Minulý měsíc ve věku 91 roků zemřel velikán Lee Kuan Yew, tvůrce obdivuhodně úspěšného státu, vzniklého z nevábného města v horké vlhké končině téměř přímo na rovníku. Na můj text o jeho zásluhách reagovala řada čtenářů, z nichž ani jeden neprotestoval proti mé pochvalné zmínce o tamějším způsobu vládnutí, jehož součástí je i výprask pružnou holí na hýždě toho kterého provinilce – úděl, který dokonce vedl k důkladné mezinárodní rozmíšce (USA – Singapur). Vzdor protestu Washingtonu přece jen došlo k výkonu trestu, postihnuvšího prdel amerického, ve vandalství si libujícího spratka.

Tamější stát, paternalisticky si počínající. Než se pustím do komentáře o pozoruhodné novince – a sice o alternativě  západoevropského  modelu welfare state, v němž je to stát, o své ovečky se starající, uvedu to svou zkušeností tam na místě:

Pár kroků od našeho bydliště v předměstí fungovalo několik restaurací pod komunální střechou. Zasedli jsme a čteme na zdi vládní vyhlášku, že kdo nechá na talíři zbytky – víc než 100 gramů, bude potrestán částkou tolik a tolik, děti do 12 let poloviční sazbou.

Urážlivý zásah velkého bratra do mého privátního počínání! Když mi zrovna nechutná marinovaná ještěrka, proč bych se měl ke konzumaci nutit? V Číně, socialismus dosud oficiálně budující, jsem se divil, že jakoby tam patřilo k bontonu plýtvat jídlem. V restauraci jím frajersky mrhat, rýži rozhazovat po stole i mimo stůl, kosti a kližky vyplivovat směrem k sousedům.

A tady v bohatém Singapuru páni vládní učitelé s rákoskou, to nemají nic lepšího na práci?

„Naše malá země je zemědělsky zcela nesoběstačná, vše musíme dovážet, i vodu musíme kupovat v Malajsku – a o to nemravnější je takové plýtvání, když si uvědomíme, že na světě, nedaleko od nás, panuje hlad,“ bychom se nejspíš dozvěděli.

Národ se přizpůsobuje, podrobuje, je vycepovatelný. Posloužím jiným příkladem: V Singapuru je benzin značně dražší než v Malajsku. Vyšlo tedy nařízení, že odjíždějící místní motorista musí mít nádrž aspoň z poloviny plnou. Kdo neuposlechne, dostane pokutu od 50 dolarů nahoru.  Poznamenal jsem si výsledek jednoho z kontrolních zásahů: Z 6 238 motoristů 99,95 procenta se podřídilo příkazu – výsledek  je ještě důkladnější, než bývá v totalitních volbách s jednotnou kandidátkou.

Předseda to ví

„Brilantní pan ministerský předseda si doopravdy myslí, že ví, co je nejlepší  pro jeho lidi,“ napsal solidní časopis Freedom at Issue (červenec/září 1989).

Jenže co když on to doopravdy ví? Činy to dokazoval podstatně. I když to křišťálová demokracie není. Má ale ona být tím ultimálním cílem, nebo jen prostředkem, nástrojem k dosažení cíle – příjemného, materiálně zajištěného, smysluplného života? Sebelepší demokracie může degenerovat v chaos a ekonomickou mizerii. Když se tedy vylepšení života společnosti dá docílit jinou než perfektně demokratickou cestou, proč ji neokusit a docílit blaha většiny, aniž by došlo k přílišnému utlačování  práv menšiny?

Takhle mi argumentoval jeden z místních vládních činitelů. Na otázky jsem si netroufal dávat definitivní odpověď, a tak jsem jen mdle přikyvoval, že se tam u nich teprve rozkoukávám.

V konfuciánském řádu věcí se zdůrazňuje nejen dohoda, domluva, smír bez střetu s konfrontací, ale i meritokracie – povyšování podle zásluh. Král nechť kraluje, ale musí si právo na kralování zasloužit.

Jak definovat odpovědnost

Otázka: Jak nejadekvátněji definovat roli, odpovědnost státu vůči svým občanům?

Odpověď: Především je ochraňovat před vnějším (ze zahraničí hrozícím) nebezpečím. Navíc vytvářet podmínky, umožňující  nejen pocit bezpečí, ale i příležitost k dosažení materiální prosperity. Zejména v zemích západní Evropy se prosadil systém, znám jako welfare  state. Slovo „welfare“ se do češtiny  překládá nepřesně jako třeba „blaho“. Tak nacházím v anglo-českém slovníku, 10.vydání ,Poldauf a kolektiv.

Za welfare state se ovšem pokládá stát, který pokud možno zcela značně zaručuje sociální a hospodářské jistoty svému obyvatelstvu – přístřeší, lékařská péče, vzdělání, příležitost k dosažení prosperity.

Po nedávném skonu zakladatele a mimořádně úspěšného tvůrce státu Singapur se sčítají plusy a minusy a svět má možnost seznámit se s dosaženým závěrečným účtem: začínalo se s průměrným ročním per capita příjmem 500 dolarů a prozatím se dosáhlo víc než stonásobného průměru 52 000 dolarů, což je výkon o 50 procent vyšší, než jaký je dnes ve Velké Británii, bývalé koloniální vládkyni Singapuru po dobu 150 roků.

A tento výkon byl dosažen podstatně jinou cestou, než jaké dal přednost již zmíněný welfare state, na svých bedrech přemnoho břemen vlekoucí a své obyvatelstvo, zbavené socio-ekonomických nejistot, úzkostí, trápení – ovšem za značnou cenu celonárodního zadlužení.

Nad poměry

Takový je přece nynější stav většiny států světa. Nejen tedy hodně nad poměry si počínající a bankrotující Řecko, ale podobná fiaska neschopných či všeho schopných vládců – od Argentiny po Zimbabwe. Též se stává, že čím větší stát, tím mohutnější dluh. USA, někdejší záviděníhodná supervelmoc, a její dluh již přesáhl 17 trilionů dolarů, obnos přece nepředstavitelný. Před pár dny, zrovna při snídani, nám z televizní obrazovky odborník  sabotoval poklidné  zažívání informací, že dluh tak gigantický na každou americkou hlavu vychází obnosem půl milionu dolarů. Což by v českých podmínkách znamenalo víc než deset milionů korun  na každou hlavu, tedy i romskou, dříve cikánskou. Na přesnější, a tudíž děsivější údaje se přeptejte Klause či spíš Kalouska.

Toho je Singapur ušetřen

A takového trápení je Singapur ušetřen, zásluhou tamějších myslitelů. Podrobnosti přejímám z užitečného textu „Singapore Has Found a Workable Alternative to the Welfare State“, autor John C. Goodman, zdroj Townhall.com, datum 4. dubna 2015. Řešení paternalistické, nežít na dluh, nad poměry. Stejně jako příkaz dojídat vše, co se na talíři servíruje, neodhazovat kolem sebe nepotřebné papíry, každý tamější ostrovní občan je povinen část platu – někdy až 50 procent – ušetřit, tolik toho neutratit. Zaměstnanci ve věku pod padesát roků musí ušetřit 20 procent své mzdy a jejich zaměstnavatel jim musí příspívat extra 16 procenty. Tyhle peníze jdou na zvláštní fondy, použitelné  na větší investice, což zpravidla  je bydlení. Naprostá většina – 90 procent  – všech domácností nejsou nájemci prostor, ale bydlí ve vlastním – nejvyšší takové procento kdekoliv na světě. Z povinného šetření 7 procent jde na konto zdravotní péče.

Systém funguje, leckdo se podivuje a začíná uvažovat o užitečné imitaci. Michael Sherraden, ekonom na Washington University: „Krok za krokem Singapur vytvořil nový sociální systém, jehož hlavním úsilím bude vytvoření  majetku… Bylo by obtížné přecenit výjimečnost a dopad této novoty. … Během posledních 25 roků Singapur podnikl důležité kroky k vytváření celoživotních materiálních hodnot a s tímto úsilím se začíná velmi brzo v životě.“

Rákoska funguje

John Fund v National Review zdůraznil, že nejvýznamnějším výkonem Singapuru bylo vyhnutí se omylům jiných států: „Jsem přesvědčen, že nejméně oceňovanou této Lee Kuan Yew legacy („odkazu, dědictví“) byla metoda, jak zajistit, aby jedna generace svým sobeckým způsobem života nepřivedla na mizinu budoucí generace. A to je právě způsob, jakým funguje welfare state, což má možnost vědět každá politická osobnost, pokud má potřebnou odvahu takovou pravdu národu otevřeně říct.“

Autor Goodman shrnuje filozofii Singapuru takto: „Každá generace ať platí za sebe. Stejně tak ať si počíná každá rodina a každý jedinec. A teprve poté, když se splní tyto tři podmínky, se lze obrátit na stát, aby vypomohl.“

K tomu dodává, že kdyby Amerika na něco takového přistoupila, její obrovité zadlužení by se tím úspěšně vyřešilo.

Jenže k takovému zázraku ovšem v demokracii nedojde úpornou opozicí jeho voličů. Potomkům a prapotomkům odkazujeme naše dluhy, které nás už posmrtně trápit nebudou. A nebude příležitost, že moudrý patricijský velikán, kdysi adresou v Singapuru, by přišel s pořádnou rákoskou, třeba i sukovicí, a po zásluze provinilce účinně trestal.