předseda ČSSD Michal Šmarda FOTO: ČTK / Pavlíček Luboš
FOTO: ČTK / Pavlíček Luboš
Česká strana sociálně demokratická si tento týden v pátek na svém mimořádném on-line sjezdu zvolí své nové vedení. Na předsedu sociální demokracie kandiduje i starosta Nového Města na Moravě a bývalý stranický místopředseda Michal Šmarda. V rozhovoru pro deník FORUM 24 zdůrazňuje, že problémem ČSSD není ani Jan Hamáček, ani Jana Maláčová a řešením sociální demokracie není Tomáš Petříček nebo on sám. Podle Šmardy si v tuhle chvíli sociální demokraté musí přiznat, že „lúzři“ jsou všichni.
Na své facebookové stránce jste napsal, že sociální demokracii hrozí definitivní zánik, je to opravdu tak zlé? Přece jenom sociální demokracie v minulosti ukázala, že je velmi životaschopná. Přežila i dlouhé roky v exilu. Skutečně myslíte, že je teď na tom úplně nejhůř v celé své dlouhé historii?
Teď je na tom nejhůř ze své polistopadové historie. Samozřejmě, že současný stav nejde srovnat se šikanou sociálních demokratů v 50. letech, s jejich zavíráním do kriminálů, násilným sloučením s KSČ, případně s její činností v exilu. To určitě ne. Dnešní stav určitě nejde srovnat ani se situací sociální demokracie za nacistické okupace, kdy sociální demokraté byli vězněni v koncentračních táborech. Když odečtu tato dvě období, která dohromady tvoří padesát let, tak je na tom sociální demokracie z těch zbylých devadesáti let dnes nejhůř.
Jaké jsou důvody, proč je na tom tak špatně? Kdybyste měl popsat stav sociální demokracie pár měsíců po sněmovních volbách, je to nějaká demoralizace, skepse, zklamání, pasivita nebo v čem všem ta hrozba zániku spočívá?
Nejdřív popíšu ten stav. Potom se dostanu k těm důvodům. Stav je takový, že sociální demokracie prakticky vypadla ze zákonodárných sborů, má ještě tři senátory, ale už není schopná mít vlastní senátorský klub. V poslanecké sněmovně nemáme zastoupení vůbec a za poslední roky se nepodařilo najít žádný způsob, jakým změnit trend ztráty důvěry.
Sociální demokracie ani na svém posledním sjezdu v sobě nedokázala najít pud sebezáchovy. Ten by vás měl nutit, když jdete špatným směrem, jdete na porážku, ten trend změnit. Každý samozřejmě někdy chybuje. Ale dřív v sobě sociální demokracie měla sílu zareagovat a změnit směr, kterým se vydala. Teď v posledních obdobích bohužel o tuto schopnost přišla.
Podle vás hlavní problém je, že ztratila pud sebezáchovy?
Myslím si, že se příliš orientovala na mocenskou politiku. Samozřejmě v jejím rámci i pozitivně na plnění programu, ale ztratila schopnost důvěryhodným způsobem reprezentovat lidi, kvůli kterým tady je, lidi práce, seniory, rodiny s dětmi, lidi, kteří potřebují vidět v budoucnosti příležitost, nikoli hrozbu.
Kdy ztráta důvěry začala? Je to dlouhodobý proces, nebo je to hlavně problém posledních let?
Není to problém jenom české sociální demokracie. Ten problém je celosvětový, kdy se přesouvá osa dělícího konfliktu z tradičního schématu do nových. Něco podobného jsme sledovali ve Spojených státech, kdy konzervativní populistická pravice získávala navrch nad tzv. salónními levicovými politiky. Sledovali jsme to ve Velké Británii a sledovali jsme to koneckonců i v dalších západních zemích. V každé zemi musela levice najít způsob, jak na to zareagovat, jak obnovit svoji schopnost reprezentovat zájmy nevyvolených vrstev společnosti. Někde se to podařilo lépe, někde se to podařilo hůře. U nás se to nepodařilo téměř vůbec.
Proč podle vás sociální demokracie v posledních volbách dopadla, jak dopadla? Viděl byste ty důvody především ve ztrátě důvěry a v tom, že nebyla schopna na poslední chvíli udělat změnu na dubnovém sjezdu?
To si nemyslím, dubnový sjezd byl už jenom takové potvrzení neschopnosti sebereflexe. Na něm už asi nebylo možno věrohodným způsobem ten trend zcela obrátit. Bylo tam možno negativní trend zastavit těsně nad pětiprocentní hranicí. Dubnový sjezd jenom nevyužil příležitosti oddálit pád sociální demokracie o čtyři roky a vytvořit nám lepší podmínky pro obrat. Bodem obratu asi být ani nemohl, protože, jestliže důvěru ztrácíte deset let, nemůžete ji obnovit během půl roku. To je zřejmé.
Symbolické gesto a dvacet ran
Podle vás by byl pro voliče sociální demokracie důvěryhodnějším reprezentantem a předsedou Tomáš Petříček než Jan Hamáček? Z hlediska voličů sociální demokracie, jejich důvěry a volebního výsledku by byla jeho volba pro sociální demokracii lepší?
Nemám rád úplně takovou vulgární personifikaci toho problému. Problémem sociální demokracie není ani Jan Hamáček, ani Jana Maláčová a řešením sociální demokracie není Tomáš Petříček nebo Michal Šmarda, to tak není. Tam šlo spíš o to, aby sociální demokracie dala najevo, že není ochotná za účast ve vládě zaplatit jakoukoli cenu, že nestojí o účast ve vládě, kde už není schopná realizovat svůj program, kde se koaliční partner už začal spojovat s ODS pro realizaci daňových plánů, které jsou v přímém rozporu s politikou sociální demokracie, kde byla sociální demokracie už programově natolik ponížená, že hrála nedůstojnou roli.
Tam šlo spíš o symbol toho, že si za pět ministerstev nenecháme líbit úplně cokoliv. Tam šlo spíš o nějakou ukázku hrdosti té strany než o to, že tam šlo změnit trend. Proto si ani nemyslím, že se to dát takhle jednoznačně personifikovat nebo říct, že je to symbolizováno jenom osobou jednoho nebo druhého.
To znamená, že podle vás sociální demokracie měla udělat alespoň symbolické gesto a z vlády odejít, byť na poslední chvíli, ale aspoň udělat to gesto.
Anebo alespoň jasně deklarovat, že do takové vlády nikdy nepůjde. Koneckonců to byl krok, který se podařil Vladimíru Špidlovi v době, kdy společnost velmi negativně vnímala opoziční smlouvu, tedy spojení sociální demokracie s jejím do té doby největším protivníkem ODS. Vladimír Špidla tehdy jasným důvěryhodným způsobem deklaroval, že opoziční smlouva sice splnila svoji úlohu z hlediska vyvedení země z krize, kterou jsme nezavinili, ale na druhé straně je to způsob vládnutí, ve kterém nechce pokračovat. Chce se vrátit k normální sociálně demokratické politice, nikoliv pokračovat v řešení, které mělo svůj smysl pouze v okamžiku krize.
Celkově byste řekl, že byla chyba, že sociální demokracie vstoupila do vlády Andreje Babiše?
To už přece není otázka toho, co si o tom myslím, to je jako, když ležím zkrvavený na zemi, dostal jsem dvacet ran, nemůžu vstát a všichni se mi smějí a vy se mě zeptáte, jestli si myslím, že jsem udělal nějakou chybu, jestli jsem náhodou nezvolil špatnou strategii zápasu.
Místopředsedkyně ČSSD Jana Maláčová si myslí, že to chyba nebyla. Asi by řekla, že sociální demokracie sice rány dostala, ale podařilo se jí prosadit určité věci ve prospěch svých voličů.
Že jsme sice dostali spoustu ran, prohráli jsme zdrcujícím a ponižujícím způsobem volby…
Stockholmský syndrom
Ale prosadilo se zvýšení důchodů, zvýšení minimální mzdy, zvýšení rodičovské.
Ne, myslím to jinak. Dostali jsme spoustu ran, ležíme zkrvavení na zemi, náš partner nás ponižuje, dělá si z nás legraci. Už si z nás dělá legraci téměř celá společnost, lidem jsme pro smích, ale pobyt ve vládě Andreje Babiše nás změnil natolik, že nám to nevadí. To, o čem si teď povídáme, není úplně nestandardní situace, říká se tomu stockholmský syndrom. Rozumím tomu, že se do tohoto psychického stavu člověk může dostat, jsem však přesvědčen o tom, že bychom měli udělat všechno proto, abychom se ho zbavili.
Je to přeci jednoznačné, jestliže jsme 7,5 procenta v roce 2017 považovali za neúspěch a pobyt ve vládě Andreje Babiše měl být způsobem, jak tento trend zvrátit a neúspěch proměnit v lepší preference, a výsledkem je 4,5 procenta, tak už je to otázka vůbec schopnosti vnímat realitu, jestli chci říkat, že to rozhodnutí bylo správné, nebo správné nebylo. Správné by bylo, pokud by ten výsledek byl lepší. Výsledek je horší, takže to rozhodnutí bylo chybné. O tom je až skoro nedůstojné diskutovat.
Na mimořádném sjezdu ČSSD chcete kandidovat na předsedu. Zaujalo mě, že jste po loňských krajských volbách říkal, třeba pro Seznam Zprávy, že nevidíte důvod k tomu, abyste usiloval o post ve vedení strany, když se vám nepodařilo získat důvěru ve svém volebním obvodu, a že stranu by měli vést lidé, kteří mají důvěru voličů. Pak jste navzdory tomuto výroku kandidoval na místopředsedu strany v dubnu a teď chcete kandidovat na předsedu. Co se ve vašem vnímání změnilo? Původně jste už nechtěl ve vedení vůbec působit, a naopak jste říkal, že se nechcete motat do nesmyslů v Praze.
V senátních volbách jsem získal 40 procent a senátní volby jsou tvrdé vyřazovací, kdy 40 procent znamená, že jste prohrál. Byl jsem přesvědčený o tom, že sociální demokracii má vést někdo, kdo je schopen volby vyhrát, aby byl symbolem výrazného a úspěšného projektu. Stranu nemůžou vést „lúzři“, takže těch 40 procent pro mě bylo důvodem k tomu, abych se v tu chvíli považoval za lúzra. Chtěl jsem přenechat otěže někomu, kdo je schopen dosahovat lepších výsledků. Od té doby se ale situace změnila v tom, že když se podíváme zpátky, tak je to jeden z nejlepších výsledků, jakých jsme byli schopni dosáhnout. V tuhle chvíli si musíme přiznat, že lúzři jsme všichni a musíme se umět podívat na to, která z těch proher je nejvíce důstojná. Z tohoto úhlu pohledu už svůj tehdejší výsledek 40 procent nepovažuji za natolik diskvalifikující, jakým se mně jevil tehdy. Dneska je to prostě jinak. Prohry všech ostatních byly mnohem méně důstojné.
Velmi špatná ekonomická situace
Když jsem četl na vaší facebookové stránce, s čím na předsedu chcete kandidovat, a když jsem si pročítal Manifest Jany Maláčové, s čím kandiduje ona, přišlo mně, že se v drtivé většině překrýváte. V čem je podle vás hlavní rozdíl? Co nabízíte jiného než Jana Maláčová?
Má to dvě roviny. S Janou Maláčovou se v programové oblasti ve spoustě věcí shodnu a myslím si, že by měla být členem týmu, který bude pomáhat sociální demokracii do budoucna. V tuhle chvíli i přesto, jakkoliv to může být vnímáno jako nespravedlivé, Jana Maláčová je tváří neúspěšného projektu. Stala se tváří volební kampaně a vlády, která občany České republiky fatálním způsobem zklamala. Ve volbách to dali najevo tím, že nás po třiceti letech vyřadili z parlamentní politiky. Nemůžete být symbolem kampaně, na jejímž konci bylo vyřazení z parlamentní politiky, a zároveň se chtít stát tváří etapy, která tohle změní a vyvede nás z této nedůstojné pozice.
Jakkoli to může být nespravedlivé, je to něco, co člověka diskvalifikuje z toho, aby v čele strany stál, byť je mi to lidsky líto. Když to řeknu na lidech, kterých si také vážím a mám je rád, je to v zásadě stejné, jako kdyby se Lubomír Zaorálek pokoušel stát předsedou sociální demokracie po volbách v roce 2017. Neudělal to proto, že byl schopný realisticky, dospěle a odpovědně zhodnotit svoji pozici, kterou v té chvíli ve společnosti měl. Bylo to velice moudré rozhodnutí. Zaorálek byl lídrem, neuspěl, stáhl se a potom se mohl velmi důstojným způsobem vrátit a sehrát další užitečnou roli, ale kdyby se tehdy nestáhl, už by žádnou důstojnou roli sehrát nemohl.
Druhý příběh je příběhem velmi špatné ekonomické situace, ve které dneska sociální demokracie je. Za poslední rok utratila spoustu peněz. Kampaň nás bude stát možná přes 50 milionů korun, přestože měla stát 20. Sociální demokracie má v tuhle chvíli brutální dluh a musí ho řešit. Musí přijít vedení, které bude mít odvahu k nepopulárním opatřením, bude mít odvahu šetřit a jasně členské základně říct, že nemůžeme utrácet víc peněz, než kolik jsou naše příjmy. Vedení, které tam bylo doteď, tuhle odvahu nemělo a nedokázalo to. Je potřeba, aby se to změnilo, protože, pokud se to okamžitě nezmění, sociální demokracie dopadne velmi špatně během několika málo měsíců.
Zároveň tohle zdůrazňuje i Jana Maláčová, že je potřeba razantně snížit provozní náklady, že se ČSSD musí oddlužit a konsolidovat. V tom minimálně deklaratorně to vnímá stejně jako vy.
Rozdíl je v tom, že ona má možnost to teď hned udělat. Nevidím žádný důvod, proč se to nemělo dělat v říjnu, v listopadu, nebo koneckonců i v srpnu či v září. To, že běžíme do zdi, je zjevné už půl roku a ani nebylo třeba čekat na výsledek voleb, protože ani ten, který by sociální demokracii přinesl 5,5 procenta, by nic nezměnil na tom, že tuhle věc je potřeba velmi rychle a radikálně řešit. U politické strany, která je běžnou organizací jako jakákoliv jiná, se nemůžeme tvářit, že se dluhy nemusí splácet, že můžeme dlouhodobě utrácet víc peněz, než kolik jsou naše příjmy. To je nesmyslná, hloupá politika, se kterou nemůžete dojít daleko.
Maláčová a Hamáček v maskáčích v Břeclavi
Nakolik významné vnímáte odlišnosti s Janou Maláčovou v programové oblasti? Zaujalo mě, že jste po volbách v jednom textu psal, že vedení, které bylo zvoleno na dubnovém sjezdu, bylo konzervativní. Dokonce jste tam zmiňoval i národně sociální politiku, považujete Janu Maláčovou za levicově konzervativní političku, že není sociální demokratka, ale národní socialistka?
Jana Maláčová, a proto si myslím, že by měla sehrát důležitou roli v budoucnosti sociální demokracie, podle mě představuje – byť se s ní třeba na všem neshodnu – jeden proud sociálně demokratického myšlení, a dokonce dokáže myšlenky tohoto proudu v sociální demokracii velmi dobře interpretovat. Myslím si, že ji sociální demokracie skutečně potřebuje. To zaprvé, a zadruhé platí to, že vedení sociální demokracie se skutečně posunulo směrem, který jsme občas mohli považovat za karikaturu toho, co dělá Tomio Okamura nebo Andrej Babiš.
To bylo například heslo: Zastavili jsme ohromnou vlnu uprchlíků mířící do České republiky. Představa Jany Maláčové a Jana Hamáčka, jak stojí v maskáčích v Břeclavi na nádraží a zastavují brutální vlnu uprchlíků, byla směšná možná i jim samým. Byl to myšlenkový svět, ve kterém sociální demokracie není ve své kůži. To není myšlenkový svět Jany Maláčové, to vím a jsem si tím jistý. Nicméně, často se stávalo, že v sobě nenašla sílu vzdorovat tomu, že se do tohoto světa dostávala, a to je něco, k čemu v sobě sociální demokrat sílu najít musí, protože jinak to s ním dopadne špatně.
Dovedete si představit, že byste po mimořádném sjezdu s Janou Maláčovou vytvořili tandem, že by jeden z vás byl předseda a druhý statutární místopředseda, nebo takhle těsnou spolupráci si představit neumíte?
Jsem přesvědčen o tom, že jsme schopni vytvořit v sociální demokracii prostředí, ve kterém se i Jana Maláčová bude cítit líp, než ve kterém musela žít posledních pár měsíců.
Ale to, že by jeden z vás byl předseda a druhý statutární místopředseda, ne?
Naopak, velmi bych stál o to, aby, pokud budu ve vedení sociální demokracie, v něm hrála svou roli i Jana Maláčová. Nejde ale tak úplně o ty funkce, a taky nemusím být předseda. Rád bych byl ve vedení, ve kterém by byla i Jana Maláčová, protože si myslím, že dialog se zrcadlem nedává žádný smysl. Když chcete, aby diskuze, kterou vedete, k něčemu byla, musíte být schopen diskutovat s lidmi, kteří mají jiný názor než vy, abyste se dozvěděl něco nového a byl schopen nějakého posunu. Mimochodem, proto jsem nesouhlasil s názorem, se kterým Jan Hamáček a Jana Maláčová přišli na minulém sjezdu, že chtějí názorově jednotné vedení, ve kterém nejsou žádné rozdílné názory a které mluví jedním hlasem. To je prostředí, které člověka neposouvá a nekultivuje.
Balvan v batohu na zádech
Nemůže se stát, že by se na sjezdu objevil další silný – a vám blízký – kandidát na předsedu, díky kterému byste třeba ještě váhal, jestli náhodou svou kandidaturu nestáhnout? Dovedu si představit, že například Martin Netolický nebo Tomáš Petříček by mohli být velmi významnými kandidáty. To podle vás není pravděpodobné?
Rozhodl jsem se kandidovat na předsedu sociální demokracie a předtím, než jsem toto rozhodnutí učinil, oslovil jsem několik lidí, které jsem považoval za lepší kandidáty, než jsem já. Požádal jsem je o to, aby zvážili svoji kandidaturu a oni z různých důvodů odmítli a požádali mě, abych kandidoval. Tuhle práci jsem udělal.
Pokud by ty, které jsem oslovil, někdo oslovil znovu a byl přesvědčivější a oni se rozhodli svůj názor změnit, byl bych samozřejmě rád, protože vím o lidech, o kterých si myslím, že by byli lepším předsedou sociální demokracie než já. Všichni, o kterých to vím, to však bohužel odmítli. Proto do toho jdu se vší rozhodností a vážností.
Nebude jedním z hlavních problémů, který teď sociální demokracie bude řešit, to, že vypadnutím ze sněmovny nebude vidět a slyšet? Jak s tím chcete bojovat?
To je velký hendikep, který poneseme v dalších obdobích jako balvan v batohu na zádech, ale vzhledem k tomu, že je to už asi čtvrtý balvan, který v tom batohu máme, tak jestli nás nerozplakaly první tři, tenhle nás už nerozpláče. Zkrátka musíme se v nové situaci zorientovat, musíme být schopni využít aktivistické politiky a skutečně vytvářet to, čemu se říká i guerillová politika. Musíme být schopni reagovat na kritické momenty, které budou nastávat ve společnosti, ať už v konkrétních firmách, nebo například to, co se děje teď s trhem energií, kdy se lidé dostávají do obrovských problémů.
Musíme být schopni reagovat na jednotlivé chyby a neschopnost vlády řešit konkrétní problémy, jako je například problém exekucí. Už dnes je zjevné, že v boji proti nespravedlivým exekucím nová vláda vzhledem k tomu, že ministrem spravedlnosti se stane Pavel Blažek, bude spíše váhavá než aktivní. Tohle všechno jsou témata, kterých se bude muset sociální demokracie umět chopit novým způsobem. Má to ale i jednu dobrou zprávu, vzhledem k tomu, že nás čekají nejdříve komunální a pak za další dva roky krajské volby, je to příležitost, abychom využili toho, v čem sociální demokraté byli tradičně dobří, a to je schopnost řešit problémy naprosto konkrétních lidi v konkrétních obcích. V komunální politice k tomu, abyste byli vidět a aby o vás lidé slyšeli, aby věděli, že stojíte na jejich straně, stačí nebýt líní. Tam nepotřebujete televizi, parlament, ministerstva, tam stačí jenom, když jste pracovití.
