Česko dodalo Ukrajině například vysoce mobilní protiletadlové raketové systémy Strela FOTO: Srđan Popović / wikimedia (CC BY-SA 4.0)
FOTO: Srđan Popović / wikimedia (CC BY-SA 4.0)
Zprávy o západních dodávkách těžké výzbroje Ukrajině většinou prosakují do médií po kapkách. Zaniká tak celkový obraz postupně sílící vojenské pomoci přicházející v době ruské ofenzívy na Donbasu. Tento obraz ospravedlňuje opatrný optimismus amerického politologa Iana Bremmera z nedávného rozhovoru pro italský list La Repubblica. Bremmer v něm prohlásil, že od druhé poloviny června očekává začátek ukrajinské protiofenzívy, která by měla anulovat ruské územní zisky v Doněcké a Luhanské oblasti dosažené během druhé fáze „speciální vojenské operace“.
Na počátku nové ruské války přinejmenším v severní části ukrajinského území většina bojů připadala na vrub léčkám připraveným pro postupující ruské kolony menšími ukrajinskými jednotkami. V terénu s hojným vegetačním krytem proběhla velká část bojů z bezprostřední blízkosti a ke slovu tak přicházely především ruční protitankové a automatické zbraně. Postupně se však pokračující konflikt posunul k primárně dělostřelecké válce. Ta je pro ruskou stranu výhodnější.
Pozdravy „boha války“
Připomeňme, že ruská brigáda mívá ve srovnání se západním protějškem méně manévrových jednotek, ale až třikrát více dělostřelectva. Zjednodušeně lze říci, že ruská armáda je primárně dělostřeleckou armádou. Získat nad protivníkem výhodu v oblasti jeho nejsilnější stránky ovšem není jednoduché. Protože však během ruské ofenzívy na Donbasu už dělostřelectvo hraje hlavní roli, Kyjevu nezbývá než se pokoušet právě o tohle.
Na ukrajinskou artilerii přitom připadají dva hlavní úkoly. Za prvé je to tzv. kontrabaterijní palba, jejímž smyslem je ve spolupráci s vhodnými dělostřeleckými radary likvidovat nepřátelské dělostřelecké prostředky, respektive snižovat a vyrovnávat nepřátelskou dělostřeleckou převahu.
Za druhé jsou to (pokud možno) přesné palebné ukrajinské přepady útočících Rusů s použitím pozorovacích bezpilotních leteckých prostředků („dronů“) a předsunutých pozemních pozorovatelů. Při nich na rozdíl od protistrany Ukrajinci šetří municí a snaží se pálit s maximální přesností a účinností. K oběma úkolům dodávky nové výzbroje mohou v různé míře napomoci.
Děla tažená i samohybná
Děla zařazujeme do dvou základních kategorií: tažená a samohybná. Tažená potřebují k přepravě další prostředky (dělostřelecký tahač, vrtulník přepravující v podvěsu). Samohybná na vlastním podvozku jsou soběstačnější, pohyblivější a často plně automatizovaná, ale také přiměřeně náročnější na obsluhu a pochopitelně dražší.
Z tažených děl dostala Ukrajina nejprve 9 kusů původně východoněmeckých houfnic sovětského původu D-30, a sice z Estonska. Jedná se o dělo s podařenou lafetou a závěrem, nicméně ve staré sovětské ráži 122 mm a s omezeným dostřelem 15 400 m. Používat je například ke kontrabaterijní palbě by tedy nepřipadalo v úvahu, protože většina protivníkových dělostřeleckých prostředků je výkonnějších. Je pravděpodobné, avšak dosud neověřené, že další takové houfnice získala Ukrajina i z České republiky.
Do podobné kategorie patří i oznámená dodávka 5 kusů houfnic amerického původu M114A1 z portugalské válečné zálohy. Jedná se o zbraň z padesátých let s dnes již nevyhovujícím dostřelem pouhých 14 600 m. Až dorazí, nejspíše skončí u ukrajinských jednotek teritoriální obrany.
V úplně jiné výkonnostní třídě se nachází moderní americká houfnice M777 s dostřelem 22,5 km, která se díky použití titanu vyznačuje sníženou hmotností a snadnou přepravou. Z Kanady, Austrálie a USA jich Kyjev obdrží rovných 100 kusů (většinu už dostal a používá). A z Velké Británie, kde tato zbraň vznikla, zřejmě přijdou další. V kategorii tažených děl nemůže Kyjev získat nic lepšího.
Z Polska a Česka přišlo na Ukrajinu více než 30 kusů sovětských samohybných houfnic 2S1. Tento systém používá stejné dělo jako tažená houfnice D-30 a obecně je již značně zastaralý. Použít jej lze zejména v některých „niche“ rolích, například vzhledem k poměrně nízkému měrnému tlaku použitého podvozku a schopnosti plavání při operacích v bažinatém terénu s vodními plochami.
Zhruba 20 původně československých samohybných houfnic DANA ráže 152 mm představuje Ukrajincům již známý a ve srovnání se starou sovětskou technikou relativně oblíbený typ. Systémy s dostřelem kratším než 20 km však dnes již těžko mohou aspirovat na boj s moderním protivníkovým dělostřelectvem.
Norské samohybné houfnice M109GNM a belgické M109A4BE představují různé verze staršího amerického systému s odlišnými děly a výkony. Zatímco norské dělo dostřelí běžným granátem do vzdálenosti zhruba 24 km, méně modernizovaný belgický typ dosáhne pouze na 18,5 km. To z něj dělá prostředek zhruba srovnatelný s českou houfnicí DANA, ovšem při horší mobilitě v mírně náročném terénu nebo po silnici. Norský typ z hlediska moderního bojiště představuje v podstatě slušný průměr.
Z opravdu moderních typů samohybných děl tedy zbývá potvrzená dodávka 12 francouzských houfnic CAESAR a 12 německých PzH 2000 z Německa a Nizozemska. Upřímně řečeno, pro opravdu účinný boj s protivníkovým dělostřelectvem to není mnoho.
Slovensko nepochybně zvažuje dodání moderních houfnic Zuzana ráže 155 mm splňujících současné standardy NATO, avšak potvrzeno to není. Zprávy o plánech na odeslání švédských systémů Archer, aktuálně nejvýkonnějších v Evropě, zůstávají spíše v rovině spekulací.
Západní armády na rozdíl od ruské zavedly plně paletizované systémy zásobování a eliminovaly dopravu objemných a těžkých dělových nábojnic dosud používaných v sovětských/ruských dělech. Přechod na západní techniku tak v případě dělostřelectva může Ukrajincům velmi výrazně ulevit v logistickém úsilí.
Následníci „kaťuší“
Ačkoliv česká armáda salvové raketomety z výzbroje vyřadila, na soudobé evropské bojiště tato zbraň nadále patří. Ukrajina zatím používá exsovětské systémy v rážích 122, 220 a 300 mm – stejné jako protivník. Ale i to se začíná měnit.
Polsko a Česko zatím dodaly více než 40 kusů původně československých raketometů RM-70. Ty představují výraznou modernizaci staršího sovětského systému BM-21 s řadou vylepšení. Při použití moderní munice dokáže zbraň střílet až na vzdálenost 42 km (více než dvojnásobek původního dostřelu). Pokud budou Rusové pokračovat v rozmisťování svých děl ve vyrovnaných řadách v otevřeném terénu, jako by se psal rok 1941, tyto raketomety zůstanou ideálním prostředkem ukrajinské kontrabaterijní palby.
Ukrajina však již také obdržela v blíže neupřesněných počtech americký systém M270 MLRS. Ten je schopen klasickými raketami zasáhnout cíl až ve vzdálenosti 45 km, ale dokáže také odpalovat taktické rakety ATACMS s doletem až 300 km. Pro srovnání: nejvýkonnější ruské raketomety Směrč a Tornado dokážou zasáhnout cíl v maximální vzdálenosti 90 km.
Obrněná bojová vozidla
Polsko a Česká republika dohromady zatím dodaly Ukrajině zhruba 250 původně sovětských tanků verzí T-72M a novějších. Zveřejněné záběry ukazují, že už byly nasazeny v bojích. Tím ovšem přísun zmíněného typu nekončí, protože v uvedeném počtu je zahrnuto pouze 12 z celkem plánovaných 50 až 60 českých tanků T-72M1 a nepromítla se sem ani plánovaná dodávka 50 slovinských tanků M-84 (původně jugoslávské modernizace typu T-72). Dodávka britských tanků Challenger 2 pak má Polsku uvolnit další starší tanky pro vojenskou pomoc. USA dále jednají s Kyprem o možnosti předání jeho 82 modernějších tanků T-80 sovětského/ruského původu Ukrajině.
„Taxíky“ pro doprovodnou pěchotu obrněných jednotek zahrnují zhruba stovku bojových vozidel pěchoty sovětského původu v různých verzích (BWP-1, BVP-1, Pbv 501A) z Polska a Česka, dále pak 265 původně amerických obrněných transportérů M113 z USA, Norska a Portugalska a také zatím neupřesněný počet od něj odvozených nizozemských bojových vozidel YPR-765.
Neuvěřitelná směs dalších zmiňovaných typů západních obrněných vozidel, která by údajně ještě měla být Kyjevu dodána – britské Husky, Mastiff, Samson, Samaritan, Scimitar, Spartan a Wolfhound, španělské URO VAMTAC, australský Bushmaster, kanadský Senator, portugalský Iveco M 40.12 WM/P – vyvolává otázky, za jak dlouho se asi šéf logistiky ukrajinské armády zastřelí, pokud se všechny avizované dodávky opravdu uskuteční. Není totiž v silách žádné armády na světě v bojových podmínkách udržovat v provozu tak pestrý arzenál bojových vozidel se vzájemně neunifikovanými součástkami.
Jak na ruské letectvo
Protiofenzívy budou nemyslitelné bez mobilních prostředků protivzdušné obrany, které udrží ruské letectvo na uzdě a znemožní mu účinně útočit na postupující ukrajinské obrněné kolony. A Kyjev postupně takové prostředky začíná dostávat. Z Česka přišly starší raketové systémy krátkého dosahu Strela-10M a z Británie má dorazit mnohem modernější model Stormer HVM.
Na okraji jednání ohledně finského vstupu do NATO se Američané snaží pro Ukrajinu získat z finských skladů ruské systémy BUK M1. Dalším potenciálním zdrojem dodávek zmíněného raketového systému je Kypr.
Složitý příběh se týká německých samohybných protiletadlových kanónů Gepard, které mohou sloužit zejména k obraně proti ruským bitevním vrtulníkům. Ze všech ukrajinských požadavků na těžké zbraně z Německa má být nakonec tento vyřízen jako první – a podařilo se už díky Brazílii vyřešit problém se špatnou dostupností munice pro původně švýcarské zbraně. Němci ovšem avizují, že dodávka si vyžádá čas, který kromě repasování 50 kusů dlouhodobě uskladněných Gepardů zabere také přeškolování ukrajinských obsluh a techniků. Představa, že vojáci obeznámení s podobným ruským systémem Tunguska budou schopni v krátké době ovládat i německý stroj, je poněkud zjednodušená. Rozdílů je mnohem více než podobností.
Co Ukrajinci (zatím?) nedostanou
Jakkoliv je celkový objem západní vojenské pomoci pro Ukrajinu úctyhodný, existují také některé položky, o něž Kyjev sice výslovně žádal, přinejmenším prozatím se však s nimi v západních plánech nepočítá.
Na prvním místě jde o stíhací letouny. Sice se zdá, že je znovu otevřena otázka dodávky přinejmenším slovenských letounů MiG-29, relativně moderních strojů sovětského původu, celkově však původně velkoryse pojatý plán s řádově desítkami jednotek z více zemí zamrzl. O výkonných západních typech F-15 a F-16, po nichž také představitelé ukrajinské vlády volají, se do této chvíle pouze spekuluje, aniž by existovalo doložitelné úsilí umožnit jejich poskytnutí Kyjevu. Je samozřejmě pravda, že výcvik pilotů na takto odlišných strojích (podle nepotvrzených zpráv už má probíhat…) si vyžádá řádově měsíce.
Kromě toho jsou tu ale ještě také ohledy na logistiku, údržbu a věci související. Stručně řečeno, znamenalo by to kompletně přeškolit celý ukrajinský pozemní personál a zajistit pravidelné dodávky náhradních dílů a munice pro nové stíhačky. Zde je i půlroční odhad pravděpodobně příliš optimistický. Rozhodně nikoliv proto, že by Ukrajince snad někdo podceňoval či snižoval jejich odhodlání nebo motivaci. Jednoduše jde o to, že se jedná o úkol vpravdě olbřímí.
Kyjev také opakovaně žádal o dodávky amerických protiletadlových a (v omezeném měřítku) protiraketových systémů Patriot. Zdá se však, že na toto očekávání teď rezignoval a soustředí se na možnost nákupu jiných, také relativně výkonných systémů protivzdušné obrany NASAMS z Norska a USA. Také zde se však bude jednat o dlouhodobý projekt, rozhodně překračující časový rámec probíhající bitvy na Donbasu.
Nepříliš optimisticky do této chvíle vyznívají i žádosti o dodávky západní tankové techniky. Jistou šanci by Kyjev mohl mít jedině v případě starších německých tanků Leopard 1. Jedná se však o typ, který Bundeswehr už dlouho nepoužívá a v Evropě se nachází v aktivní službě pouze v Řecku a Turecku, kde se ovšem stále ještě jedná řádově o stovky kusů.
Experti nicméně upozorňují, že Leopard 1 je skutečně zastaralý tank. Má sice nad sovětskými/ruskými typy převahu v ergonomii a ve většině případů i ve vybavenosti senzory, jeho pancéřování a výzbroj ale už neodpovídají současným požadavkům.
Lze předpokládat, že by tento tank mohl být případně nasazen na sekundárních bojištích a používán ve vhodném terénu zejména v protitankových léčkách. To by jiné stroje uvolnilo pro operace v otevřeném terénu Donbasu nebo Chersonské oblasti.
Mgr. Karel Dolejší vystudoval filozofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, mimo jiné se angažoval v Amnesty International, nyní působí jako redaktor internetového deníku Britské listy. Zabývá se zejména bezpečnostně-politickými a vojenskými otázkami.
