Miloš Kopecký by se dnes dožil sta let a první, reflexivní vzpomínkou na jeho herectví nemůže být nikdy jiný než doktor Štrosmajer. Lze zpochybnit Nemocnici na kraji města jako neodmyslitelnou ingredienci patřící do gulášového socialismu, jakož i jejího autora Jaroslava Dietla jako režimního autora, který tvořil na objednávku, fakt ale je, že psát uměl. Ten seriál se prodal do celého světa a všude si zamilovali chlápka s brýlemi a odhalenou hrudí, žoviálního ortopeda, jenž duchaplnými bonmoty odváděl pozornost od vlastní melancholie. V takové roli se tehdy pětapadesátiletý herec nemohl nenajít. Nakonec, nemusíme oplývat zvláštní fantazií, aby nás neuhodila do očí shoda Dietlovy postavy s hercovým soukromím.
Na rozdíl od ostatních figur seriálu se o Štrosmajerově privátním životě nedozvíme mnoho. Tak třeba o jeho manželce nepadne v žádné epizodě jediné slovo a se svou jedinou dcerou si příliš nerozumí. Herec měl manželku Janu, která mu byla oporou v soukromí, ale stejně jako věhlasný ortoped se navenek celý život choval, jako kdyby neexistovala. Žil bohatým mimomanželským životem, své milenky dokonce neváhal své ženě představovat a vodit si je domů. Když o tom v pozdějších letech hovořila hercova dcera Barbora, prosvítalo jejími slovy regulérní rodinné peklo včetně jejího naprostého míjení se s otcem. Raději se v devatenácti letech vdala, než aby musela s rodiči sdílet jejich podivný život. Otci však stejně neunikla – zdědila po něm maniodepresivní psychózu.
Každopádně Štrosmajerova figura byl odměnou pro herce, jehož talent využívala televize a film do té doby jednorozměrně, v desítkách více či méně přiboudlých satirických komedií, kde mu stačilo rutinní gesto, víc od něj divák nechtěl. Velkou náplastí na umělcovy ambice bylo angažmá v Divadle na Vinohradech, kde se zmocnil několika nesmrtelných úloh. Za všechny jmenujme alespoň nezapomenutelnou titulní postavu v Pirandellově hře Jindřich IV., která měla premiéru v roce 1967.
Měl potemnělou duši, trpěl depresemi, zřejmě jej nikdy neopustil obraz válečného nádražního peronu, na nějž donesl kufr mamince, která odjížděla do koncentračního tábora a už se nikdy nevrátila. Jako vzdělaný a přemýšlivý člověk toužil po tom „hrát pravdu“, což zejména v televizi tehdy nebylo možné. Jeho profesní dráha musela být lemována kompromisy. Konečně, Štrosmajer taky nesnášel schůze, a stejně na ně chodil. Herec ve vleku své popularity podepsal Antichartu, přijal angažmá v protiemigrantském televizním pořadu Krok do neznáma, aby se o tři roky později, v roce 1987, vykoupil odvážným projevem na Sjezdu dramatických umělců, kde poslal k šípku všechny režimní bafuňáře parazitující na přestavbě.
Vzpomínám si na televizního Silvestra ze sklonku 70. let, kdy v jedné ze scének pronese Kopecký repliku: „Volali z Hollywoodu, volali … abych nejezdil.“ Měla to být legrace, ale taky to byl výkřik izolovaného herce z malé země zpoza železné opony. A dodejme, který tím velmi trpěl. Když dnes i na civilních archivních záběrech posloucháme Kopeckého hovořícího v dikci tak trochu šroubované noblesy, kterou si hlídal a chtěl, aby z něj vyzařovala, můžeme se nad tím pousmát, ale je to spíš smutné. Ten člověk unikal realitě, stejně jako doktor Štrosmajer, jenž zábavnými hláškami o nesnesitelné lehkosti lidské blbosti zakrýval své problémy se srdcem, které ho nakonec doběhly.
Milan Tesař
