Co by mělo obyvatele naší planety spojovat? Minimálně by to měla být trvalá snaha konat tak, aby nedošlo k sebezničení našeho světa. Budeme toho jako lidstvo schopno? Otázek přibývá více než uspokojivých odpovědí, které by přinášely naději a záblesky světla na konci tunelu. Zdaleka nejde jen o náš často neuctivý vztah k přírodě. Sobecky, manipulativně, bez potřebné empatie se lidé a země dokáží chovat i vůči sobě navzájem. Otravují tím nejen vnější prostředí, ale nezřídka i své blízké okolí. Covidová éra rozděluje svět nepochopitelným a dříve netušeným způsobem. Nejen u nás, nýbrž i v mnoha jiných koutech naší zeměkoule.
Dělíme se na ty, kteří nějak čelí nebezpečí důsledků, jež přinesl čínský virus a jeho mutace, a na ty, kteří zdůrazňují zejména údajná rizika možných vedlejších účinků očkování. Ti druzí bojují (a někdy doslova) proti opatřením k zamezení šíření pandemie a proti očkování. Ti první se snaží věřit autoritám (a ověřeným zdrojům reálných informací) ve snaze rychle překonat tohle drakonické vykolejení z normálu. Dialog mezi oběma tábory je obtížný, skoro se zdá, že nemožný. Rozepře se přenášejí do různých komunit a nezřídka i do rodin. Média mají v oblibě střety a konflikty, a tak vědomě či nevědomky přilévají olej do ohně. Otevřené komunikační dálnice chrlí „zaručené pravdy“. Za své téma si covidovou válku berou i různé bulvární celebrity, které cítí šanci na sebe upozornit. Doba vymknuta z kloubů šílí, řekl by klasik.
Co bude dál? To se ještě uvidí. Každopádně máme novou zkušenost. Jednu z mnoha v posledním období. Sledujeme jistou korozi demokracie. Před rokem jsme pozorovali se zatajeným dechem útok rozzuřeného davu na budovu Kapitolu Spojených států amerických, průběžně nám ukazuje Čína svůj apetit ovládat svět, nevěřícně koukáme na záběry z Kazachstánu atd. Destruktivní zlo často spouští nenasytná ega těch, kteří neberou ohledy na nic a na nikoho. A nemusíme pro konkrétní příklady chování takových jedinců chodit daleko. Najdeme je i v našich končinách.
Skupiny, které bojují proti způsobům obrany a ochrany před covidem, často operují údajnou ztrátou svobody. Svoboda je možnost a také schopnost volit, rozhodovat a jednat „podle své vůle“, a nést za to přiměřenou odpovědnost. Svoboda však nemůže být ve společném soužití libovůlí. V tradičním pojetí společnosti je omezena právem a spravedlivými pravidly. Má svoje mantinely, neboť bezbřehá svoboda je anarchie.
A ještě jednu věc je třeba zmínit a varovat před ní. Tou je srovnávání naší současné situace s totalitou. To je nepatřičná a nevkusná nadsázka. Za ukázku společenského dna a cynismu lze pokládat přirovnávání karanténních omezení a očkování k holokaustu. Pro takové projevy neexistuje žádná omluva či zdůvodnění. Měli bychom to mít na zřeteli i 27. ledna, kdy nás čeká Mezinárodní den památky obětí holokaustu. Antisemitismus není jen tématem minulosti, bohužel.
Diskuse je projevem svobody slova a demokracie, je však možná jen s těmi, kteří se snaží pokorně hledat pravdu, a je nemožná s těmi, kteří v nekonečných nabubřelých monolozích ostatním doslova vnucují jen tu svoji „zaručenou pravdu“. Krom toho, od slovní agrese plné hněvu nebývá daleko k fyzickému násilí. Netečnost a lhostejnost většinové společnosti bývá pozvánkou do nesvobody, příkladů bychom v našich dějinách našli více než dost. Covidový boj pak může být pro někoho jen záminkou, a třeba i pro režiséry ruské hybridní války…