Úžasné fresky malíře Tommasa di Giovanni di Simone Guidi, zvaného Masaccio, najdeme ve Florencii v bazilice Panny Marie Karmelské na jižním břehu řeky Arno. Jejich mimořádná hodnota tkví v tom, že Masaccio v letech 1424–1427, tedy půl století před Leonardem, v podstatě objevil renesanční styl malby a otevřel dveře prudkému rozvoji výtvarného umění. 

Fresky v kostele mnichů karmelitánů si můžeme prohlédnout v překrásné kapli rodiny Brancacciů a není divu, že se sem platí vstupné. 

Jako pohřební kapli ji dal vybudovat a vyzdobit bohatý florentský obchodník a státník Felice Brancacci. Fresky zobrazují život svatého Petra, kterého poznáte podle oranžového roucha. Nejprve najal malíře Masolina a část zdejších fresek pochází od něj. Jde o celkem dobrého malíře pozdní gotiky.

Dále čtěte

Kouzelné městečko Úštěk: nečekaný zázrak na severu Čech

Že severní Čechy nejsou jen odsunem sudetských Němců a čtyřiceti lety komunismu poznamenaným územím, ale také místem, kde je spousta…

Nadanější a mladší Masaccio byl podle některých údajů Masolinovým žákem, jiné zdroje uvádějí, že byli kolegové. V každém případě pracovali nějaký čas vedle sebe a jejich fresky mají podobný ráz, co se týče barevnosti a výjevů, jež zachycují velké množství postav. Jenže při bližším zkoumání nás doslova udeří do očí zásadní rozdíl. 

Zatímco Masolino maloval ve stylu, který byl stále ještě poplatný gotické statičnosti a topornosti, tak Masacciovy postavy ožívají dynamičností gest a psychologickým výrazem mimiky. Zatímco Masolinovy postavy jsou ještě stále gotické, tak Masacciovy postavy již náležejí nastupující renesanci. Je naprostou záhadou, proč a jak se Masacciův génius objevil na scéně v druhé dekádě 15. století, kdy u nás právě rozvrátily české království husitské bouře. Obecně se soudí, že mocným impulsem k nástupu renesance ve Florencii byl příjezd početné řecké delegace v čele s byzantským císařem Janem VIII. Palaiologem. V delegaci, jež prý měla na 600 členů, bylo velké množství učenců, kteří z rozvinuté Konstantinopole přivezli množství knih a podnítili v Itálii zájem o antickou kulturu a sen o její obnově. Masacciův zjev však ukazuje, že vývoj výtvarné tvorby směrem k jedinečnosti a emancipace malířů a sochařů ze závislých řemeslníků v autonomní umělce byly neodvratné. Masaccio provedl v malířství to, co zhruba ve stejné době provedl Donatello v sochařství a Filippo Brunelleschi v architektuře, totiž obrat k modernosti a vznešenosti. Právě proto se jim souhrnně říká velká trojka rané renesance.

Z Masacciových děl stojí za důkladné prozkoumání zejména fresky Vyhnání z ráje a Peníz daně. 

Vyhnání z ráje je freska, u níž takřka slyšíme pláč Adama a Evy, kteří po prvním hříchu nahlédli svoji fatální chybu, že neposlouchali Hospodina. Peníz daně je o poznání složitější a interpretačně náročnější obraz. Jde o příběh z evangelia podle Matouše, ze 17. kapitoly, v němž judští výběrčí podezírají Ježíše, že neplatí chrámovou daň. Ježíš se obrátil na Šimona Petra s otázkou: „Co myslíš, Šimone, od koho vybírají pozemští králové daně a poplatky? Od vlastních synů, anebo od cizích?“ Petr odpověděl: „Od cizích.“ Ježíš tím nepřímo naznačuje, že je synem panovníka chrámu a nemusí tudíž platit daně. „Synové jsou tedy svobodní!“ řekl Ježíš Šimonu Petrovi. Pak mu ale sdělí, že na své výjimečnosti v tak banální věci trvat nehodlá: „Ale abychom je neurazili, jdi k jezeru a nahoď udici. V ústech první chycené ryby najdeš peníz. Ten vezmi a dej jim ho za mě i za sebe.“ Jinými slovy, učiní zázrak a tím zaplatí daně, ačkoli zjevně u sebe nemá peníze. 

Dále čtěte

Přijďte na debatu Pavlem Šafrem a Johanou Hovorkovou. Ve čtvrtek v České Lípě, pak v Hranicích i v Liberci

Poslouchali jste podcast Johany Hovorkové a Pavla Šafra Vyprávěj mi o komunismu? Chystáme k němu sérii debat…

Na obraze před Ježíšem stojí výběrčí a naznačuje gestem, že požaduje peníze. Ježíš se ale na něj nedívá a namísto toho úkoluje Petra, aby šel k jezeru a vytáhl chycené rybě z huby minci. Petrovi se moc nechce a zdá se, že je mu ta situace nepříjemná. Nicméně na pravé straně obrazu vidíme, jak klečí na břehu jezera a vytahuje rybě z huby minci. Na levé straně pak vidíme, jak odevzdává minci výběrčímu. Takže tu máme vlastně rovnou plasticky vyvedený děj, jako v komiksu. Centrální scéna je však věnovaná Ježíši a jeho proslovu, který provází výrazná gestikulace. Tato energie je v zajímavém protikladu k jeho klidné tváři, čímž vzniká jasný obraz rozhodující autority. Ježíš vykonává zázrak, úkoluje pochybovačného Petra a přitom si zachovává naprosto klidnou tvář. Fascinuje nás přitom Ježíšovo sebevědomí a vidíme, jakým mistrem psychologie Masaccio byl. 

Vyjádření jedinečného psychického stavu vidíme ovšem u každého z apoštolů. Scéna je navíc zasazená do krajiny a je patrné, jak Masaccio v době, kdy ještě vznikala schematická gotická díla, vytvořil prostor s lineární perspektivou a navíc zachytil i stíny, kterými jemně modeluje postavy a zasazuje je do krajiny. Motiv placení daní se dále rozvíjí u Matouše o dvě kapitoly dále, kdy Ježíš na provokativní otázku farizeů, zda je správné platit daně římským okupantům, odvětí otázkou, kdo je zobrazen na minci. Když mu řeknou, že je to obraz římského císaře, tak říká slavnou větu: „Dejte císaři, co je císařovo, a dejte Bohu, co je Boží.“ Touto větou Ježíš předznamenává klíčové rozlišování duchovní a světské moci, což je základ západního konceptu dělby moci. Člověk má dodržovat světská pravidla, ačkoli jsou křesťané v obrazném smyslu jakožto Boží synové svobodní. Je zajímavé, že v době, kdy Masaccio obraz maloval, ve Florencii právě zaváděli daň z příjmů, což byla převratná novinka. 

Dále čtěte

Jak vzniklo slovo grázl? Odpověď najdete u strašidelného zámku na pomezí Čech a Moravy

Je to zvláštní část naší republiky. Hranice mezi Čechami a Moravou, mezi Jihočeským krajem a Vysočinou, někdy trochu drsná divočina…

Masaccio toto dílo maloval zhruba v šestadvaceti letech a o rok později zemřel. Takže vlastně patří do pověstného klubu 27. A my se můžeme jen dohadovat, nakolik o sobě věděl, že v malířství zahájil novou éru.

S těmito úvahami vyjdeme z kostela. Jen pouhých sto metrů odsud je půvabné náměstí u kostela svatého Ducha – Piazza Santo Spirito. Jsou zde výborné restaurace a podává se tu florentský biftek. Po silném uměleckém zážitku je ideální sníst kilo skvěle kořeněného masa, z venku opečeného a uvnitř krvavého. Je třeba ho ovšem zapít vínem Chianti z tradiční odrůdy Sangiovese, což znamená v překladu Jupiterova krev. Zde vůbec není nutné šetřit silnými zážitky a vyhýbat se velikosti ve všech směrech.