KOMENTÁŘ / Distribuční sítě na elektřinu a plyn jsou za normálních okolností docela nenápadnou částí energetiky. Mluví se o nich jen v době vichřic či povodní. Na jejich bedrech však leží propojení dvou světů, které prochází největší proměnou za poslední desetiletí – na jedné straně nových výrobních zdrojů, jako jsou FVE či větrné elektrárny, na straně druhé nové technologie u jednotlivých spotřebitelů, jako jsou tepelná čerpadla či obloukové pece.

Česká energetika tedy v současnosti nutně prochází transformačním procesem, který klade obrovské nároky na dostavbu a proměnu distribuce elektřiny a plynu, přičemž je s tímto procesem spojeno mnoho úskalí. Do roku 2030 skončí v Česku těžba uhlí a musí dojít k přestavbě celé výrobní základny. Výrazně se promění také spotřebitelská základna, takže je rovněž potřeba přebudovat síť. Právě to je úkolem distribučních společností. Ty se však mohou ocitnout v patové situaci vzhledem k nerovnováze mezi náklady a možnostmi jejich financování. 

Na proměnu výrobních zdrojů elektřiny vyhradil stát v modernizačním fondu stovky miliard korun, další peníze nabízí díky Národnímu programu obnovy, z programu Nová zelená úsporám či z operačního programu OPTAK. Všechny nové výrobní zdroje pak přinášejí nutnost investic pro distribuční společnosti.

Důležité je upřesnit si, jak distributoři vybírají na své investice. Regulátor, tedy Energetický regulační úřad (ERÚ), reguluje ceny a výnosy ze služeb společnosti. Pokud jde o strukturu peněz, jež jí uznává ERÚ, jedná se v zásadě o dva balíky. Jeden tvoří provozní náklady (pobočky, udržování sítě, call centra a tak dále) a druhá půlka je na investice. Na ty se však nedávají peníze v logice toho, „kolik potřebujete nainvestovat, tolik vám v tarifu vyhradíme“. Suma je dána historickými odpisy. Pokud se síť nezvětšuje, investuje se na úrovni odpisů. Pokud se ale síť zvětšuje, je potřeba si na to půjčit – tím roste celkový majetek společnosti, na nějž je pak vázán regulovaný výnos. Problémem je nyní jednak to, že odpisy působením inflace a nárůstem požadavků na síť nestačí  zkrátka proto, že se na nich vybere výrazně méně, než kolik je potřeba investovat (v poslední regulační periodě se kupříkladu vybralo o 86 procent méně, a investovat se teď bude dvojnásobně více). Druhým problémem je nízký regulovaný výnos, který regulátor společnosti uznává. Argumentuje přitom mimo jiné srovnáním s okolními zeměmi, které však díky tomu, že mají euro, mají podstatně nižší úrokové sazby. 

Inflace a rozvoj obnovitelných zdrojů tedy rozevřely nůžky mezi tím, kolik je potřeba investovat a kolik se od lidí průběžně vybere. Když navíc regulátor není ochoten akceptovat vysoké úrokové sazby, přičemž argumentuje nižšími sazbami v okolních zemích nebo historickým čísly, dostávají se distribuční společnosti do těžko řešitelné situace, která se může projevit omezením investic, a tedy třeba zpožděním výstavby síťové infrastruktury.

Důsledkem takové situace bude, že finanční prostředky vynakládané do nových výrobních zdrojů i do nových technologií u zákazníků mohou přijít vniveč. Pokud nebudou spolu propojeny, nebudou fungovat.

Zásadní je uvědomit si, že něco, co fungovalo doteď, v budoucnu fungovat nemusí. Samozřejmě také vlivem probíhající transformace české energetiky: „Proč se až teď řeší elektroenergetika, proč se až teď řeší obnovitelné zdroje? Proč se to neřešilo před pěti lety jako ve všech okolních zemích?“ Odpověď je – protože to tady fungovalo. Odborníci na energetiku už v roce 2017-18 říkali: pojďme dělat jádro, pojďme dělat obnovitelné zdroje. Reakce byla vlažná nebo žádná. Až teď se to konečně rozpohybovalo. A s distribucí je to podobné. Funguje, nebyly zdroje, které by žádaly o připojení, tak proč s ní něco dělat. 

To je ale právě ten hlavní omyl. Česko se teď blíží konci páté regulační periody a všichni chápeme, že to se změnit nedá. Již se ale připravuje šestá perioda, ve které regulátor může nastavit podmínky, které umožní potřebné investice do distribučních sítí. O tom se dnes vyjednává. Experti upozorňují, že když se nebude investovat do výrobní základny a do sítí, tak ta cena bude v budoucnu o mnoho vyšší – staneme se závislí na dovozu. Možná ne hned příští rok, ale do roku 2030 jistě. Tomu se dá zabránit jedině včasnými investicemi. Nedá se na to ale koukat optikou příštího roku.