Ve čtvrtek 7. listopadu vstoupí oficiálně do českých kin celovečerní dokumentární film Architektura ČSSR 58–89 režiséra Jana Zajíčka a autora námětu, hudebníka a multimediálního umělce Vladimira 518. Diváci se mohou těšit na mimořádný pohled na českou a slovenskou architekturu z let 1958–1989, která dokázala zaujmout i přes režim, ve kterém vznikala, západní odbornou veřejnost.

Tvůrci filmu se zaměřují zejména na výjimečné a nadčasové budovy postavené v období od světové výstavy EXPO 58 na území tehdejšího Československa. Zároveň však neopomíjejí tvůrčí energii, která stavby doprovázela. Záměrem autorů filmu prý bylo odstranit předsudky o takzvané komunistické architektuře a poodhalit strategie architektonické tvorby v období, kdy byl sice stoprocentním zadavatelem stát, ale i tak se v zemi rodilo mnoho odvážných, moderních a inspirativních staveb.

„Na tomto období mě primárně fascinuje odvaha tehdejších nejprogresivnějších tvůrců postavit se tlaku socialistického realismu, jejich nezlomná tendence směrem k mezinárodnímu výrazu a ke světové architektuře. Stejně tak mi přijde dnes už velmi těžce pochopitelné, v jakém technologickém kontextu se byli nuceni pohybovat. Každé řešení bylo vlastně originální odpovědí na formální požadavky, na výtvarný výraz, kterého chtěli docílit,“ sděluje autor námětu Vladimir 518. Režisér Jan Zajíček pak vysvětluje, že ho fascinují především souvislosti, vztahy, boje, osobní i celospolečenská dramata, která za vznikem těch koncepcí a nakonec i hotových domů stojí.

Dále čtěte

Krále Šumavy natočil Ir. „Josef Hasil bojoval za svobodu. Stejně jako my v Belfastu,“ říká

ROZHOVOR / Králové Šumavy. Na filmové plátno i televizní obrazovku vstoupili už několikrát – ve snímku Karla Kachyni, v sérii…

Diváci se prostřednictvím filmu setkají například s Alenou Šrámkovou, Václavem Aulickým, Miroslavem Masákem, Martinem Rajnišem, Otakarem Binarem, Zdenkou M. Novákovou, Zdeňkem Rothbauerem, Jiřím Suchomelem, Zbyškem Stýblem nebo Ivanem Matušíkem, Iľjou Skočekem, Vierou Meckovou, Alexanderem Mlynárčikem, Jánem M. Bahnou, ale také s jejich mladšími kolegy Josefem Pleskotem či Ladislavem Lábusem.

Snímek, jenž měl světovou premiéru na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech, vznikal v průběhu sedmi let. První záběry pořídil produkční tým v průběhu bourání budovy Transgasu, ikonické stavby českého brutalismu, jež do roku 2020 stála na pražské Vinohradské třídě. Film s neobyčejnou obrazovou a střihovou originalitou zachycuje i příběhy dalších nevšedních budov v Česku a na Slovensku. V Praze se natáčelo například v Ústavu makromolekulární chemie na Břevnově, na Nové scéně Národního divadla, v bývalém hotelu InterContinental, v prostorách Plaveckého stadionu Podolí, v budově bývalého Federálního shromáždění, na Žižkovském vysílači či v obchodních domech Kotva a Máj.

Dále čtěte

Marketa Lazarová: nejlepší český film všech dob se rodil těžce, aktuální je dodnes. Vláčil ji nazýval torzem

NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / V roce 1998 slavil český film sto let své existence, a to byla příležitost pokusit se zmapovat…

Bratislavské stavby reprezentují budova Slovenského rozhlasu, sídlo Slovenské národní galerie s kontroverzní přístavbou ze sedmdesátých let, zavěšený Most Slovenského národního povstání přes řeku Dunaj nebo kruhové nákupní centrum Slimák v Kukučínově ulici