Pavel Gajdoš sugestivně ztělesnil příkladného paranoika FOTO: CinemArt / se souhlasem
FOTO: CinemArt / se souhlasem
Stěží si představíme psychické utrpení, začnou-li člověka svírat pocity strachu. Nemusí se jednat jen o hmatatelné, doložitelné nebezpečí, ať již chápeme jeho příčiny nebo jim naopak vůbec nerozumíme, neboť se vymykají našim dosavadním zkušenostem i očekáváním. Leckdy se vynoří strach z vnějšího pohledu iracionální, neodůvodněný, který však subjektivně prožíváme jako zcela reálný – tehdy si všední, byť i znepokojivé události řetězíme do vzájemně provázaných souvislostí, které jsou výplodem jen naší představivosti. V současné době, umocňován i mediálním tlakem, sílí strach z války, z migrace, z podřízenosti cizím mocnostem, ze ztráty národní i osobní integrity.
Film Noční klid, který právě vstupuje do kin, je zbaven jakýchkoli politizujících přesahů. Přesto ukazuje, jak v jedinci narůstá strach o vlastní bezpečnost, jak mohutní podezření, že je vystaven sledování, ba ohrožen na životě. Přesně tohle se přihodí protagonistovi příběhu, kafkovsky pojmenovaného jen iniciálou své jména jako M. Docela sugestivně jej ztělesnil Pavel Gajdoš, dosud známý jen z vedlejších rolí ve filmech i seriálech, když mu vtiskl prohlubující se odtažitost. Postihl zvětšující se mlčenlivost, zahleděnost do sebe, uplatnil jistou pohybovou strnulost a umanutost, vousatá tvář znemožňuje čitelnější mimiku. A poznávacím znamením se stává stísňující osamělost, do ní M. stále silněji zabředává.
Muže sužuje pomyšlení, že jeho podezřením nikdo nepřikládá žádnou váhu – sousedé v domě, kde bydlí, považují obavy za přehnané, žoviálně rozšafný spolupracovník (Michal Isteník) rozporuje jeho tvrzení odlišnými náhledy, slovenská přítelkyně (Judit Pecháček, do nedávna známá jako Judit Bardos), jež hledá růst pracovní kariéry v zahraničí, mu posléze naznačí, že se snad pomátl, nadhodí jako argument, proč by měl vůbec někoho zajímat. Čím více naráží však na odmítavá stanoviska, tím silněji podléhá přesvědčení, že má pravdu. Důležitý je i bezděčný výskyt televizního zpravodajství či sdělení na sociálních sítích.
Působivé snímání
Monotónně a jakoby ze střípků vystavěný příběh sepsali Marek Šindel a Václav Kadrnka, jenž se navíc podílel i na produkci, zařadili jej tak do linie děl jako Zpráva o záchraně mrtvého, kde napětí musel divák dolovat z velkých hloubek, protože jej obklopovalo jakoby nezúčastněné pozorování probíhajících událostí. Aspoň částečný důraz na vzrušivost vnáší do Nočního klidu až režisér Michal Hogenauer (svou prvotinu Tiché dotyky, rovněž se obírající rodinnými tajemstvími, nabídl před pěti lety), jenž konečné vyprávění pojednal komorně, ale přitom s vizuální atraktivitou. Podle používaných obličejových roušek by bylo možné soudit na období nějak spojené s covidovým třeštěním, avšak s tímto motivem se nijak nepracuje – jednak pohyb osob není nijak omezený, jednak se používání roušek poznenáhlu vytrácí.
Zvolil sevřenou polohu soustředěnou hlavně do bytových prostor a obklopující městský svět, který obhlížel především za soumraku a v noci. Obrazově působivé scenerie, využívající méně známá pražská zákoutí, ať již zpřítomněná chůzí nebo jízdami autem, vnímavě nasnímal Šimon Dvořáček, jenž svou mnohostrannost prokázal tak odlišnými projekty, jako je na jedné straně romantická komedie Prázdniny s Broučkem a na straně druhé klaustrofobní tragikomedie Přišla v noci. Stačí si povšimnout, jak umně zachytil lesknoucí se, odrazivé letištní podlahy, jak nahlíží do setmělých ulic jen zřídkavě zaplněných proudy aut, jak se noří do provzdušněných jízd venkovskými silnicemi ještě lemovanými sněhovým příkrovem.
V hlavní roli paranoia
Noční klid, podepřený až hororově svíravou hudbou Jakuba Kudláče, názorně ukazuje, jak izolované osobní zážitky i pozorování vnějších událostí, přitom nevzrušivě zaznamenávané, se mohou propojovat do stále neprodyšnější sítě obav a stresů, vrcholících pořízením střelné zbraně. V mysli se mu propojuje incident na letišti, kde jeden z pasažérů, jehož považuje za Araba, protestuje při osobní prohlídce, s neobjasněným pokusem vloupání do domu, kde M. bydlí. V noci sleduje, jak před domem postává jakýsi podezřelý jedinec, po němž zůstanou na zemi střepy, jejichž původ M. až posedle zkoumá (mohly pocházet z lahve s látkou, z níž lze sestrojit výbušninu?).
Zdráhá se uvěřit, že pootevřené dveře do bytu, které jej při návratu vyděsí, sám zapříčinil, když je při odchodu asi nedbale zavřel, jak mu vysvětluje přítelkyně. Propadá panice, že jej při jízdě autem někdo sleduje, jindy vydávaje se za cizince zase navštíví noční bar, kde si dodává sebevědomí – poté, co zcela selhal na kursu sebeobrany – pokusem prosadit si kouření, ačkoli to není v podniku povoleno. A kdo a proč na něho volal, aby se vrátil, když z něho odešel? A nechybí ani tragikomická epizoda naznačující rozeklanost a dvojsečnost dění, kdy psychicky vyšťavený M., který po nocích hlídkuje ve voze, kde si už dříve instaloval kameru, vzbudí podezření policejní hlídky…
Zbytečná okázalost
Autoři potlačili dvojakou významovost událostí, naznačují, že M. doopravdy podléhá chorobným představám, aniž by musel nutně vykazovat nějaké psychické onemocnění rozkládající lidskou osobnost, které by takové zkreslené úsudky umocňovalo (jak se děje v mnoha případech, připomenu aspoň věhlasný Polańského psychothriller Hnus, 1965). Noční klid má mozaikovitou strukturu, poskládanou z různorodých, povětšinou banálních situací, které se často dotýkají hrdinova niterného rozpoložení, ale občas se tomu vymykají – to když spolu se svým spolupracovníkem nabízí případným klientům lahvičky s novými vůněmi nebo když rozmlouvá se stařičkým otcem, přebývajícím ve vzdáleném vesnickém stavení.
Nemohu se zbavit neodbytné myšlenky, že M. propadá nutkavým paranoidním vizím, protože má nadbytek volného času. Svým zjevem patří do vyšší, blahobytné střední třídy, jak naznačuje i konzumace hotových balených jídel a sterilní zařízení rozlehlého bytu (ostatně vykonávaná profese je tak trochu záhadná, ne-li přímo bizarní); navíc málokdo by mohl uvažovat o okamžitém zakoupení výstavní příměstské usedlosti chráněné před okolím vysokým plotem. Třebaže lze pochopit výklad, že iracionální strach může posednout kohokoli, zvolené sociální zakotvení obou partnerů napomáhá výlučnosti, ba zbytečné okázalosti celého příběhu; dramaturgové zřejmě měli doporučit, že vhodnějším, přesvědčivějším adeptem by nejspíš byl ze zaměstnání právě propuštěný nešťastník, zbavený dosavadních jistot a radikalizující se nasáváním veškeré hořkosti světa…
