Roberta Kozlera jsme zastihli v poslední, horké fázi příprav na letošní již 27. ročník festivalu Mezi ploty. Přijel ze schůzky, během rozhovoru mu několikrát zvonil telefon a po fotografování ujížděl na další schůzku. Původním záměrem bylo, pohovořit se zakladatelem známého festivalu o letošním ročníku, o tom, v čem se liší, na co návštěvníky zve, atd. Rozhovor se nakonec stočil i k politice, neboť i ta má významný vliv na duševní zdraví. Robert Kozler řekl několik velmi trefných a zajímavých úvah. Posuďte sami.
Čím se liší letošní ročník, který je už 27. v pořadí?
Vždy přichází různé odlišnosti, které nečekám. Například v roce 2017 jsme získali prestižní označení EFFE Label od Evropské asociace festivalů. Ocenění za velký společenský přesah. To je pro nás důležité. Hudebních festivalů je hromada. Důležitá je ale odlišnost. Na to klademe velký důraz i při dramaturgii. Jde i o financování. Například, kdybych byl tím, kdo má moc rozhodovat o grantech, ptal bych se, proč právě ten a ten projekt a čím je odlišný a přínosný a předně originální v rámci EU. Náš festival je výjimečný tím, že akcentuje duši. A jinak nové je to, že jsem to přežil a dělám to dál. Neznám moc lidí, kteří dělají něco 27 let. V loňském roce jsem počítal, kolik akcí a vystoupení se na festivalu Mezi ploty za ty dva dny uskuteční, a napočítal jsem 282. To je opravdu hodně.
Jak vypadají letošní čísla?
Letos máme 14 scén, od velkých po malé na trávě. Kromě cca 160 vystupujících se akce zúčastní i 60 neziskovek a 60 odborníků na duševní zdraví. Není to tak, že bych byl posedlý duševním zdravím, ale beru to jako základní stavební kámen. Naprosto skvělé je, že lidi hodně baví diskuze s odborníky. Z toho mám velkou radost.
Z toho dlouhého seznamu vystupujících považujete někoho za hlavního hosta?
Jde o to, nakolik tam lidi chtějí hrát. Jsou party, o kterých si nemyslím, že jim kape slza z toho, že hrají na Mezi ploty, protože stejně tak hrají na jiných festivalech. Prostě je jim to jedno. Hrají. A to je pro ně podstatné. Potom jsou individuality, jako třeba Tomáš Klus. To je pro mě kluk, který nejde po penězích, ale spíše hledá nějaký hlubší smysl. A to mi připadalo vždy zajímavé. Jinak nemám moc hranice. Líbí se mi třeba Divokej Bill, stejně tak i Katarzia. Je to o tom, že dělám festival, kde ujíždíme na duši. A to, že nám kdysi Divokej Bill, když mně teklo před lety do bot, zahrál na Mezi ploty za šest tisíc korun, coby kapela, která je schopná vyprodat sportovní halu, tak to mě samotného staví před otázku, jestli bych i já se zachoval stejně. Letos jsem naštěstí takovou pomoc nepotřeboval. Nemůžu vnímat hranici, vždy se mi vyjeví charaktery. To máte jako s Tomášem Hanákem, nebo Honzou Kalinou (Sto zvířat), se kterými se radím od začátku. Těm můžu zavolat i ve dvě ráno, kdy už z organizace padám, a oni mi neřeknou, ty vole co nás otravuješ. Ale když se ptáte, tak se těším třeba na Wohnout nebo na Vypsanou fiXu, která mi zní jak český Iggy Pop, a potom se těším na řadu divadel.
Festival měl poměrně nedávno roční pauzu. Jak se po ní změnil?
V roce 2014 jsme změnili formát. Tehdy jsme přišli o generálního partnera a odešla část realizačního týmu, takže jsem v tom skončil sám a to bylo dobře. Začal jsem tehdy vytvářet úplně novou tvář akce s novým týmem a povedlo se.
Jak je to s prostředím? Nedostáváte se do konfliktu s personálem?
Jeden dobrý lékař mi vysvětlil, že naše akce podle jeho odhadu zajímá většinu lékařských duší, které jsou podobně posedlé, jako jsem já. Nicméně z logiky věci nemůže zajímat všechny zaměstnance nemocnice, jak jsem si ve své „posedlosti“ projektem často myslel. Prý je poměrně normální, že zbytek bere svoji práci prostě jako běžné zaměstnání. Dlouho člověku trvá, než pochopí, že se nemůže zavděčit všem.
Co je největší problém na takto velké akci?
Hodně psychicky náročné je sehnat peníze. To občas skutečně nevím, jak ustojím takový obří tlak na psychiku já sám. Přeci jen můžete i s takto koncipovaným projektem jako každý druhý promotér na českém písečku skončit v dluzích. Tento fakt, i když si každý rok říkám stále dokola, vydrž, vše dobře dopadne a peníze seženeš, těžko zvládám.
Se sháněním sponzorů je to teď lepší, nebo horší než například v 90. letech?
Mnohem horší je to teď. Já mám takovou nevýhodu, že říkám, co si myslím. To může být při jednání se sponzory problém. Na druhou stranu se zase ukáží charaktery a vznikají dlouholetá přátelství a budete se divit právě se sponzory. Nejsou jen sponzory, ale skutečnými partnery. Také se snažíme našim partnerům nabízet velké zviditelnění. Jinými slovy podporují nás veskrze oduševnělé společnosti. Vzájemně si pomáháme, a i když to může vyznít skoro dětsky, jsou z nás právě proto mnohdy i dobří přátelé.
Byl jste aktivní na konci osmdesátých let, od devadesátých let až do teď organizujete takhle velkou akci. Jaké máte pocity z vývoje ve společnosti? Mnozí lidé mluví o tom, jako by se utahovaly šrouby…
Hodně vnímám, kdo je na Hradě. Doba Václava Havla měla dobrý vliv na atmosféru ve společnosti. Na druhou stranu měl malý vliv na řádění všemožných zlodějů. V té době se dobře kradlo, občas mi to tak dějinně připadá. Zkrátka jeho světlo zářilo paradoxně přespříliš, a tak tuneláři měli žně. Za to ale v žádném případě nemohl Havel, ale ti vlivní, co tehdy byli u moci, čistě můj názor. Prezident není dle mého soudu člověk primárně zodpovědný za ekonomiku a soudnictví. Má být předně tím, kdo skvěle reprezentuje naši zemi, kdo udává vize a přináší naději. Abych pravdu řekl, tak teď cítím, že přichází konec společenského marasmu a beznaděje. Že se to začne vracet. Že už jsme si prošli tím nejhorším. Beru jako obrovský úspěch, že přes čtyřicet procent lidí volí demokracii. Půlka národa chce něco pozitivního. To je fajn. Ale abych se vrátil, v době Klause jsem cítil, že vše ovládají peníze. No a teď je to skoro na úrovni demence. Totální. Dál už to nemůže jít. Oligarchové tuhle zemi neovládnou. To už je jasné. To se nestane. Raketa Zeman už nepoletí. Škoda je, že světlo Havla přestalo zářit. Teď se dostáváme do fáze zodpovědnosti každý čistě sám za sebe. Jde o naše osobní světlo.
Zpět k festivalu, kolik návštěvníků jste měli nejvíce?
Asi dvacet tisíc. My jsme areál po dosažení určitého čísla vždy zavřeli. V roce 2003 jsme to ale trošku přehnali a areál byl opravdu hodně plný. Uličky byly úplně plné, nešlo projít atd. Ale tehdy to byla celkově uvolněnější doba. Ani jsme moc neřešili ochranku, ostrahu plotů atd. Pódia jsme měli z lešenářských trubek. To kdybychom udělali teď, tak nám některé kapely vůbec nevystoupí.
Jak festival vznikl?
Nejdříve jsem v roce 1988 dostal klíšťovou encefalitidu. Seznámil jsem se s klukem z průmyslovky, který studoval speciální pedagogiku. Začali jsme vydávat almanach s básničkami, které nikdo nechtěl vydat. Později jsme přemýšleli o tom, že bychom se mohli věnovat duševně nemocným. Nejprve jsme uspořádali orientační běh lesem pro lidi trpící schizofrenií. Ten jsme třikrát zopakovali. Potom jsme udělali výstavu děl nemocných a zdravých lidí dohromady. No a na tu výstavu jsem běžel a najednou mě napadl název Mezi ploty a že to bude v Bohnicích. Teda hodně ve zkratce.
Nemáte pocit, že už je festival svým rozměrem na vrcholu?
To nikdy není na vrcholu, ale v Praze asi je. To nás nutí k úvahám, zda ho neposunout do Vídně a do Berlína.
Takže by festival mohl odejít z Prahy?
Spíše by mohl být putovní. Ale na to ještě úplně nejsme připraveni.
A teď nejtěžší otázka, proč to vlastně děláte?
No, co dělat víc, než se dotknout duše? To beru jako to nejdůležitější. Dělám něco, z čeho mám dobrý pocit. Oslavujeme lidskost. Přijde mi pěkné, že se tomu můžu věnovat. Také jsem při tom našel spoustu dobrých kamarádů. Nutí mě to hodně vnímat jistou přidanou hodnotu našich životů, tedy tu bez DPH.