Dnes už víme, že Karel Srp se členem Rady Ústavu pro studium totalitních režimů nestane. Ba co víc, že taková volba se ani nemůže konat.

„Proč vůbec Hrad nominuje do Rady ÚSTR bývalého komunistu Karla Srpa, když ví, že z tohoto důvodu nesplňuje zákonné podmínky?“ zněla jedna z otázek, které v úterních (8. 8. 2017) Událostech,  komentářích položil moderátor Lukáš Dolanský. „Nemůže to být jakýsi truc ze strany pana prezidenta?“

Nutno přiznat, že to není domněnka nijak neopodstatněná. Zvlášť poté, co panu prezidentovi „naházel hračky do kanálu“ premiér, když předtím odmítl jmenování Srpa do Etické komise pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu. A když do Rady ÚSTR nebyla zvolena ani novinářka Lenka Procházková. Trucy, justy a naschvály poněkud zlomyslné hlavy státu jsou ale dostatečné známé, takže je bez problémů uvěřitelné, že vytáhl starou kartu a opět jí pleskl o stůl. „A ještě jednou trumf!“ Tedy vlastně: „A ještě jednou Srp! To jsem vás zase naštval!“ Sám přece v televizi přiznal, že vždycky když naštve lidi, tak se zaraduje. Proč tedy neuvěřit, že si pan prezident prostě zase chtěl udělat radost?

Senátor Jan Veleba, který na to byl dotázán, se samozřejmě nic takového nedomnívá. Nejdřív neopomněl zdůraznit, že Strana práv občanů, za niž zasedá v senátu, měla dřív na konci ještě slovo zemanovci, a pak nás seznámil se svým upřímným přesvědčením, že pan prezident určitě žádné naschvály nedělá. O Srpově účasti v KSČ prý nemusel vědět. V tom případě – pokud ho o tom nikdo neinformoval – je práce hradní kanceláře pod vedením pana „už nafurt bezprověrkového“ ještě zoufalejší, než se dosud zdálo.

Na druhou stranu o svém vlastním členství v KSČ údajně neví ani sám Karel Srp. Prý už si na to nevzpomíná. Pak si zase vzpomíná a je na to hrdý, ale kdo už se v tom má vyznat? Podle senátora Veleby je to „noblesní hodný muž“. Tak jistě, třeba takový Jaroslav Hutka nebo Vlastimil Třešňák by mohli vyprávět, jak je tento pán s krycím jménem Hudebník, jemuž věřili a svěřovali se, vlídně a noblesně práskal estébákům…

Pan prezident má ovšem úplně jiný názor. „Jsem naprosto přesvědčen, že Karel Srp má potřebné morální a lidské kvality pro výkon funkce člena Rady ústavu,“ dal se slyšet. Tak, každý přece ví, že donašeči StB byli přímo vzory lidskosti a morálky, že ano?

Luděk Jeništa, předseda senátní volební komise ale upozornil, že komise Srpovu morálku vůbec neposuzovala. „Od toho volební komise není. Rozhoduje jen o tom, jestli navržený kandidát splňuje zákonné podmínky. A ty pan Srp jednoznačně nesplňuje,“ prohlásil.

„Měl by se tedy zákon, který znemožňuje volbu bývalých členů KSČ, změnit?“ ptal se dál Lukáš Dolanský hostů.

Asi nepřekvapí, že podle zemanovce Veleby by se o změně mělo uvažovat. Na tom, že by se zkoumání totalitních režimů věnovali bývalí členové strany, která komunistický totalitní režim nastolila a udržovala, nespatřuje nic divného ani nepatřičného. Ba ani na tom, že by takoví lidé zasedali v Radě, nejvyšším orgánu ÚSTR. Tak by to podle něj mělo být.

A rozčílilo to i prezidentova Ovčáčka. Sice těžko říct, kdy chrlí drzé nesmysly sám za sebe a kdy se cítí být ústy pana prezidenta a Hradu, ale ono to vyjde vcelku nastejno. Prohlášení volební komise označil za „návrat totalitního kádrování“. Zákon – a to, že senátoři konají podle znění zákona – je podle mluvčího prezidenta České republiky totalitou.

Je ovšem neodolatelné, když zrovna Jiří Ovčáček blábolí o totalitě. Ten Jiří Ovčáček, který během let 2002–2004, kdy byl hlásnou troubou komunistických blábolů v Haló novinách, stvořil pro tento rudý plátek více než 400 propagandistických článků. Mezi nimi najdeme dokonalé perly s titulky jako například: Komunisté v čele zápasu za českou suverenitu, Co znamená MDŽ pro národní umělkyni Jiřinu Švorcovou? nebo Podejme ruku antikapitalistickým hnutím. Hotový bojovník proti totalitě, co říkáte?

Do Haló novin se podle vlastních slov dostal tak, že si přečetl inzerát. Touha stát se novinářem prý u něj byla velká, sdělil skutečným novinářům, když se jej na jeho angažmá v komunistickém plátku ptali. Přesto zůstala nesplněná. Jako novinář tedy do učebnic nejspíš nevejde. Jako na bezpáteřní, drzou, nemístně sebevědomou figurku se na něj ale zřejmě bude vzpomínat ještě dlouho poté, co tato živoucí absurdita spolu se svým chlebodárcem Hrad konečně opustí.