídání schopnějšími.
Komunistická strana, která měla po válce velikou důvěru lidí, postupně ji vyměňovala za úřady, až je dostala všechny a nic jiného už neměla. Musíme to tak říci a vědí to i ti komunisté mezi námi, jejichž zklamání nad výsledky je tak veliké jako zklamání ostatních. Chybná linie vedení změnila stranu z politické strany a ideového svazku v mocenskou organizaci, jež nabyla velké přitažlivosti pro vládychtivé sobce, vypočítavé zbabělce a lidi se špatným svědomím. Jejich příliv zapůsobil na povahu i chování strany; která nebyla uvnitř zařízena tak, aby v ní bez ostudných příhod mohli nabývat vlivu pořádní lidé, kteří by ji plynule proměňovali, tak aby se stále hodila do moderního světa. Mnozí komunisté proti tomuto úpadku bojovali, ale nepodařilo se jim zabránit ničemu z toho, co se stalo.
Poměry v komunistické straně byly modelem i příčinou stejných poměrů ve státě. Její spojení se státem vedlo k tomu, že ztratila výhodu odstupu od výkonné moci. Činnost státu a hospodářských organizací neměla kritiku. Parlament se odnaučil rokovat, vláda vládnout a ředitelé řídit. Volby neměly význam, zákony ztratily váhu. Nemohli jsme důvěřovat svým zástupcům v žádném výboru, a když jsme mohli, nedalo se po nich zas nic chtít, protože nemohli ničeho dosáhnout. Ještě horší však bylo, že jsme už téměř nemohli důvěřovat ani jeden druhému. Osobní i kolektivní čest upadla. S poctivostí se nikam nedošlo a o nějakém oceňování podle schopností darmo mluvit. Proto většina lidí ztratila zájem o obecné věci a starala se jen o sebe a o peníze, přičemž ke špatnosti poměrů patří i to, že ani na ty peníze není dnes spolehnutí. Pokazily se vztahy mezi lidmi, ztratila se radost z práce, zkrátka přišly na národ časy, které ohrozily jeho duševní zdraví i charakter.
Za dnešní stav odpovídáme všichni, více však komunisté mezi námi, ale hlavní odpovědnost mají ti, kdo byli součástí či nástrojem nekontrolované moci. Byla to moc umíněné skupiny rozprostřená pomocí stranického aparátu z Prahy do každého okresu a obce. Tento aparát rozhodoval, co kdo smí a nesmí dělat, on řídil družstevníkům družstva, dělníkům závody a občanům národní výbory. Žádná organizace nepatřila ve skutečnosti svým členům, ani komunistická. Hlavní vinou a největším klamem těchto vládců je, že svou zvůli vydávali za vůli dělnictva. Kdybychom tomu klamu chtěli věřit, museli bychom dnes dávat za vinu dělníkům úpadek našeho hospodářství, zločiny na nevinných lidech, zavedení cenzury, která zabránila, aby se o tom všem psalo, dělníci by byli vinni chybnými investicemi, ztrátami obchodu, nedostatkem bytů. Nikdo rozumný samozřejmě v takovou vinu dělnictva neuvěří. Všichni víme, zejména to ví každý dělník, že dělnictvo prakticky nerozhodovalo v ničem. Dělnické funkcionáře dával odhlasovat někdo jiný. Zatímco se mnozí dělníci domnívali, že vládnou, vládla jejich jménem zvlášť vychovávaná vrstva funkcionářů stranického a státního aparátu. Ti fakticky zaujali místo svržené třídy a sami se stali novou vrchností. Spravedlivě však řekněme, že někteří z nich si tuto špatnou hru dějin dávno uvědomili. Poznáme je dnes podle toho, že odčiňují křivdy, napravují chyby, vracejí rozhodování členstvu a občanstvu, omezují pravomoc i početní stav úřednického aparátu. Jsou s námi proti zaostalým názorům v členstvu strany. Ale velká část funkcionářstva se brání změnám a má dosud váhu! Má pořád ještě v ruce mocenské prostředky, zvláště na okresech a v obcích, kde jich může užívat, skrytě a nežalovatelně.
Od začátku letošního roku jsme v obrodném procesu demokratizace. Začal v komunistické straně. Musíme to říci a vědí to i ti nekomunisté mezi námi, kteří odsud už nic dobrého nečekali. Je ovšem třeba dodat, že tento proces ani nemohl jinde začít. Vždyť jenom komunisté mohli po celých dvacet let žít jakýmsi politickým životem, jen komunistická kritika byla u věcí, kde se dělaly, jen opozice v komunistické straně měla tu výsadu, že byla v doteku s protivníkem. Iniciativa a úsilí demokratických komunistů je proto jen splátkou na dluh, který celá strana má u nekomunistů, jež udržovala v nerovnoprávném postavení. Komunistické straně nepatří tedy žádný dík; patří jí snad přiznat, že se poctivě snaží využít poslední příležitosti k záchraně své i národní cti. Obrodný proces nepřichází s ničím příliš novým. Přináší myšlenky a náměty, z nichž mnohé jsou starší než omyly našeho socialismu a jiné vznikaly pod povrchem viditelného dění, měly být dávno vysloveny, byly však potlačovány. Nemějme iluzi, že tyto myšlenky vítězí teď silou pravdy. O jejich vítězství rozhodla spíš slabost starého vedení, které se zřejmě napřed muselo unavit dvacetiletým vládnutím, v němž mu nikdo nebránil. Zřejmě musely do plné formy dozrát všechny vadné prvky skryté už v základech a ideologii tohoto systému. Nepřeceňujme proto význam kritiky z řad spisovatelů a studentů. Zdrojem společenských změn je hospodářství. Správné slovo má svůj význam, jen když je řečeno za poměrů, které jsou už správně opracovány. Správně opracované poměry – tím se u nás, bohužel, musí rozumět naše celková chudoba a úplný rozpad starého systému vládnutí, kdy se v klidu a míru na náš účet zkompromitovali politikové jistého typu. Pravda tedy nevítězí, pravda prostě zbývá, když se všecko ostatní prošustruje! Není tudíž důvodu k národní vítězoslávě, je pouze důvod k nové naději.
Obracíme se na vás v tomto okamžiku naděje, která je však pořád ohrožena. Trvala několik měsíců, než mnozí z nás uvěřili, že mohou promluvit, mnozí však nevěří ani teď. Ale promluvili jsme už tak a tolik se odkryli, že svůj úmysl zlidštit tento režim musíme jedině dokončit. Jinak by odplata starých sil byla krutá. Obracíme se hlavně na ty, kdo zatím jen čekali: Čas, který nastává, bude rozhodující pro mnoho let.
Čas, který nastává, je léto s prázdninami a dovolenými, kdy se nám po starém zvyku bude chtít všeho nechat. Vsaďme se však, že naši milí odpůrci si nedopřejí letního oddechu, budou mobilizovat své zavázané lidi a budou si už teď chtít zařídit klidné svátky vánoční! Dávejme tedy pozor, co se bude dít, snažme se tomu porozumět a odpovídat. Vzdejme se nemožného požadavku, aby nám vždycky někdo vyšší podal k věcem jediný výklad a jediný prostý závěr. Každý si bude muset udělat své závěry, na svou odpovědnost. Společné shodné závěry je možno najít jen v diskusi, k níž je nutná svoboda slova, která je vlastně jedinou naší demokratickou vymožeností letošního roku.
Do příštích dnů však musíme jít také s vlastní iniciativou a vlastními rozhodnutími.
Především budeme odporovat názorům, kdyby se vyskytly, že je možné dělat nějakou demokratickou obrodu bez komunistů, popřípadě proti nim. Bylo by to nespravedlivé, ale také nerozumné. Komunisté mají vybudované organizace, v těch je třeba podpořit pokrokové křídlo. Mají zkušené funkcionáře, mají konečně pořád v ruce rozhodující páky a tlačítka. Před veřejností však stojí jejich Akční program, který je také programem prvního vyrovnání největší nerovnosti, a nikdo jiný nemá žádný stejně konkrétní program. Je třeba požadovat, aby se svými místními akčními programy přišli před veřejnost v každém okrese a v každé obci: Tu náhle půjde o velmi obyčejné a dávno čekané správné činy. KSČ se připravuje na sjezd, který zvolí nový ústřední výbor. Žádejme, aby byl lepší než ten dnešní. Říká-li dnes komunistická strana, že své vedoucí postavení napříště chce opírat o důvěru občanů, a ne o násilí, věřme tomu potud, pokud můžeme věřit lidem, které už teď posílá jako delegáty na okresní a krajské konference.
V poslední době jsou lidé zneklidněni, že se postup demokratizace zastavil. Tento pocit je zčásti projevem únavy ze vzrušeného dění, zčásti odpovídá faktu: minula sezóna překvapivých odhalení, vysokých demisí a opájivých projevů nebývalé slovní smělosti. Zápas sil se však jen poněkud skryl, bojuje se o obsah a znění zákonů, o rozsah praktických opatření. Krom toho novým lidem, ministrům, prokurátorům, předsedům a tajemníkům, musíme popřát čas na práci. Mají právo na tento čas, aby se mohli buďto osvědčit, nebo znemožnit. Krom toho v centrálních politických orgánech nelze dnes čekat víc. Stejně projevily nechtě podivuhodné ctnosti.
Praktická kvalita příští demokracie závisí na tom, co se stane s podniky a v podnicích. Při všech našich diskusích nakonec nás mají v rukou hospodáři. Dobré hospodáře je třeba hledat a prosazovat. Je pravda, že všichni jsme ve srovnání s rozvinutými zeměmi špatně placeni a někteří ještě hůř. Můžeme žádat víc peněz – které lze natisknout, a tím znehodnotit. Žádejme však spíše ředitele a předsedy, aby nám vyložili, co a za kolik chtějí vyrábět, komu a zač prodávat, kolik se vydělá, co z toho se vloží do modernizace výroby a co je možno rozdělit. Pod zdánlivě nudnými titulky běží v novinách odraz velmi tvrdého boje o demokracii nebo koryta. Do toho mohou dělníci jakožto podnikatelé zasáhnout tím, koho zvolí do podnikatelských správ a podnikových rad. Jakožto zaměstnanci mohou pro sebe udělat nejlíp, když si za své zástupce zvolí do odborových orgánů své přirozené vůdce, schopné a čestné lidi bez ohledu na stranickou příslušnost.
Jestliže nelze v této době čekat od nynějších centrálních politických orgánů víc, je třeba dosáhnout více v okresech a obcích. Žádejme odchod lidí, kteří zneužili své moci, poškodili veřejný majetek, jednali nečestně nebo krutě. Je třeba vynalézat způsoby, jak je přimět k odchodu. Například: veřejná kritika, rezoluce, demonstrace, demonstrační pracovní brigády, sbírka na dary pro ně do důchodu, stávka, bojkot jejich dveří. Odmítat však způsoby nezákonné, neslušné a hrubé, jelikož by jich využili k ovlivňování Alexandra Dubčeka. Náš odpor k psaní hrubých dopisů musí být tak všeobecný, aby každý takový dopis, který ještě dostanou, bylo možno považovat za dopis, který si dali poslat sami. Oživujme činnost Národní fronty. Požadujeme veřejná zasedání národních výborů. K otázkám, které nechceme nikdo znát, ustavujeme vlastní občanské výbory a komise. Je to prosté: sejde se několik lidí, zvolí předsedu, vedou řádně zápis, publikují svůj nález, žádají řešení, nedají se zakřiknout. Okresní a místní tisk, který většinou zdegeneroval na úřední troubu, proměňujme v tribunu všech kladných politických sil, žádejme ustavení redakčních rad ze zástupců Národní fronty nebo zakládejme jiné noviny. Ustavujme výbory na obranu svobody slova. Organizujme při svých shromážděních vlastní pořádkovou službu. Uslyšíme-li divné zprávy, ověřujme si je, vysílejme delegace na kompetentní místa, jejich odpovědi zveřejňujme třeba na vratech. Podporujme orgány bezpečnosti, když stíhají skutečnou trestnou činnost, naší snahou není způsobit bezvládí a stav všeobecné nejistoty. Vyhýbejme se sousedským hádkám, neožírejme se v politických souvislostech. Prozrazujme fízly.
Oživený letní pohyb po celé republice vyvolá zájem o uspořádání státoprávního vztahu mezi Čechy a Slováky. Považujeme federalizaci za způsob řešení národnostní otázky, jinak je to jen jedno z významných opatření k demokratizaci poměrů. Toto opatření samo o sobě nemusí ani Slovákům přinést lepší život. Režim – v českých zemích zvlášť a na Slovensku zvlášť – se tím ještě neřeší. Vláda stranicko-státní byrokracie může trvat, na Slovensku dokonce o to líp, že jako „vybojovala větší svobodu“.
Veliké znepokojení v poslední době pochází z možnosti, že by do našeho vývoje zasáhly zahraniční síly. Tváří v tvář všem přesilám můžeme jedině trvat slušně na svém a nezačínat si. Své vládě můžeme dát najevo, že za ní budeme stát třeba se zbraní, pokud bude dělat to; k čemu jí dáme mandát, a své spojence můžeme ujistit, že spojenecké, přátelské a obchodní smlouvy dodržíme: Naše podrážděné výtky a neargumentovaná podezření musí jen ztěžovat postavení naší vlády, aniž nám pomohou. Rovnoprávné vztahy si beztak můžeme zajistit jedině tím, že zkvalitníme své vnitřní poměry a dovedeme obrodný proces tak daleko, že jednou ve volbách si zvolíme státníky, kteří budou mít tolik statečnosti, cti i politického umu, aby takové vztahy ustavili a udrželi. To je ostatně problém naprosto všech vlád všech menších států světa!
Letošního jara vrátila se nám znovu jako po válce velká příležitost. Máme znovu možnost vzít do rukou naši společnou věc, která má pracovní název socialismus, a dát jí tvar, který by lépe odpovídal naší kdysi dobré pověsti i poměrně dobrému mínění, jež jsme o sobě původně měli. Toto jaro právě skončilo a už se nevrátí. V zimě se všecko dovíme. Tím končí toto naše prohlášení k dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům, vědcům, technikům a všem. Napsáno bylo z podnětu vědců.
Autor: Ludvík Vaculík, novinář
|
Seznam signatářů otištěný v Literárních listech 27. 6. 1968: (Literární listy, č. 18/68, 27. 6. 1968, str. 3)
Seznam signatářů otištěný v Literárních listech 19. 7. 1968: (Literární listy, zvláštní vydání, 19. 7. 1968, str. 1)
Pracovníci ČKD Praha:
|
Signatáři jsou převzati ze serveru Totalita. ZDE
