Vzpomínkové akce k výročí bitvy u Sokolova se účastnil i bývalý příslušník 1. československého armádního sboru generálmajor Miloslav Masopust FOTO: Pavel Šmejkal / se svolením autora
FOTO: Pavel Šmejkal / se svolením autora
Poslední zprávy z ruské okupace Ukrajiny hovoří o tom, že se bojuje v okolí Charkova. Necelých 30 kilometrů jižně leží obec Sokolovo, kde se před 79 lety prvně zapojili českoslovenští vojáci na východní frontě do ostrých bojů proti Němcům při obraně Charkova. V obci bylo po válce vybudováno muzeum, kde je uchovávána památka na naše padlé vojáky. Díky speciálními telemostu zřízenému na ministerstvu obrany při oslavě tohoto výročí víme, že muzeum zatím nijak poškozeno nebylo.
Bojové nasazení bylo sice skutečným křtem ohněm, ale ani přesun k místu první bitvy nebyl pro Čechoslováky zrovna procházkou růžovým sadem. Čs. 1. polní prapor se do Sokolova přesouval z Buzuluku, odkud vyrazil po železnici. Ovšem ze stanice Valjuky začal pěší pochod na frontu. Od 20. února do 1. března tak vojáci pochodovali v mrazu a sněhu doprovázených vánicí denně až 16 hodin. Trasa, kterou nakonec urazili, měla přibližně 350 kilometrů. Ihned po přesunu byla jednotka bez odpočinku odvelena na záložní obranné stanoviště jižně od Charkova na řece Mža. Podřízeni byli sovětské 25. střelecké divizi.
Pravé křídlo praporu v Mirgorodu obsadila 3. rota, levé křídlo v Arťuchovce 2. rota a vysunuté postavení uprostřed sestavy, v obci Sokolovo na jižním břehu řeky Mža, zaujala zesílená 1. rota, které velel nadporučík Otakar Jaroš. Všichni vojáci za pomoci místních obyvatel budovali urychleně zákopy a polní opevnění. S Němci, kteří byli ještě stále na postupu, přišli poprvé do styku 7. března, tedy v den narozenin prvního československého prezidenta, což si spolu s dalším historickým výročím, bitvou u Bachmače, ke které došlo 8. března 1918, neopomněli připomenout.
Proti Čechoslovákům stáli příslušníci německé 6. tankové divize 48. tankového sboru. Protože šlo o jednotku, která byla v posledních týdnech takřka nepřetržitě v bojích, byly její stavy podstatně redukovány, a navíc měli Němci potíže s přesunem, neboť začínala doba jarního tání a cesty se měnily v směsici lepivého bahna a kamení. Nicméně i tak započali němečtí vojáci 8. března s útokem. První bojovníci pronikli asi dvě hodiny po poledni do Sokolova, kde sice narazili na odpor československých vojáků, ale přestože byla německá tanková rota značně oslabená, nemohli jí naši vojáci bez podpory tanků vzdorovat. Nedali však svoji kůži zadarmo a Němcům se podařilo obec obsadit až po náročných bojích, který probíhal dům od domu. Přibližně v pět odpoledne v boji padl npor. Otakar Jaroš při kruhové obraně kostela, kde měl své velitelské stanoviště. Pod pláštíkem tmy se pak zbylí českoslovenští obránci stáhli na severní břeh řeky, kde se jim i díky tomu, že led už nebyl schopen německé tanky unést, podařilo své pozice uhájit. 9. března se pak Čechoslováci pokusili o protiútok, ale proti několikanásobné německé přesile neměli šanci a museli se vrátit za řeku Mžu.
V té době však bylo o samotném osudy bitvy o Charkov rozhodnuto, protože na západě získal tankový sbor SS přechod přes řeku a 14. března vstoupil do města. Zde se nacisté následně dopustili zločinu, když v nemocnici povraždili přibližně 400 těžce zraněných sovětských vojáků a 10 příslušníků československého vojska.
Pádem Charkova se poměry na tamním bojišti změnily a Československý 1. polní prapor musel před hrozícím obklíčením 13. března ustoupit do týlu, za Severní Doněc. A přestože mu německé tanky odřízly předpokládanou ústupovou cestu, dokázal 1. polní prapor ustoupit do obce Veseloje, kde byl na konci března ponechán k odpočinku.
Dlouho zamlčovanou kapitolou této bitvy byla otázka československých zajatců. V bitvě totiž Němcům padlo do rukou asi dvacet zraněných vojáků. Židé mezi nimi byli okamžitě povražděni, další byli odesláni do koncentračních táborů s výjimkou pětice mužů, kteří souhlasili s nabídkou propagandistické spolupráce. A tak se v režii K. H. Franka zúčastnili na přelomu září a října v Praze tiskové konference a později byli využívání k besedám s pracujícími, jimž vyprávěli o poměrech v Sovětském svazu. Nacisté dokonce vydali propagandistickou publikaci H. Rolanda „Váleční zajatci vypovídají“, který líčil 1. čs. samostatný polní prapor jako „židobolševickou legii“ zřízenou Edvardem Benešem. Desátník Jiří Šmolík, desátník Imrich Kuric, desátník Karel Egger, vojín Vasil Maksimišinec a vojín František Šnajdri byli přitom považováni za padlé, a proto byli na jaře 1943 vyznamenáni Čs. válečným křížem in memoriam, Šmolík obdržel i sovětský Řád rudého praporu. Kromě Eggera, který byl později odeslán do koncentračního tábora, odkud se nevrátil, dožila se zbylá čtveřice konce války. Jejich propagandistická vystoupení byla „oceněna“ degradováním, odebráním řádů a odsouzením k mnohaletým trestům těžkého žaláře.
Podobně ideologicky byla po roce 1948 zneužita celá bitva, jež byla přičítána komunistické straně, přestože ta se na ní nijak nepodílela. Zneužit byl i velitel npor. Otakar Jaroš, který byl vykreslován jako příznivec komunistické politiky, což bylo velice vzdáleno pravdě. Otakar Jaroš byl sokol a důstojník zcela věrný vojenské přísaze a prvorepublikové demokracii. Vojáci v této bitvě bojovali sice po boku Sovětského svazu, ale šlo jim o obnovení demokratického Československa, nikoliv o vystřídání nacistické diktatury diktaturou komunistickou. Mnoho z účastníků bitvy bylo dokonce kvůli svým postojům po válce perzekvováno, jiní raději volili odchod do exilu.
O bitvě se mluvilo, objevovala se v historických publikacích, učilo se o ní ve školách, ale vždy pouze jako o bitvě, v níž se utužovalo pouto mezi Československem a Sovětským svazem. Vrcholem této propagandy pak byl známý a režimem protežovaný film Sokolovo, který v roce 1974 natočil režisér Otakar Vávra. Teprve po roce 1989 se historikům podařilo vrátit bitvě ty ideály, za které v ní českoslovenští vojáci v březnu 1943 bojovali a umírali.
