FOTO: Kremlin.ru
Když prezident Vladimir Putin překvapil svou výzvou ke změně ruské ústavy, pozornost se samozřejmě soustředila na to, co to bude znamenat ohledně udržení jeho moci a vlivu. Kromě toho se tam ale zřejmě objeví ještě řada dalších věcí, které by mohly mít docela praktický dopad. Asi ne vždycky úplně příjemný.
Putin sám předložil parlamentu několik pozměňovacích návrhů, které by přinesly změnu v uspořádání ruské mocenské struktury. Ty by mu daly možnost udržet si moc i po roce 2024, kdy už nebude moci znovu (podle dosavadní ústavy) kandidovat na prezidenta. To by se dalo elegantně vyřešit tím, že by se oslabily prezidentské pravomoci a přenesly na parlament. Vypadá to demokraticky, ale tam zasedají zákonodárci, kteří jsou oddaní Kremlu a moc jiných tam být nemůže, protože nepohodlné kandidáty je možné odstranit ještě předtím, než vůbec kandidovat budou. Putin by pak mohl zaujmout jinou a jemu na míru ušitou pozici.
Tyto návrhy rychle převzala 75členná komise a byly předběžně schváleny dolní komorou, Státní dumou.
Jenže se objevují ještě další návrhy, celkem zatím asi tři stovky a ty by znamenaly v případě přijetí zatím největší aktualizaci ústavy, kterou Rusko přijalo v roce 1993. Klíčové bude druhé hlasování v Dumě, které je naplánováno na 11. února, ale může být odloženo o celé týdny. Změny se mohou týkat zakotvení interpretace úlohy země ve druhé světové válce, postavení náboženství, homosexuálů a možnosti zřízení funkce jakéhosi „nejvyššího vůdce“.
Zastavit se můžeme zatím u jednoho bodu, který je citlivý a bude se o něm mluvit už proto, že se blíží květnové půlkulaté oslavy konce války.
Sovětská role v porážce nacistického Německa byla v ruských dějinách vždycky jakousi posvátnou záležitostí. Je to dáno tím, že SSSR utrpěl největší ztráty na životech ze všech bojujících zemí, což nikdo nepopírá. Spíše jde o to, jak se dívat na interpretaci některých problematických událostí, které s válkou souvisí.
Vypjaté připomínání válečných obětí a vítězství ještě zesílilo poté, co se Putin vrátil po „premiérské“ přestávce do prezidentského úřadu a potom ještě po anexi Krymu v roce 2014.
Jak uvádí Radio Svoboda, „ministerstvo kultury financovalo četné válečné eposy, které předvádějí části válečné historie. Kreml je podrážděn při jakékoli zmínce, že Sovětský svaz Josifa Stalina sdílí za vypuknutí války stejnou vinu jako Německo Adolfa Hitlera. Ruští činitelé se také pokusili obhájit notoricky známý Pakt Molotov-Ribbentrop, který rozdělil Polsko a východní Evropu mezi Berlínem a Moskvou a považují ho za triumf sovětské diplomacie.“
Moskva se také snažila čelit kritice za desetiletí poválečné sovětské dominance nad východní Evropou, která tam znamenala existenci totalitních policejních režimů.
Aleksej Puškov, člen horní komory parlamentu a hlasitý kritik Západu, navrhl přepsat preambuli ústavy tak, aby zahrnovala slova „vítězná mocnost“.
„Takovým či onakým způsobem bych zmínil naše vítězství ve druhé světové válce, naše postavení jako vítězné mocnosti, protože to definuje naši existenci: domácí i mezinárodní,“ nechal se slyšet Puškov.
Není jasné, co by zanesení takové formulace do preambule ústavy mělo za právní důsledky. Návrhy na kriminalizaci popírání sovětské role ve válce se objevují už více než deset let. V roce 2014 byl dokonce trestní zákoník upraven tak, aby obsahoval takové ustanovení. V praxi to ovšem znamená, že je možné pronásledovat historiky, kteří připomenou Pakt Molotov-Ribbentrop, a to nejen rozdělení Polska a gratulace Sovětů Wehrmachtu k vítězství, ale také silnou ekonomickou spolupráci SSSR a Německa v době, kdy Hitler bombardoval Británii.
Návrh na zmínku o „vítězné mocnosti“ zapadá také do rétoriky, jaká ovládá Kreml při přípravách k 75. výročí porážky nacistického Německa. Chybí ale uznání toho, jak hanebně se stalinský režim choval k vlastním vojákům, zvláště k těm, kteří bez vlastní viny padli do zajetí. Za války se o ně Stalin nestaral a po válce byli považování za zrádce, protože přece měli padnout. Končili pak v lágrech a tato jejich údajná „vina“ se s nimi pak táhla v kádrových materiálech celý život.
Pochybnost ale vzbuzuje především celková orientace země na slavnou a uměle vylepšovanou minulost, aby se zastřela nepříliš veselá současnost a nejistá budoucnost. A když si někdo musí někam napsat sebechválu, dělá to dojem, že dotyčný asi trpí nějakým komplexem méněcennosti.
