Jen několik dní po začátku ruské války proti Ukrajině jsem v článku „Rusové v duchu své tradice chystají pro Ukrajince represe, mučení a gulagy“ předpovídal, jaké běsy Moskva na okupovaných územích vypustí: rabování, znásilňování, masakrování, ubíjení a mučení civilistů. Realita dokonce očekávání předčila. Vynechal jsem tehdy masové hroby a města srovnaná se zemí.
Trefil jsem se bohužel i v článku „Putinova mysl jako bludný kruh a smyčka plná násilí“. Předpovídal jsem, že Putin, pokud začne prohrávat, propadne běsnění. Přesně taková byla jeho reakce například na potopení křižníku Moskva a na výbuch na Kerčském mostě.
Nemýlil jsem se ani v článku „Kdy ještě bojovat a kdy už ne? Význam beznadějného boje pro budoucnost“, kde jsem vysvětloval, že i zdánlivě ztracený boj může mít význam. Že je pouze na Ukrajincích, zda se vzdají, anebo ne. Naštěstí pro nás to nezabalili. A dnes se tedy podívejme na nás samotné.
Vždy se najde nějaké „ale“
Jeden by čekal, že čím více se u nás o zvěrstvech na Ukrajině ví, tím spíše budou přehodnocovat svá stanoviska ti, kdo Putinovi schvalovali zabrání Krymu a východní Ukrajiny. I ti, kteří popírali sestřelení letu Malaysia Airlines MH 17. Ti, kteří na Putina hleděli shovívavě poté, co rozpoutal válku.
Jenže tak tomu není. Neubývají, ba právě naopak. Odmítají vidět, co zlého se na Ukrajině odehrává a jak moc by se nás její pád dotkl.
Jistě, člověk by se měl snažit porozumět jedinci s opačným názorem. Skutečně je to ale namístě, i když někdo velebí zjevného zločince? Osobně se k českým putinovcům stavím tak, jak se moji předci – aktivní účastníci druhého odboje – pohrdlivě vyjadřovali o Češích kolaborujících s nacisty.
Tolikrát jsem od místních putinomilů slyšel: „Nesouhlasím s válkou, ale…“ Za jejich „ale“ pak následovala nějaká forma obhajoby Putina:
- „Ale Ukrajina chtěla napadnout Rusko.“ (Ukrajina, 40 milionů obyvatel, si brousí zuby na Rusko s jeho 140 miliony obyvatel a arsenálem jaderných zbraní?)
- „Putin je zachráncem křesťanské civilizace.“ (Zachránce křesťanské civilizace vraždí ty, které prohlašuje za bratry? Bojují za něj islamističtí kadyrovci a drony vyrobené v islamistickém fundamentalistickém Iránu?)
- „NATO obkličuje Rusko.“ (Mapa říká něco jiného.)
- „Rusko se právem obává o svou bezpečnost, muselo na Ukrajinu jít.“ (Nemuselo, nikdo mu nehrozí. V nebezpečí jsou jeho sousedé. Putin se bojí prosperující Ukrajiny, která by nastavila zrcadlo jeho stagnujícímu Rusku. V populaci Ruska stoupá procento muslimů, skutečných Rusů početně ubývá, Putin tudíž potřebuje posílit slovanskou krev. Potřebuje i bohatství Ukrajiny, potažmo střední Evropy, aby obstál vedle Číny, která pro Rusko představuje skutečné nebezpečí.)
- „Rusko má právo na Ukrajinu, protože přineslo ohromné oběti ve válce s Hitlerem.“ (Mnohem větší oběti na životech, bráno procentuálně, přinesly Ukrajina a Bělorusko. Totální devastace území wehrmachtem se dotkla celé Ukrajiny a celého Běloruska, pouze malé části evropského Ruska. Nemá tedy, bráno sarkasticky, právo Ukrajina na Rusko?)
- „Ale Putin bojuje proti iluminátům, strukturám zotročujícím svět!“ (K tomu mám jen komentář – aha!)
- „Rusové a Ukrajinci jsou stejný národ.“ (K vyvrácení tohoto prohlášení si stačí otevřít učebnici historie.)
A další spoustu oněch „ale“ vynechávám.
Pochopit rizika
Příslušníci naší páté kolony moc dobře vědí, že na východě úřaduje režim neštítící se ničeho. Nevadí jim to, schvalují to, jsou obrazem Putina. Kdyby mohli, budou konat přesně jako on včetně fyzické likvidace svých odpůrců. Žádný div, že zároveň opěvují komunistickou minulost Československa.
Je jim jedno, že Putin restauruje bývalý totalitní imperiální komunistický Sovětský svaz, jenž ničil občany své i všechna území, kde získal vliv. Stalin, Chruščov, Brežněv – otcové dnešního Ruska i Putina. Kojnou Putinovi dělali řezníci Beria, Jagoda, Ježov, Dzeržinskij.
S pátou kolonou nemá smysl se zahazovat. Snažím se alespoň chápat ty, kteří požadují příměří kvůli naší ekonomice a utrpení Ukrajinců a kteří přitom jedním dechem Putina tvrdě odsoudí. Respektuji je, ovšem nesouhlasím s nimi. V zastavení bojů necítí riziko, že by Rus získal oddechový čas, jenž nyní, v době porážek, potřebuje. Stabilizoval by frontovou linii a zakopal by se, doplnil by vojenskou výzbroj a vycvičil nové vojáky, následně by útok obnovil. Žádný definitivní klid zbraní! Válka by se jen odložila.
Každým dnem, kdy Ukrajina odolává, se zmenšuje riziko vpádu Putinových hrdlořezů dále do Evropy. I kdyby se Putin svatosvatě zavázal k míru, jen lehkomyslník mu může věřit. Jeho sliby mají nulovou váhu, lež má za pracovní nástroj. Dokázal to vícekrát.
S utrpením Ukrajinců je to složitější. Ano, příměří by leccos vyřešilo. Jenže Rus se na okupovaných územích dopouští zločinů, zašlapává ukrajinství, Ukrajince deportuje, krade děti… Bolest by tudíž přetrvala i po případném příměří.
Co je „Česko na prvním místě“
Heslo o Česku na prvním místě teď slyšíme opakovaně na protivládních demonstracích. Jedni to vysvětlují jako okamžité ukončení dodávek zbraní, ukončení bojů a zrušení sankcí ve jménu oživení naší ekonomiky a levného plynu. Zatajují však několik faktů:
-
Ukončení dodávek na Ukrajinu = postupná porážka Ukrajiny a volná cesta Moskvy do Evropy.
-
Ukončení sankcí = sice oživení naší ekonomiky, ovšem také oživení ekonomiky ruské a získání západních komponentů, které Rus potřebuje pro výrobu specializovaných zbraní. Rus by začal masivně zbrojit. Chystal by se na nás, Ukrajinu by jistojistě zardousil.
-
Za levný plyn bychom platili nutností servility k Rusku, přijetím moskevského diktátu a vtažením do ruské sféry.
I promoskevští našinci operují ukončením utrpení Ukrajinců. Ovšem to je ve skutečnosti to poslední, co je zajímá, zvěrstva na Ukrajině důsledně přehlížejí.
Pro druhé znamená pojem „Česko na prvním místě“ naopak podporu Ukrajiny, protože ta zadržuje ruské impérium před pochodem na západ, k nám. Však tuto svou vizi Rus jasně vícekrát sdělil.
Trocha historie nezaškodí
Hitler na slabosti demokracií vystavil svou expanzi. Putin, stejně jako „ten s knírkem“, slyší jen na sílu. Bylo by správné, kdyby Evropa po ruském vpádu na Ukrajinu mlčela a tvářila se, jako by se vládce Ruska dopustil jen nějaké klukoviny? Nešlo by o naprostou ztrátu pudu sebezáchovy?
Ti, kdo chtějí s Moskvou uzavřít na úkor Ukrajiny plichtu, podobně jako kdysi Francie a Británie podepsaly dohodu v Mnichově s Hitlerem na úkor Československa, by si měli představit sami sebe na místě Ukrajinců.
Tedy například to, jak jim okupant právě mučí syna, znásilňuje dceru, tiskne spoušť samopalu přiloženého k hrudi manželky. Načež je samotné vhazuje polomrtvé do masového hrobu. Nebo jak okupant porušťuje naši zem a deportuje spoustu našinců někam na východ.
Otřepaná poučka: Kdyby po pádu Francie nabyly v Británii navrch síly podobné našim dnešním zastáncům míru s Ruskem za každou cenu, Británie by se tehdy snadno dohodla s Hitlerem. Následky by byly nedozírné.
Němci nechali zvítězit Hitlera ve volbách v březnu 1933 ziskem 43,9 % hlasů. Záhy nato říšský sněm přijal zmocňovací zákon, jenž Hitlerovi přinesl význačné pravomoci. Zrodil se führer. Jeho diktatura začala legální cestou, na konci byly desetimiliony mrtvých a po boji na život a smrt rozvrácená Evropa.
Češi zvolili v roce 1946 komunisty za suverénně nejsilnější stranu. KSČ získala 43,3 % v Čechách, 34,5 % na Moravě a Slezku, 31,2 % na Slovensku. Vysvědčení pro obyvatele české kotliny dost zdrcující, procenta shodná s těmi německými. Dva roky poté nadešel puč a KSČ se stala neomezenou vládkyní, zrodila se totalita.
Na jejím začátku také byla svobodná volba. Na jejím konci pak 40 promarněných let, desetitisíce zmučených a mrtvých, 250 000 politických vězňů, zestátnění majetku, statisíce emigrantů, zmrtvělá společnost.
Dnes tu máme četné zastánce uzavření příměří s Putinem, ačkoli by to znamenalo posílení Ruska a v důsledku toho ohrožení našeho prostoru. Mají právo se rozhodnout ve svobodných volbách pro vládu k Rusku servilní. Mohou nás zkusit vymanévrovat z NATO a EU. Mohou, stejně jako v roce 1946, Moskvě nabídnout český krk do ruské oprátky, zaprodat naši zemi Putinovi, připoutat Česko k zaostalé imperiální, rozpínavé a nelítostné říši neznající respekt k jinakosti.
Můžeme klidně nenápadně vkročit do nějakého (polo)autoritářského režimu, jenž už nepřipustí další demokratické volby. Můžeme následovat Německo z roku 1933 a Československo z roku 1948. Pokud však touto cestou půjdeme, jisté je, že na konci nebude nic hezkého. Vše už tady bylo.
Převzato s laskavým svolením redakce serveru HlídacíPes.org.