KOMENTÁŘ / V úterý došlo k finální dohodě o spolupráci při těžbě ukrajinských nerostných surovin mezi Spojenými státy a Ukrajinou. Je to bezesporu dobře, protože to povede k uklidnění vyhrocené situace, kterou nejspíš odstartovalo ukrajinské odmítnutí předchozí verze dohody. Na jásání je ale ještě brzy. Navíc se nelze úplně zbavit pachuti z toho, že Spojené státy vyvíjely nátlak na napadenou zemi ve snaze si také urvat něco pro sebe. V tomto kontextu zní vyjádření amerického prezidenta, že Ukrajina dohodou získala „právo bojovat dál“, spíše zlověstně. Nicméně dobrý mír je možný a Evropa má páky, jak k tomu přispět, byť omezené.

Když tehdejší náčelník generálního štábu generál Mark Milley vypovídal o pomoci Ukrajině před Kongresem, prohlásil, že Ukrajinci by se bránili i bez amerických zbraní klidně holýma rukama. Americká pomoc tak nerozhoduje o tom, zda válka bude, či nebude pokračovat, ale kolik Ukrajinců kvůli nedostatečnému materiálnímu vybavení při obraně své země zemře. Donald Trump ale pomoc vnímá, tak jako ostatně všechno, daleko více transakčně.

Bez USA by válka už dávno skončila

Je nesporné, že americká vojenská pomoc je důležitým faktorem, ale zároveň není pravda, že kdyby jí nebylo, válka by byla rychle skončila. V první fázi konfliktu se západní země obávaly dodávat Ukrajině cokoliv, krom zbraní využitelných i v případném partyzánském odporu. Proto do země proudily výlučně pěchotní protitankové a protiletecké zbraně. Tanky, dělostřelectvo a další podobná výzbroj dostala Ukrajina až poté, kdy Rusy úspěšně odrazila od Kyjeva a Charkova. Tehdy Západ uvěřil, že jeho těžké zbraně nepadnou ve velkém do rukou Rusům tak, jako se to stalo v Afghánistánu s hnutím Tálibán.

Ukrajina se tedy ubránila úplně sama a jen s minimální pomocí ze zahraničí. Na to by se nemělo zapomínat. Navíc, jak jsme se mohli přesvědčit v Afghánistánu, ani nejmodernější zbraně bez lidí ochotných riskovat svoje životy nejsou vůbec k ničemu. Z tohoto pohledu působí Trumpovy řeči mimořádně odpudivě a navzdory zrnku pravdy i nesmyslně.

Koloniální postavení se nekoná

Prezidentova slova ale nejsou samoúčelná. Jsou dokladem, že éra, kdy Spojené státy poskytovaly pomoc bez podmínek, prostě končí. Nastává transakční éra. V tomto kontextu je dobře, že Volodymyr Zelenskyj nepřijal první návrh dohody, která byla v mnoha ohledech skutečně neokoloniální. Chvályhodné je i to, že EU začala veřejně mluvit o tom, že by dohodu o využívání ukrajinských nerostných zdrojů mohla podepsat ona, a dávala najevo, že Ukrajinu neopustí. Vyjednávací pozice Kyjeva se tak alespoň trochu posílila. To je přístup, který je potřeba uplatňovat i nadále.

Dále čtěte

Trump plní sny Vladimira Putina. Ukrajina ale bez americké pomoci padnout nemusí

KOMENTÁŘ / Mohlo se zdát, že Donald Trump, který dlouhodobě kritizoval americkou pomoc napadené Ukrajině a v kampani před prezidentskými…

Z nové dohody podle New York Times a Financial Times, které její znění mají k dispozici, zmizela ta nejhorší ustanovení. Ukrajina nebude muset platit dva dolary za každý dolar poskytnuté americké pomoci. Nebude muset de facto odevzdat výnosy z těžby až do výše půl bilionu dolarů. Vznikne fond, do nějž se peníze budou ukládat a který bude sloužit na obnovu Ukrajiny. Ten by měly spravovat obě země společně. To může být nakonec naopak výhoda, protože to může rozptýlit některé obavy investorů ohledně korupce.

Vítězství ve zbytečném sporu

Je tedy vlastně otázka, zda celé to Trumpovo divadlo z posledního týdne bylo potřeba. Zelenskyj o možnostech společného využití ukrajinských nerostných zdrojů spojence informoval už ve svém plánu vítězství loni na podzim. I kdybychom se tedy přenesli přes morálně pochybný nátlak na oběť agrese, je krajně pochybné, že si USA ostudnými slovy svého prezidenta a stejně odsouzeníhodným hlasováním v OSN vydobyly cokoliv, co nemohly získat jinak.

Teď je ovšem potřeba se soustředit na podobu příměří či míru. Je pravda, že podepsaná dohoda vytváří přímý ekonomický zájem Spojených států na zachování Ukrajiny. Zároveň ale dohoda žádné přímé bezpečnostní záruky neobsahuje a transakční přístup může také znamenat, že když se objeví jiná, lepší dohoda třeba s Ruskem, Trump po ní klidně skočí. Takovou návnadou už Putin koneckonců veřejně americkému prezidentovi před nosem mává.

Velká dohoda a evropská strategie

Trump navíc podle vlastních slov sní o daleko významnější dohodě s Ruskem, ale i s Čínou. Mluvil o jaderném odzbrojení, ale i omezení výdajů na zbrojení celkově. Putin, pokud to myslí vážně, už řekl, že si dovede představit snížení obranného rozpočtu na polovinu. Evropa v těchto plánech přímo nefiguruje a podle toho by se měla zachovat.

Dále čtěte

Slovenská krize hrozí i nám! Babiš je Ficův spojenec. Podpořte svobodná média a evropský kurz Česka

Události u našich slovenských sousedů nabraly rychlý spád. Nikdo neví, kam až  může Fico a jeho proruská garnitura zajít. Tamní…

Evropská strategie musí být taková, aby ovlivnila rozvahu transakčně uvažujícího amerického prezidenta. Trump pro svou velkou strategickou dohodu potřebuje válku na Ukrajině ukončit. Evropa musí dát najevo, že je ochotna Ukrajinu nadále podporovat sama, pokud by to ukončení bylo de facto kapitulací před Ruskem. Trumpova Amerika bude jednat jinak s vědomím, že Evropa prostě trpně přijme to, co si USA s Ruskem dojednají, a jinak, pokud uvěří, že je schopná vytyčit a praktikovat samostatnou strategii.

To neznamená, že by Evropa získala ono příslovečné místo u stolu. Na to v současné době síly nemá. Nicméně na to, aby ovlivnila, co u toho stolu budou Američané říkat a přijímat, už ano.