Dnes je to právě 70 let, kdy v Sezimově Ústí zemřel druhý československý prezident Edvard Beneš, žák T. G. Masaryka. Na počátku první republiky byl obdivovaným politikem a skutečnou hvězdou budování státu. Zasloužil se zejména o prestiž, kterou si nově vzniklý československý stát získal na pařížské mírové konferenci. Jako ministr zahraničí reprezentoval demokratickou a západní orientaci československé politiky. Jeho prezidentské působení je ale spojené se dvěma tragédiemi: s ustoupením mnichovskému diktátu a pak s postupným upadáním do sovětské sféry vlivu. V té první tragédii je těžké ho soudit, byl totiž spíše obětí agresivní politiky nacistů a selhání západních spojenců a jeho zodpovědnost za kapitulaci je sporná, protože jiné řešení působilo jako ohrožení samotné národní existence. Podlehnutí Stalinovi a československým komunistům je ale jeho jednoznačnou chybou, protože prokázal naprostou naivitu. Té pak po rezignaci v červnu 1948 a v posledních týdnech před smrtí dne 3. září 1948 hořce litoval.
Přinášíme text význameného a dnes již nežijícího publicisty Vladimíra Bystrova, který popsal působení Edvarda Beneše velmi kriticky.
Hodnocení prezidenta Beneše je trauma české společnosti a neustále ho provází ve všech protikladech od největšího očerňování až po nejvyšší adoraci. A přitom pohlédnout věci do očí je tak snadné. Znamenalo by to ale kategoricky zbourat celý jeden mýtus, zbourat celou jednu legendu, zbourat celý jeden svět vybudovaný na jménu a údajném odkazu Edvarda Beneše.
Je patrně velmi nepříjemné slyšet, že Edvard Beneš byl ze všech provinilců na osudech třetí republiky zřejmě největší a že jeho role je ostudná.
Začíná již ve 30. letech, kdy de facto celou východní Evropu tiše, bezbolestně včlenil do zájmu budoucího sovětského impéria: podepsal československo-sovětskou smlouvu a velmi obratně bez jakýchkoli excesů podřídil budoucnost obnoveného Československa zájmům této velké země.
Ta by tak jako tak jistě tento kus Evropy ovládla, ale patrně nikoli tak pokojně, tiše a bezbolestně, jak jí to Beneš umožnil. Všechny ostatní země se různě bránily a dávaly najevo své vlastní zájmy, jenom Beneš pokorně přijal existující, lépe řečeno vznikající fait accompli a tiše podepsal smlouvu, která představovala jeho 15. březen.
Od prosince 1943 se Beneš stal loutkovým prezidentem; takových bylo, ale pouze jeden byl loutkovým politikem aktivizujícím, to znamená, že nejen pracoval s režimem, ale sám uplatňoval i vlastní zájmy uprostřed tohoto režimu. Byly to zájmy nízké, osobní, preferující vlastní politické zájmy, které se skrývaly například za únosy lidí, tresty pro osobní nepřátele a podobně.
Obecně se Benešovi kladou za vinu jeho poválečné prezidentské dekrety, nekoordinované únosy německých občanů, takzvané divoké odsuny, později důsledky kolektivizace a další až po únor 1948. Ve skutečnosti je právě toto oblast, v níž je Beneš spíše nevinně.
Naprosto se však přehlíží, že stěhování a migrace etnik je od nepaměti vynález ruský, za Sovětského svazu zdokonalený do ucelené doktríny výměny celých národů a území.
Naprosto se v historickém hodnocení ztrácí skutečnost, že již na jaře 1943 předseda sovětské spojenecké komise pro uspořádání Evropy po válce přišel s myšlenkou zajetí německého obyvatelstva na neněmeckých územích obsazených Rudou armádou a jejich odvezení do Sovětského svazu jako takzvané lidské kořisti.
Pro západní spojence byly tyto úvahy nepřijatelné, ale nakonec souhlasili, že na území spravovaném SSSR je možné je použít. Nakonec byly použity plošně – i u nás na Slovensku včetně onoho takzvaného divokého odsunu, nad kterým se vůbec nikdo nepozastavoval, natož aby ho zastavil.
Dekrety prezidenta Beneše a zákonná opatření československé vlády byly jenom snahou dát tomuto pohybu jakýs takýs legislativní rámec. Což se, jak dnes víme, velmi nesnadno dařilo a nakonec vůbec nepodařilo. Stejně tak se Benešovi z ruky vymkl program vlády, který byl diktován komunistickými zájmy a opět procházel mezi jeho ingerencí a mezi jeho bezmocí. Takto se dostaneme až k únoru 1948, o němž už mnozí historici přiznávají, že byl ukvapeným gestem Gottwaldovy ekipy – Gottwaldovi lidé nástup k moci uspěchali, oproti zájmům Kremlu jednali zbytečně rychle.
Tato fakta jsou však historiky pomíjena a pozornost se soustřeďuje stále jen na atraktivnější témata, která blížeji oslovují občany v současné České republice. To znamená především restituce majetku a další pohyby majetkového řádu během nacistické okupace.
Problémy takzvané druhé emigrace jsou stále nedořešeny a jsou spojovány zároveň se zápasem s ideovými odpůrci Benešovy orientace na Sovětský svaz, z toho nejhanebnější je jeho mnohaletý souboj s bývalým generálem Prchalou, který byl dlouho neformálním vůdcem opozice proti benešovskému prosovětskému kurzu. Spory, které měly samozřejmě také vojenský podtext a začaly již v Polsku při přechodu hranice po 15. březnu 1939, byly násobeny osobní animozitou, které nepřidalo ani to, že generál Prchala patřil ke čtveřici těch, kteří v září 1938 na Pražském hradě naléhali na prezidenta Beneše, aby nepodepisoval mnichovskou dohodu a nepodrobil se mnichovské kapitulaci.
Generál Prchala se po válce nevrátil do Československa a působil ve Velké Británii. Benešova nenávist vedla až k tomu, že ho nechal ve vykonstruovaném procesu odsoudit pro velezradu a zbavil hodnosti armádního generála, jímž ho deset let předtím sám ustanovil. Podobně se pomstil svým odpůrcům z Hradu generálu Syrovému, generálu Krejčímu, generálu Vojcechovskému a dalšímu velení československé předválečné branné moci.
Doktor Beneš žil v iluzích o Sovětském svazu: Ještě v roce 1947 přesvědčoval skotského novináře, že z Československa odjelo více než tři tisíce studentů budovat Sovětský svaz, přičemž pravda byla, že sice odjeli – ale stavět tábory gulagů. Dodnes zůstala nevyšetřena smrt bývalého poslance Schwarze, Prchalova přívržence, který přijel na osobní záruky československých poslanců, a přesto zemřel na Pankráci za neznámých okolností. Dodnes zůstává stín nad zatčením a smrtí bývalého prezidenta Háchy a tak bychom mohli pokračovat. Napsal jsem ve své minulé knize, že prezident Hácha alespoň ve svém prvním období několikrát pomohl českým vězňům zatčeným gestapem. O tom, že by prezident Beneš pomohl komukoli, kdo se ocitl ve spárech Sovětského svazu, není nic známo. Také nemůže být, protože nic takového neexistovalo.
Edvard Beneš žil ve svém světě msty a využíval své funkce k drobnému, nízkému vyřizování svých účtů. Jistě bychom našli mnoho jiných jeho činů, které bychom mohli označit za trestné, ale ty už ponechme dalším badatelům. Není všechno zlato, co se třpytí.
Autor Vladimír Bystrov (1935-2010) napsal tento text jako svůj poslední článek pro Lidové noviny. Vyšel 6. 9. 2010 krátce po autorově smrti.
Vladimír Bystrov byl synem bělogvardějského emigranta, který získal azyl v meziválečném Československu a v roce 1945 byl sovětskou NKVD odvlečen do Gulagu. Po listopadové revoluci se Vladimír Bystrov zasloužil v rámci inciativy „Oni byli první“ o zveřejnění informací o prvních obětech komunismu v Československu, jimiž byli paradoxně Rusové, kteří po říjnové revoluci uprchli před bolševickým terorem ze Sovětského svazu. Autorův pohled na Edvarda Beneše je ovlivněn tudíž trpkou zkušeností, že jeho otec a další tisíce ruských emigrantů nenašli po takzvaném osvobození Rudou armádou ochranu u českosloveských úřadů, a to ani v případě, že byli československými občany.
