Dojem z prezidentské inaugurace na Pražském hradě byl po dlouhé době dobrý, slibuje do budoucna nejednu naději. Prezident Petr Pavel přitom velmi obratně a sugestivně začal, jak sám uvedl, v symbolické rovině: vrací na Hrad prezidentskou standartu, kterou kdysi na protest proti politice a chování jeho předchůdce odcizili aktivisté z iniciativy Ztohoven. Vrátili ji Pavlovi a on ji přijal, ač se s jejím předchozím odcizením neztotožňuje. Jako prezident asi ani nemůže říkat nic jiného; já nejsem prezident a můžu se přiznat, že mi to celé bylo docela sympatické, i když bych si to asi nebyl lajsnul (ve výškách trpím silnými závratěmi).

Zbývá jen jedna věc, v níž bych docela rád měl jasno. Aby nějaký symbolický akt byl k něčemu, musí mít i reálný věcný dopad.

Miloš Zeman byl člověk politicky velmi obratný – zejména tehdy, když chtěl dát pořádně zahulit někomu relativně bezbrannému. Jeho odvetným opatřením proti vyvěšení obřích rudých trenýrek na Hradě byla rozsáhlá systematická, zlomyslná policejní lustrace, postihující všechny, co by napříště chtěli Hrad navštívit (provádějící policisté za nic nemohou, dostali to rozkazem, viníky jsou ti, kdo to nařídili).

Obrovitá buzerace postihla a dodnes postihuje nejen rozveselený český plebs (tedy i mne), ale i zahraniční turisty, kteří v tom byli nevinně, a politické zázemí buzerace, jíž byli vystaveni, ani neznali. Prezident a další, kteří se na tom podíleli, opatření zlomyslně zdůvodňovali nutnou ochranou Hradu před rozmáhajícím se světovým terorismem (!).

Leckdo se pokoušel proti „opatření“ aspoň něco dělat (já taky), vesměs bez úspěchu. Podrobovat se zlomyslným ponižujícím manýrám lustrátorů ovšem nehodlám, na Hradě jsem od zavedení buzerace nebyl a potichu jsem se nakonec smířil s tím, že se tam už nikdy nepodívám. Jistě, svět se kvůli tomu nezboří. Ale nesu to těžko, jsem od narození Pražák a od té doby, co umím chodit, to mám z bytu na Hrad cca deset minut pěší chůze. Tato část Prahy je moje rodiště a bude to, když budu mít kliku, zanedlouho i místo, kde umřu. Navíc podobné opatření bylo před Zemanem vyhlášeno snad jen za protektorátu (tehdy jsem byl ovšem velmi malé dítě a nevím to tedy jistě).

Zkrátka, Zeman mne „dostal“. Takže se obracím na pana prezidenta s těmito řádky:

Vážený pane prezidente,

jsem Váš volič a Vaše veřejná vystoupení z poslední doby a zejména při inauguraci ve mně vzbudila naději. Věřím, že v Praze a vůbec v Česku je nás takových více. A jen bych chtěl připomenout (nezlobte se, prosím, třeba je to zbytečné):  kauza prezidentské standarty má dvě roviny – symbolickou (standarta jako ztělesnění politické svobody) a politicky praktickou, jejíž nikoli nepodstatnou součástí je neprodlené zrušení potupné a ponižující zemanovské buzerace, postihující kohokoli, kdo se dnes a do budoucna odhodlá k návštěvě Hradu.

Když se téma někdy před Vánocemi otevřelo (s požadavkem opatření zrušit přišel tentokrát dokonce sám Miloš Zeman!), nechali se ministr vnitra Vít Rakušan i policejní prezident generálmajor Mgr. Martin Vondrášek slyšet, že o nějakých podstatných změnám dnešních nesmyslných a ponižujících opatření hned tak neuvažují.

Kdyby mělo zůstat jen u toho, šlo by o obvyklou a oblíbenou českou Slibotechnu, o tahání veřejnosti za nos.

Myslím, že Vy jako nejvyšší ústavní představitel České republiky můžete ten dojem nabourat. Už tím, že ve slíbeném přehledu toho, co hodláte udělat během následujících sta dní, uvedete v neposlední řadě i zrušení zmíněné „Zemanovy pomsty“ vůči veřejnosti. Jistě, nemůžete to dát jednoduše ministru Rakušanovi a policejnímu prezidentu Vondráškovi rozkazem; ale můžete v rámci váhy své funkce a autority usilovat o to, aby celá věc byla otevřena a co nejdříve slušně řešena.

Držím Vám palce a doufám, že si v této velmi závažné záležitosti zachováte svou důvěryhodnost.

Srdečně Vás zdraví

Bohumil Doležal