V roce 2017 bylo při zkoumání výskytu duševních obtíží obyvatelstva naší země konstatováno, že různými psychickými poruchami je zasaženo asi 20 procent populace. V letošním roce je to již přes 30 procent, což představuje nárůst více než padesátiprocentní. Podle nového ředitele Národního ústavu duševního zdraví Petra Winklera je zvyšující se výskyt různých forem duševního onemocnění zcela zjevný a jde o alarmující růst. Nejčastěji se jedná o různé formy úzkostných stavů a depresí. Souběžně s tím strmě roste spotřeba psychofarmak. Vyšší je i domácí konzumace alkoholu a drog. Zvyšuje se tím počet lidí s akutními závislostmi.
Lidé v duševní nepohodě a nerovnováze mívají mnohem častěji i další zdravotní potíže nejrůznějšího rázu, jsou méně odolní, sužuje je stres, který oslabuje jejich imunitní systém. Nelze nevidět, že současná česká společnost nepůsobí zdravě. Kromě zcela zjevné příčiny, kterou je pandemická krize, jež s sebou přinesla i mnohá omezení a celkové vykolejení z normálního života, tady máme zásadní ekonomickou krizi. To vše se podepisuje na naší duševní schránce. Pocity nejistoty nezažívají jen jedinci, ale doslova celá společnost. Strach z budoucnosti vytěsňuje pozitivní očekávání a tolik potřebnou naději.
Česko bohužel nepůsobí vždy jako semknutá společnost, která dokáže v těžkých chvílích zabrat a táhnout za společný provaz. Není pravda, že dnešní potíže jsou jen importem ze zahraničí a že je to vlastně všude stejné. Zcela určitě to jinak funguje například na Novém Zélandu, v Dánsku, ale i v Izraeli a nově třeba v Portugalsku. Těch pozitivních příkladů by bylo více. Naše země naproti tomu působí neukotveně, rozháraně, rozděleně, nezdravě…
Jako by jen dojížděl nějaký autopilot, všichni vědí všechno a nikdo nic. Jedinou jistotou zůstává to, že není jisté nic. To je pro labilnější jedince hodně špatná zpráva. A navíc s nebývalou silou okupují veřejný prostor neúnavní cyničtí hluční zpochybňovači. Jedni z nich si jen hojí svoje ego, jiní to dělají asi na něčí popud, aniž by si uvědomovali zhoubné důsledky svého jednání a i to, že vlastně jen někomu slouží jako užiteční idioti.
Mnozí cítíme úlevu, že končí éra sebestředného supermana v čele vlády, že snad nastoupí střízlivá a normální sestava. Dokáže se se vším poprat? Vyvede naši zemi z těchto rozbouřených vod? Nezabředne do dalších žabomyších svárů? Bude umět rozlišovat věci podstatné od těch méně důležitých? Dokáže získat důvěru a respekt i těch, kteří je nevolili, a dokáže si udržet trvalou přízeň svých voličů? Ano, budoucnost máme ve svých rukou a musíme se postarat sami o sebe, ale v době, která kumuluje několik velmi vážných krizí, je to náročné i pro silné, zdravé, stabilizované a relativně movité jedince a rodiny. A co ti ostatní? Vnitřní sílu budou potřebovat ze všeho nejvíce. Mohou ji načerpávat v komunitách spřízněných duší, v chápající společnosti, která se opírá o přirozené principy sounáležitosti a solidarity. Někdy stačí jen úsměv, pozdrav či pár vět, jen pocit, že někomu na někom opravdu záleží.
Pokud by u nás převládla sobeckost, závist, lhostejnost a bezohlednost, tak by nám nebylo pomoci. Věřím, že tomu tak nebude, že se u nás kolektivně projeví to naše lepší já. Příkladem nám mohou být naši předci, kteří přečkali několik po sobě jdoucích hrůz dvacátého století. Každá krize je i novou výzvou. Je třeba se narovnat a nedat se. I za cenu zásadního přehodnocení předchozích priorit a způsobu života. Mnohé z nás čeká pokorná cesta ke kořenům poznání, abychom si potvrdili svoji víru a neztratili vlastní identitu. To je recept nejen na přežití, ale možná i k duševní očistě a přijetí sebe sama. Pak budeme lépe duševně odolní, budeme mít vyšší sebeúctu, nebudeme jen naživu, ale budeme doopravdy žít, a to bez ohledu na všechny nepřejícné katastrofické vnější okolnosti a náš aktuální sociální status.
Je vhodné a účinné minimalizovat přísun negativních, škodlivých vjemů a zdrojů napětí. Můžeme začít mediálním detoxem, alkoholickým detoxem…, zdravou stravou a pohybem. Úleva se brzo dostaví. Naději pohřbíme jedině tehdy, když se jí sami vzdáme, když přestaneme pozitivně myslet a konat. Účinnou terapií při pocitech úzkosti je sdílení s blízkou osobou. Je to mnohem vhodnější než osamocené sebezpytování či vyhledávání a pozorování kolizí a konfliktů. Podle mne je na čase uvažovat i o osvětě a edukaci v tématech duševního zdraví, a to v širších souvislostech celospolečenských, sociálních a komplexně zdravotních. Duševní hygiena by měla být samozřejmou součástí našeho bytí, našich základních znalostí a dovedností. Nebojme se o tom mluvit a nebojme se také občas zastavit a v tichu zklidnit. Ticho nejen léčí, ale obnovuje i mozkové buňky.