VIDEO: Vertical Entertainment / se souhlasem | FOTO: Wikimedia Commons / Public domain
RECENZE / Že Nicholas Winton, zdánlivě nenápadný človíček zaměstnaný v bance, zachránil 669 převážně židovských dětí, když v předvečer druhé světové války vyjednal jejich převoz z Československa (respektive protektorátu Čechy a Morava) do Anglie, vyšlo najevo až bezmála půl století po výbuchu tohoto ničivého konfliktu. Ani samy děti zpravidla netušily, kdo jim vlastně pomohl. Teprve když téměř osmdesátiletý Winton uvažoval, kam by měl odevzdat obsáhlý rukopisný svazek s fotografiemi, novinovými výstřižky a pečlivě vedenými seznamy odvezených a poté zdárně umístěných dětí, vyšly najevo jeho zapomenuté zásluhy.
Nicholas Winton, jenž zemřel v roce 2015 ve věku 106 let a i ve stáří se věnoval humanitární pomoci (a vyslechl si přitom i stížnosti na svůj prý morbidní humor), se stal protagonistou řady zahraničních i českých výpovědí. Například z amerického dokumentu Do cizí náruče (2001) jsme se dověděli, že záchranu ohrožených dětí z Německa, Rakouska i Československa organizovali i další obětaví nadšenci, že Anglie patřila k řídkým výjimkám, která se k přesunu dětí stavěla víceméně vstřícně (další země včetně USA takovou pomoc odmítly s tím, že děti nemají být odtrhávány od rodičů!), že ani pobyt v náhradních rodinách nebyl pokaždé ideální, že děti byly třeba zneužívány jako bezplatná pracovní síla. Nebylo výjimečné, že si rodiny stanovovaly jako podmínku pohlaví, věk nebo barvu vlasů, takže docházelo k rozdělování sourozenců.
V českém kontextu je třeba upozornit na dva počiny Mateje Mináče – jednak na dokument Síla lidskosti – Nicholas Winton (2002), jednak na hraný snímek Všichni moji blízcí (1999), kde však Wintonova mise tvoří pouze pozadí, protože samotný příběh se zabývá dilematy rodičů, zda mají své děti poslat na neznámo jak dlouho do daleké země, jejíž jazyk, zvyklosti i náboženství jsou jim cizí. Nyní do tuzemských kin zavítal anglický snímek Jeden život (2023), jeho autoři – jak scenáristé Lucinda Coxonová a Nick Drake inspirovaní vzpomínkami Wintonovy dcery Barbary, tak režisér James Hawes dosud pracující pouze na televizních projektech – se přímo soustředili na Wintonovu osobnost, sledovanou ve dvou zlomových okamžicích: nejprve při organizování vlakových transportů v průběhu roku 1939, poté o pět desetiletí později, kdy vychází najevo oceněníhodná Wintonova minulost.
V těchto rozdílných časových rovinách se v roli Wintona pochopitelně vystřídali dva herci – ve stáří jej ztvárňuje Anthony Hopkins, jako mladého jej zachytil Johnny Flynn. (Podobně dva představitele měl Wintonův blízký přítel a spolupracovník Martin Blake – ve stáří jej představuje Jonathan Pryce, v mládí Ziggy Heath.) Režisérovi se v případě ústředního hrdiny podařilo udržet i navzdory časové průrvě obdobné povahové rysy, třeba umanutost, s jakou Winton prosazuje své úmysly, odmítaje byť jen pomyslet na nezdar. Ostatně je citována jeho myšlenka, že vše lze uskutečnit, pokud to není zhola nemožné. V Praze se ocitl víceméně náhodně a nechystal se v ní dlouhodoběji setrvat, avšak beznadějná situace živořících uprchlíků, kterou spatřil, jej vyburcovala k činu, jakkoli zprvu narážel na nedůvěru. Zvláště měl potíže se získáním jmenných seznamů, výmluvný je třeba rozhovor se zprvu nedůvěřivým pražským rabínem, jenž pátrá, co mladý Angličan svým počínáním vlastně sleduje. Bez přikrášlení ukázané strašlivé podmínky, v jakých přebývali lidé vyhnaní ze Sudet i migranti z Německa či Rakouska, zapůsobí nejen na diváka, ale také na Wintona.
Působivěji vychází předválečná rovina naplněná hektickou uspěchaností a obavami, aby nacisté nezastavili olbřímí akci – a obavy to rozhodně nebyly bezdůvodné, jak se ukázalo v první den války, kdy měl odjet poslední vlakový transport. A uvědomíme si, že Winton i jeho matka (jíž zosobňuje Helena Bonham Carterová), synův záměr plně podporující, museli prokázat nezměrné úsilí, než přesvědčili váhavé úředníky, než získali potřebná potvrzení, než sehnali potřebné peníze, než se jim ozvaly rodiny ochotné děti přijmout. Winton, pendlující mezi Britskými ostrovy a střední Evropou, působil hlavně v Londýně, zatímco v Praze vše potřebné zařizovali jeho tamní spolupracovníci, angličtí i čeští. Je snadné v těchto okamžicích hledat jakousi paralelu s nynější migrační krizí, avšak rozdíly jsou přitom očividné: tehdejší přesun, početně omezený a pečlivě přichystaný, byl postaven jak na průkazných cestovních dokladech, které odsouhlasily všechny zúčastněné strany (včetně nacistických úředníků přístupných podplácení), tak na výskytu rodin ochotných přijmout dětské uprchlíky.
Dramaticky určující je ovšem časová rovina „současná“, zachycující Wintona již v pokročilém stáří. Hopkins jej vymodeloval jako dosud soběstačného muže spíše paličatého než odevzdaného, jehož naštvou zprvu odmítavé postoje tisku, když chce připomenout dávné události, jenž hudrá na manželčiny požadavky, ale posléze se jim podřizuje (spálí všechno nepotřebné haraburdí, které v domě našel, i když mu připomínalo minulost – s výjimkou výše zmíněné kroniky). Film se jej snaží představit jako člověka, jemuž se ustavičně vracejí vzpomínky na nejnapínavější a vlastně i nejdělnější čas jeho života. Pražské události roku 1939 se tak odvíjejí jako chronologicky seřazená tříšť retrospektiv, které si stále podnikavý stařík vybavuje při nejrůznějších podnětech – děje se tak při prohlížení starých fotografií, ale někdy mu stačí, aby třeba vylezl z bazénu. Film vrcholí rekonstrukcí pověstného výjevu ze zábavného televizního pořadu That’s Life!, kdy překvapeného, slzícího Wintona obklopí samí jím zachránění lidé, aby mu poděkovali za své přežití.
Režisér James Hawes se vědomě vzdal jakéhokoli vypravěčského kouzlení, upřednostňuje veskrze staromilský přístup, jakoby předurčený pro televizní obrazovku, jen ojediněle pracuje s gradací napětí a očekávání (diváka třeba napíná ohledně poslední vlakové výpravy, u níž co možná nejdéle odkládá rozuzlení, zda se uskutečnila, či nikoli). Jeden život zaujme výrazovou střídmostí, kterou jen občas rozechvěje nadsázka v dialozích či utváření postav (mám na mysli hlavně vyjednávání Wintonovy rázné matky s britskými úředníky), nechává plně promlouvat zvolené téma, aniž by tvůrci pocítili potřebu jakkoli na sebe upozorňovat. Platí to pro kameramana Zaka Nicholsona, jenž zvolil nenápadnou, spíše zešeřelou barevnost, evokující jak lezavý, zavlhlý chlad pražských reálií, tak pozdější studeně prosluněné londýnské „bezčasí“, i pro Volkera Bertelmanna, jenž se nejčastěji spolehl na prostý klavírní doprovod. Wintonovy hudební záliby dokládají jen úryvky z klasické hudby poslouchané při jízdě autem.
Jeden život se vyznačuje značnou přitažlivostí i díky spontánně dodržovanému jazykovému rozvrstvení. České postavy, v některých případech autentické (ztělesnili je např. Juliana Moska, Antonie Formanová nebo Martin Bednář), promlouvají mateřským jazykem, jehož rozměr přesahuje pouhou nezávaznou vycpávku, nechybějí ani úseky mluvené německy. A musíme dodatečně nahlédnout do soupisek převezených dětí (které za války často přišly o oba rodiče a do vlasti se málokdy vrátily), abychom zjistili, že nepromarnily nabídnutou příležitost: vyskytují se mezi nimi významní vědci, politici, humanitární pracovníci i umělci – třeba filmový režisér Karel Reisz. Avšak jeho syn v anglickém Guardianu filmu vyčetl, že jej považuje za podbízivě dojímavý a že úplně pominul, jak stísněně se děti cítily v anglickém exilu, z něhož si mnohdy odnesly celoživotní následky. Jenže i samotný Winton se vyslovil v tom smyslu, že další osudy přesídlených dětí jej vlastně nezajímaly: ať by se jim přihodilo cokoli, bylo by to nicotné ve srovnání s ohrožením, kterému by byly vystaveny ve své vlasti.
