Řada z nás už na to zapomněla a ještě více lidí se narodilo později. Doba normalizačního socialismu se nám vzdaluje. Někdo na ni vzpomíná s nostalgií jako na dobu mládí, u nás o ní mluvíme s odporem a s pohrdáním. V redakci deníku FORUM 24 a Týdeníku FORUM vzniká podcastový seriál nazvaný Vyprávěj mi o komunismu. Vyprávím v něm z pozice pamětníka⁠ – odpovídám na otázky kolegyně Johany Hovorkové, která se narodila krátce po revoluci. Tématem nejsou přitom žádné velké dějiny, nemáme ambici předstírat historiky, jde o vzpomínky na každodennost v době diktatury KSČ.

Johana mi klade otázky ohledně běžného života. Přitom si vybavuji věci, které jsem už dávno zapomněl. Tak třeba komickou telefonní linku s programy kin. Nebo stravování po bufetech a jídelnách. Často se mi stane, že vlastně už ani nevím, proč byly některé věci jinak a hlavně proč některé věci vůbec nebyly.

Kupříkladu mi není jasné, proč v té době nebyl chřest, proč jsem neznal brokolici a jak je vůbec možné, že v sedmdesátých letech nebyl kečup. Když někdo přivezl kečup z kapitalistické ciziny anebo si ho koupil za bony v Tuzexu, tak si pak doma láhev od kečupu vystavil, aby ukázal, že je někdo.

Vyprávění o komunismu samozřejmě otevírá řadu otázek. Už třeba tu, jak tuto dobu správně pojmenovat. Komunismus jako nejvyšší stadium vývoje lidstva měl být teprve před námi. Historici, kteří se snaží tuto dobu přetřít na růžovo, rádi říkají, že šlo o státní socialismus. V technickém slova smyslu šlo o diktaturu stranické byrokracie.

Není naším úkolem provozovat politologický seminář, a můžeme si tudíž dovolit této době říkat komunismus proto, že to byla doba vlády komunistické strany, že nás denně obklopovala komunistická propaganda a ideologie a všeobjímající stát se snažil kontrolovat a ovládat všechno a všechny, a to včetně myšlení lidí. Historici, kteří zpochybňují, že se jednalo o totalitní režim, rádi používají metodu každodennosti k tomu, aby ukázali, jak se měla řada lidí dobře a jak jim režim umožňoval uspokojovat své potřeby a realizovat sny.

Jak komu a jak kdy. V našem seriálu se totiž ukazuje, že právě každodennost je naprosto dokonalým a názorným nástrojem k potvrzení faktu, že se jednalo o režim zcela autoritativní, který měl totalitní rysy už v tom, že stát si vyhrazoval právo na vlastnictví, na represi, na určování správných hodnot a idejí. Každodennost v době komunismu přitom hlavně ukazuje nesmírnou, takřka totální stupiditu, která prostupovala skrznaskrz celou společností. Náš podcast by rozhodně neměli poslouchat lidé, kteří milují hvězdy socialistického showbyznysu nebo seriály Jaroslava Dietla, protože si připomínáme zaprodanost herců a zpěváků a také topornou ideologičnost televizních inscenací nebo setrvalou militaristickou propagandu.

Byla to doba, kdy nebyl kečup a kdy se nedalo pít víno, ale na Chalupáře se v jednom dni společně podívalo devět milionů lidí. Milionovou sledovanost měl ale i seriál Gottwald. Mírou totalitního charakteru režimu přitom není to, že řadu lidí neurážel seriál Okres na severu nebo 30 případů majora Zemana, ale to, že lidé s kritickým myšlením nemohli v takové společnosti dostat slovo.

Seriál Vyprávěj mi o komunismu je vzpomínkou z hlediska právě té části společnosti, která si uvědomovala nedůstojný charakter kolektivistické kultury a státní organizace všeho, od ekonomiky po volný čas. Není to žádná náhoda, že komunisti říkali obyvatelstvu „pracující“.

Podcast Vyprávěj mi o komunismu sledujte na Spotify nebo přímo na stránkách deníku FORUM 24. Ukázky z tohoto podcastu vycházejí v Týdeníku FORUM každý čtvrtek. Dosavadní díly se věnují servilitě režimu vůči Sovětskému svazu, socialistické zábavě a kultuře a čerstvě jídlu a pití. Příští díl věnujeme tehdejší policii, armádě a Lidovým milicím. Dále připravujeme díl o médiích.

Johana Hovorková se mě v prvním díle ptá, jak by poznala, že ji nějaký stroj času přenesl do sedmdesátých let. Jak by tedy člověk poznal, že se ocitl v komunismu. Tak jsem si to zkusil vybavit. Ukázalo se, že by na to člověk přišel bohužel velmi rychle. Posuďte sami.