Hory knížek naskládaných na sobě a židlička s nápisem „přijdu hned, kdyžtak volejte“ stojící ve dveřích. Holešovický antikvariát patří k městské části stejně neodmyslitelně jako jeho vlastník Jiří Novák, který v ulici Dělnická zdraví všechny kolemjdoucí. Do jeho prodejny totiž nikdo nesmí, takže i sám majitel stojí před vchodem a potenciální zákazníky získává pomocí oslovení. Seřazení literatury dle abecedy u něj nenajdete, jen sám Jiří ví, kde se co nachází. Knihy miluje od malička. Za svůj život poznal mnoho literárních osobností. S Bohumilem Hrabalem chodil na pivo.

Ať už to byly časopisy, nebo později klasické foglarovky, Jiří přečetl vše, co mu přišlo pod ruku. „Nebyl jsem moc studijní typ,“ podotýká, což vzhledem k jeho sečtělosti působí překvapivě. Vystudoval strojní školu a poté se náhodou dostal k policii, kde pracoval skoro celý život. „Původně to byl nápad mého spolužáka a mně se líbilo, že se kvůli přijímacím zkouškám můžu ulít ze školy,“ vzpomíná Jiří. Nakonec místo kamaráda vzali právě jeho.

První antikvariát otevřel v pražské Libni v devadesátých letech. V průběhu let jich měl pět. Do dneška je v provozu jen ten holešovický. „Na materiálních věcech mi nezáleží. Důležité je, co má člověk tady,“ ukazuje na srdce. Tvrdí, že je buddhistou a věří v dobro lidí. I proto, když si z antikvariátu odcházíme sednout do nedaleké kavárny, nechává otevřeno. Do dveří dá židli, na níž je kus krabice s nápisem „přijdu hned, kdyžtak volejte“. Vysoké, nestabilní hromady knih v prodejně mohou každou chvíli spadnout a zavalit majitele. Svůj e-shop nazval Morbido. „Celý ten systém je trochu morbidní. Když to na mě jednou spadne a pohřbí mě třeba Shakespeare, bude to v otázce dramatu. Kdyby mě umučil Máj, rozhodně bych s tím nesouhlasil,“ směje se Jiří.

Platba na sekyru

V prodejně se dá platit pouze hotově. „Cenu nastavuju podle toho, koho potkám a jak vypadá. Seniorům dávám knihy i zadarmo s tím, že je mohou vrátit, pokud se jim nelíbí,“ objasňuje Jiří. Asi nejzajímavější je na jeho byznysu prodej takzvaně na sekyru. Pokud u sebe nemáte dostatečný obnos, můžete si knihu vzít a doplatit ji později. V průběhu rozhovoru dostává Jiří několik telefonátů od lidí, co si přečetli cedulku u vchodu. Jeden z nich pak přichází do kavárny s drobnými za knihu, již si včera z antikvariátu odnesl. „Tak vidíte, že to funguje. I když mi teda dal o čtyřicet korun míň,“ usmívá se.

Díky jeho silným komunikačním schopnostem nemá problém oslovovat zákazníky na ulici. Když prší, schová se pod parapet. Televizi ani počítač nevlastní. Veškeré informace o aktuálním dění získává z tisku. Nájem antikvariátu činí padesát tisíc korun měsíčně, na což si svým provozem ani zdaleka nevydělá. Jiří tak kromě prodeje knih dělá nočního hlídače na recepci v centru na Krejcárku. Kvůli klesajícím prodejům a pandemii se však dostal do krize. Minulý rok pomocí crowdfungingové platformy Donio vybral něco málo přes sto padesát tisíc korun, z čehož zaplatil tři nájmy. „Dlouho jsem se tomu bránil. Přeci jen tyto peníze jdou na knihy, a ne na léčbu nemocného, jak to obvykle bývá. Nakonec jsme to vymysleli tak, že lidé si za darované částky mohli vybrat knížky.“

Oblíbeného autora nemá. Některé knihy četl i čtyřikrát, ale v průběhu let se mu změnil vkus. „Červená knihovna mi není blízká, stejně tak jako knihy zabývající se osobním rozvojem. Rád čtu příběhy, ze kterých můžu čerpat do života. Ale přečetl jsem i Freuda a Junga,“ vysvětluje. Díky svému dlouhému působení na knižním trhu se seznámil se spoustou spisovatelů. Například chodil do hospody s Bohumilem Hrabalem. „Už byl starší a nechtěl se s nikým bavit. Všichni za ním chodili pro podpis a on mi šeptal, ať je pošlu do háje,“ vzpomíná. Jan Vodňanský si k němu do antikvariátu chodil kupovat vlastní knížky. Do Libně si zase pro své výtisky přišel Miroslav Zikmund. „Nikdy jsem se s nimi nebavil o tvůrčí práci, protože jsem se toho necítil hoden.“ I když jsou knihy jeho celoživotním koníčkem, sám psát nechce.

De-generace

Na dnešní generaci dětí a dospívajících nahlíží skepticky. „Říkám jim de-generace. Jsem z ní naprosto zděšený,“ vysvětluje. Na ulici se denně dá do řeči s desítkami lidí. Často se ptá třeba na jejich oblíbené autory. „Když vidím rodiče s dítětem a zeptám se na nějaké základní otázky typu, kdo byl Jan Ámos Komenský, dítě neví a rodič se stydí. To je problém dnešní doby. Všechno si můžete vyhledat a nic si nepamatujete,“ tvrdí Jiří. Nejvíce se obává narůstající míry sebevražd, z čehož viní sociální sítě, deprese, šikanu a neustálý tlak na dnešní dospívající.

„Vždy jsem tvrdil, že Češi jsou čtenářským národem. Dnes bohužel vidím, že tomu už tak není. Dělám si takový průzkum. Na ulici stavím mladé lidi a ptám se jich, kolik toho letos přečetli,“ prozrazuje Jiří. Většina z nich se za svou odpověď prý stydí. Buď nečtou vůbec, nebo raději sáhnou po komiksu. „Dříve maminky v metru otevřely leporelo a ukazovaly dětem zvířátka a barvičky. Dnes jim strčí telefon do ruky, jen aby byly potichu,“ tvrdí. Dokonce se mu jeden tatínek svěřil, že když chce své dítě potrestat, vezme mu mobil a nutí ho číst.

O klesající popularitě knih mluví s těžkým srdcem. Osud tištěných médií vidí podobně. „Určitý typ lidí vám řekne, že to prostě musí mezi prsty šustit, a na papírové vydání nedají dopustit. Ale tato generace postupně odchází. Lidé už neudrží pozornost. Koukat na videa do patnácti sekund je jednodušší než přečíst sto stran.“ Jako velkou výzvu vidí umělou inteligenci. „Jak chcete někomu dokazovat, že za něj příběh napsala umělá inteligence?“ Podle něj nám jako společnosti začne chybět lidskost podobně, jako tomu bylo ve Vzpouře strojů od Stephena Kinga nebo v R.U.R. Karla Čapka.