Vladimir Putin. FOTO: Profimedia.cz
FOTO: Profimedia.cz
„Každý velký národ věří a musí věřit – samozřejmě pokud chce žít dlouho –, že on jediný je nositelem spásy celého světa, že je tu proto, aby stanul v čele dalších národů, připojil je k sobě a tento celek pak v plném souhlasu a souladu vedl ke konečnému, všem těmto národům předurčenému cíli,“ píše ve svém Deníku spisovatele za rok 1876 legendární ruský literární klasik a zároveň hlasatel ruského mesianismu Fjodor Michajlovič Dostojevskij. Významně přispěl k tehdejšímu rozhořčenému sporu mezi slavjanofily a zapadniky, který (ač typický hlavně pro 19. století) v mnoha ohledech nepominul dodnes a vždy ožívá zejména v časech, jež pro Rusko nejsou právě idylické. I když – které časy pro největší zemi světa idylické byly…?
Počátkem letošního roku Novaja gazeta dosti nečekaně otiskla místy až hektický manifest moskevského divadelníka Konstantina Bogomolova (který byl podle některých ruských jedovatých jazyků až do této chvíle znám hlavně jako manžel Xenie Sobčakové, úspěšné moderátorky a poté i prezidentské kandidátky z roku 2018, údajně opoziční, některými politology však označované za rafinovaný projekt Kremlu, sledující výlučně odlákání protestních hlasů a možnost označit ruské prezidentské volby za demokratické). Zveřejnění jeho manifestu Únos Evropy 2.0 vyvolalo bouřlivé diskuse, v nichž se pro názory uměleckého šéfa Divadla na Malé Bronné i proti nim ozvaly hlasy, které mají v ruské intelektuální pospolitosti svou nespornou váhu. Než je připomeneme, ocitujme některé důležité pasáže z textu samotného:
Člověk je nádherná, ale i nebezpečná bytost. Podobně jako atomová energie v sobě má obrovskou tvořivou, ale i bořivou sílu. Řídit zmíněnou energii, omezit její ničivé efekty, a naopak podpořit ty kreativní, je vznešený úkol. Tento úkol spočívá ve zbudování složité civilizace, pěstované složitým člověkem. Přesně takto se západní svět vyvíjel až do naší doby. Vírou, filosofií, uměním a vzděláním tlumil temné stránky lidské nátury, ale zároveň temnotám umožňoval za pomoci stejných ventilů unikat ven, jako by to byla pára v přehřátém kotli.
Ve 20. století se ovšem atomová energie, jíž je v tomto případě člověk, vymkla kontrole. Lidským Černobylem se stal nacismus. Šok a úlek Evropy z tohoto výbuchu pravěku v lidech byl až příliš velký: Západ, který zdolal „atomovou havárii“ nacismu, nalezl proti ní pojistku v likvidaci složitého člověka.
Toho složitého člověka, jehož Evropa formovala po dlouhá staletí křesťanství. Toho člověka, jehož popisoval Dostojevskij jako zároveň vznešeného i nízkého, anděla i ďábla, milujícího i nenávidícího, věřícího i pochybujícího, rozmyslného i fanatického. Evropa se v člověku lekla zvířete, jelikož nepochopila, že ono zvířecké je stejnou přirozenou, organickou součástí lidství jako vše vskutku andělské v něm. Nu a protože Evropa nedokázala následky nacismu intelektuálně a duchovně překonat, rozhodla se složitého člověka jednoduše vykastrovat. Chirurgicky odstranit jeho temnou podstatu a navždy zazdít jeho běsy…
Západ sám sebe deklaruje jako společnost soustředící se na realizaci osobnostních svobod. Ve skutečnosti vede boj proti člověku jakožto složité a obtížně ovladatelné energii. V tomto boji nejsou funkce soudu, pronásledování a izolace likvidovány, ale státem delegovány na společnost…
Moderní západní svět se přetváří v Nový etický Reich se svou vlastní ideologií v podobě „nové etiky“. Národní socialismus je minulostí, teď před sebou máme etický socialismus. QR socialismus. Siemens, Boss a Volkswagen se proměnily v Google, Apple a Facebook, a „nácky“ vystřídal stejně agresivní a po totálním přeformátování světa bažící mix QR-aktivistů, feministických fanatiček a ekopsychopatů…
Revoluce Rusko na téměř sto let od Západu izolovala. Když se naše země zbavila bolševismu, v 90. letech minulého století zamířila právě do Evropy. Bažila po vstřícnosti, zkoušela se učit a snila o znovunavrácení statutu evropské země. O znovunavrácení evropských hodnot. Hodnot nádherné předválečné Evropy…, která se nebála komplikovaného člověka a vší jeho mnohotvářnosti… Takovou Evropu Rusko hledalo v 90. letech a samo se jí toužilo stát…
Ruští liberálové nám tvrdí, že Rusko se ocitlo v závěru pelotonu pokroku. Tak to ale není!
Pravdou je, že jsme se shodou okolností ocitli na konci šíleného vlaku, řítícího se do boschovského pekla, kde nás uvítají multikulturní genderově neutrální čerti.
A tak je třeba náš vagon jednoduše odpojit, pokřižovat se a začít budovat svůj svět. Znova vystavět naši starou dobrou Evropu. Evropu, o které jsme my snili. A kterou oni ztratili. Evropu zdravého člověka.
Vše čtete správně: Konstantin Bogomolov povolává Rusko a Rusy k tomu…, aby obnovili degenerovanou Evropu! Ačkoli – to tady bylo už mnohokrát, a taky ještě bude… Novaja gazeta byla z různých stran za otištění manifestu kritizována, ale redakce se bránila tím, že chtěla „vyvolat celospolečenskou diskusi“. Což se vlastně docela povedlo.
A tak noviny 13. února zveřejnily lakonickou rusko-anglickou odpověď Bogomolovovi, skládající se z pouhých dvou slov – OK, boomer! (v ruštině dnes velmi módní z angličtiny převzatý výraz, který se používá jako pejorativní reakce vůči staromódním názorům; do češtiny bychom jej v tomto kontextu nejspíš přeložili nějak jako Jasně, borče!). Pod tento slogan se však velmi rychle podepsalo na 500 méně známých ruských umělců, intelektuálů, ale kupříkladu i vyloženě marxistických aktivistů.
Na manifest naopak pozitivně reagovaly i velmi známé osobnosti – třeba „vlastenecky“ orientovaní spisovatelé jako Alexandr Prochanov (který si už v 80. letech za své reportáže z afghánské války vysloužil přezdívku „slavík generálního štábu“). K nejzajímavějším kladným ohlasům ovšem patří ten z pera někdejšího hlavního Putinova ideologa Vladislava Surkova. (Ten byl ostatně mnoha lidmi podezírán z toho, že manifest sám napsal, což rázně popřel.) Surkov říká: „O Kosťovi Bogomolovovi stačí vědět, že on sám byl ještě nedávno na straně dnešní Evropy, tedy na straně Navalného. Zato teď je proti Evropě, která stojí při Navalném… To je nejdůležitější, to je velmi dobré a já, respektive my, veteráni první Putinovy kohorty, přibíráme novokřtěnce Kosťu do svých železných řad!“ Líp se to snad ani říct nedá…
Za jednoznačně nesouhlasící ruské liberály, kladoucí si otázku, proč to všechno, citujme alespoň světoznámého a opravdu evropsky vzdělaného spisovatele Viktora Jerofejeva: „Evropa si prošla hříchy kolonialismu, povýšenosti i víry v převahu vlastních ideálů. Tato epocha ovšem končí. Evropa hledá jiné cesty, které člověku, majícímu k Západu daleko, mohou někdy připadat krkolomné. Jenže Západ už sám sebe nahlédl očima Franze Kafky, který o absurditě lidské existence uvažoval vskutku geniálně. Nebylo by proto lepší, můj drahý protestující Konstantine Bogomolove, vrhnout stejně naléhavý pohled na sebe a na svou vlast, zemi, z níž za poslední roky uprchly miliony nadaných lidí, zemi suchých záchodů a neuvěřitelně nízkého průměrného věku?“
Mohli bychom samozřejmě dlouze spekulovat, proč tohle všechno a tak najednou. Jak již ale bylo řečeno, Rusko tyto stavy frustrace prožívá už po staletí a po staletí se v případě potřeby (a ty jsou časté) snaží vydávat své nedostatky za přednosti, což se ostatně děje i v Únosu Evropy 2.0. Anebo se pouští do předem prohraných závodů – viz Chruščovovu sedmiletku z let 1959–1965 a její ústřední slogan „Doženeme a předeženeme Spojené státy ve všem na světě“. Což se samozřejmě nezdařilo.
A nezdaří se ani „přestavba Evropy ruskýma rukama“ – protože je to nesmysl! Rusové by se především ve vlastním, ale i v evropském zájmu měli přestat utápět v chimérických představách své výlučnosti a ve vymýšlení dalších a dalších koncepcí svého unikátního „eurasijství“. Nejdřív by se s Evropou a západním světem měli vůbec reálně sblížit a ekonomicky i politicky se dostat alespoň na dohled jistých standardů starého kontinentu. To je ovšem úkol pro další generaci opravdu nových ruských politiků (pokud samozřejmě nějaká rozumná přijde) – ta Putinova stále rychleji kráčí směrem přesně opačným.
Libor Dvořák je rusista, moderátor a komentátor Českého rozhlasu Plus
