Evropský parlament je v Evropské unii obvykle považován za jednoho z nejhlasitějších zastánců centralizace. Tradičního spojence Komise, jehož aktivismus i reálná politická moc v uplynulých desetiletích téměř exponenciálně rostly, po příštích volbách však nejspíše čeká hledání nové role. Oproti minulým obdobím je totiž ve hře několik faktorů, jež mohou roli parlamentu zásadně redefinovat.

Prvním je vývoj v členských státech. Ten v současnosti charakterizují voličské experimenty s podporou mladých a neotřelých formací, které často stojí a padají s existencí jednoho silného lídra. Narostla rovněž podpora protestních stran, které se vymezují proti tradičnímu unijnímu mainstreamu (tvořeného křesťanskými demokraty, socialisty a liberály). Třetím viditelným trendem je nárůst fragmentace – stran je v parlamentech více, vlády se skládají obtížněji a mnohdy na velmi bizarních půdorysech. Současná česká politika je typickým, v Evropě ale nijak výjimečným příkladem.

Nová zkušenost pro velké strany

Druhou rovinou je povolební seskupování. Změny ve frakcích se tradičně týkaly hlavně menších a ideově marginálních klubů na extrémní levici či pravici. To ale příští rok vůbec nemusí platit, protože je tu značná nejistota ohledně zakotvení několika velkých hráčů. Typickým příkladem je hnutí En Marche francouzského prezidenta Macrona, koketující tu s příklonem k liberálům, tu se založením vlastní nové frakce. O přestupu k lidovcům přemítá polská vládní strana Právo a Spravedlnost, naopak se může stát, že je opustí maďarský Fidesz. Značný dopad na architekturu politických skupin bude mít absence Britů, což nejbolestněji ovlivní frakci konzervativců a reformistů a skupinu Evropa svobody a přímé demokracie. A v případě socialistů, kteří v posledních letech na národní scéně sklízeli jeden debakl za druhým, nelze vyloučit, že je čeká trpká zkušenost Fénixe, který shoří a možná zas někdy vstane z popela.

Posílení nejzásadnějších kritiků EU nemusí hned znamenat navýšení jejich reálné politické moci a vlivu. Třenice mezi různými podobami euroskepticismu jsou totiž tak veliké, že v řadě případů jakoukoliv efektivní spolupráci znemožňují. Nehledě na to, že skupiny typu Evropa svobody a přímé demokracie jsou velmi nesourodé také vnitřně…

V tuto chvíli by bylo iluzorní pokoušet se předpovídat přesné či přibližné výsledky příštích evropských voleb. Ve světle národních a unijních trendů je ale zjevné, že příští Evropský parlament bude podstatně fragmentovanější, plný poslaneckých nováčků a kritičtější k evropskému mainstreamu. Ve světle historické profilace této instituce tedy můžeme poprvé čekat tak trochu jiný Evropský parlament.