Den před osudovým soudem se císař Zikmund naposled pokouší přesvědčit Jana Husa, aby byl rozumný.

„Tak hele, podívej se na to prakticky, Jane, nejlepší by bylo odvolat.“

„To nepůjde.“

„Proč by to nešlo? Mnohokrát jsem to zkusil a šlo to. Tady podepíšeš takový papír a máme to v suchu.“

„A pak pojedu domů kázat?“

„Ne. To by mi pak omlátili o hlavu.“

„Kdo?“

„Papež.“

„Který z těch tří?“

„Všichni. Hádat se s jedním, to se dá ještě přežít. Nějaké ty intriky a sem tam trocha válčení, to je práce jako každá jiná. Ale mít na krku tři ty parchanty, s tím by si neporadil ani můj táta Karel a ten v tom uměl chodit.“

„Ale já jsem spoustu těch věcí, co mi předhazují, ani neučil.“

„Normálka, znáš média. Nebuď takový cíťa. Prostý lid stejně nerozumí tomu, co učíš. Chlapi se s tebou identifikují a nejsi pro ně nebezpečný, když tak vzorně dodržuješ celibát. Ženské v tobě vidí hezkého chlapa. Něco jako Halík.“

„Kdo je to Halík?“

„Nevím, zdálo se mi o něm. Ale měl stejné vousy.“

„A on v tom snu něco odvolal?“

„Asi ne. Bylo to v takové divné době, kdy nikdo nic neodvolával.“

„Tak co se mnou bude, když to podepíšu?“

„Zavřeme tě do nějakého německého kláštera a tam si budeš moc myslet, co chceš. To je prima nabídka.“

„Ale nikdo se to nedozví.“

„No ještě aby, mám tě z problémů vysekávat podruhé?“

„Dostal jsem glejt.“

„Na to tu všichni kašlou. Neber si to osobně, to je prostě evropská byrokracie. Máme tu spoustu práce, jsi jen takový písek v soukolí. Oni tě odsoudí a my tě budeme muset nechat upálit. Budou z toho jen problémy. Mysli trochu na svou zemi. Až se bratr Václav dozví, že tě upálili, raní ho z toho mrtvice. Pak bych byl sice králem já, ale bylo by elegantnější, kdyby se potichu upil k smrti jako mnoho jiných a bylo by to v suchu. Já si počkám. Podepiš, nebo to s tebou zle dopadne.“

„To je mi jedno. Jednak mám pravdu Kristovu, jednak bych se znemožnil a stejně bude brzo konec světa.“

„To se říká už přes tisíc let a pořád nic. Římský klub, znáš to, tam pořád něco vymýšlejí. Věčné město. Já bych to hnal. No nic. Na to není spoleh, že ten bordel tady skončí sám od sebe. A to by mi přitom vyřešilo spoustu problémů s plánováním. Nemusel bych řešit kejkle těch tří parchantů. Chtěl jsem říct Svatých otců. Prostě to podepiš.“

„Nepodepíšu. Odvolávám se k soudu Pána našeho Ježíše Krista.“

„To je nadýl, nemáme čas. Normálně bych tě mohl nechat utéct a svést to pak na Němce.“

„Mohl bych utéct do Čech?“

„Ses zbláznil, ne? Chceš mít na krku křížové války? Víš co to udělá s infastrukturou a demografií? Z toho bychom se nedali do kupy pět set let. Buď trochu zodpovědný. Slovíčko sem, slovíčko tam. Z toho se nestřílí. Křižák, ten se nezakecá. Vždycky bys mohl říci, že tě donutili, což je konec konců pravda, nebo žes to nepochopil, nebo že si na nic nevzpomínáš. Víš, jak se to dělá.“

„Češi se nedají.“

„To vždycky chvíli a pak to dopadne jako vždycky.“

„Neodvolám.“

Zikmund znechuceně opouští Husovu celu. Strážný přede dveřmi, který to všechno slyšel, tvrdí, že na odchodu císař zamumlal něco ve smyslu: „Zasraný dějiny. Že já se neživím něčím jiným.“

Není to ovšem spolehlivě doloženo historickými prameny.