Nejen česká, ale i světová média se předhánějí ve zveřejňování čísel, kolik je nově nakažených koronavirem, kolik mrtvých a jaká nová opatření vláda přijala, aby nás ochránila. Svět se zastavil, lidé se obcházejí v mnohametrové distanci. Společnost je ve stadiu ustrnutí. Lidé mají strach, a jak známo, strach zatemňuje mysl. Jak z toho ven?
Máme jaro a v zemědělství scházejí v Evropě statisíce sezonních dělníků, kteří by teď měli připravit chmelnice, sázet brambory, rajčata, okurky… Výrobu aut posunout můžeme, vegetační cyklus nikoliv. V zemědělství sice pracují jen tři procenta zaměstnanců, ale tato branže má velké sezonní výkyvy – zaměstnanci jsou potřební na jaře při sázení a pak při sklizni. Když teď nebude na chmelnicích dostatek dělníků, je zřejmé, že úvaha o nedostatku piva není tak scestná. Netýká se to ale jen piva, týká se to všech potravin. Musíme tedy dávat velký pozor, abychom si svým strachem z koronaviru nezadělali na potravinářskou krizi.
Vzpomínáte na skupinu Čechů, která byla v hotelu na Tenerife zavřená v karanténě? Strávili tam několik dní a byly toho plné noviny. Manželka a já jsme v tu dobu také byli na Tenerife, jen v jiném hotelu. Česká skupinka byla z hotelové karantény propuštěna 28. února. My jsme letěli zpět v pondělí 2. března – letadlo Českých aerolinií bylo plné Čechů, ovšem jediní s rouškami jsme byli právě my dva. Sklidili jsme několik posměšných poznámek. Tehdy se lidé koronaviru ještě smáli a mnozí si dávali na Facebook hlášky, že jedou do Itálie na lyže. O tři týdny později se lidé na Facebooku předhánějí, kdo má hezčí fotku s rouškou. Premiér i moderátoři v televizi nosí roušky, jako kdyby mohli diváky nakazit skrze obrazovky – propadli jsme rouškové mánii.
Bojíme se, jsme vyděšení a nové a nové hororové zprávy nám zatemňují mysl. Zavíráme firmy, restaurace, řemeslníci nemají práci, a tudíž žádné příjmy. Ekonomika se zastavila, zastaví se příjmy a nebude na platy. Státní správa se zdá být v pohodě, ale i ta žije z peněz daňových poplatníků, kteří nám pomalu mizí.
Titulek tohoto článku je trochu hysterický – úmyslně. Hysterie nám nepomůže, hysterie a přehnaný strach nám ublíží. Možná že přežijeme krizi pandemie, ale snad nechceme umřít hlady. Je to nadsázka? Vážně to hrozí? Ekonomika nefunguje jen na principech matematiky a statistiky, ale je především ovládaná psychologií. Proto také téměř všechny matematické prognózy selhávají.
Ekonomové se ještě před čtyřmi týdny předháněli v prognózách, jestli ČR poroste o 1,5 %, či o 2,5 %, zatímco teď už víme, že růst nebude, ale nastane propad. A opět se ekonomové dohadují, jestli ve druhém kvartálu tohoto roku bude propad 10 %, či dokonce 30 %. To by samozřejmě byla katastrofa. Když mají lidé dobrou náladu, jistou práci a jisté příjmy, jsou ochotni utrácet, brát si půjčky, kupovat si nová auta, nábytek, chodit ke kadeřníkovi či jezdit na dovolenou. Když mají strach, kupují jen to nejnutnější, a to jsou hlavně potraviny.
Při pohledu na současný stav si musíme uvědomit, že máme ekonomiku virtuální, tedy burzy a finanční trhy, které jsou v nedobré kondici, ale máme také ekonomiku reálnou, která je založena na službách (cca 70 % zaměstnanců), průmyslu (cca 27 %) a zemědělství (3 %). Přestala se vyrábět auta, pohyb zboží se téměř zastavil, státní pokladna má miliardové výpadky z DPH či spotřební daně. Už to samo o sobě věstí nehezkou budoucnost. Tisíce firem a živností jsou v ohrožení, a tím i osudy lidí, kteří mohou ztratit práci.
Jak čelit této situaci? Německý portál Focus.de cituje šéfa virologie z kliniky Charité v Berlíně, že nejdřív se musí nakazit dvě třetiny obyvatelstva, než se virus zastaví. To je fakt a s tím nic nenaděláme. Prof. Dr. Christian Drosten dále uvádí, že každý rok v Německu umírá 850 tisíc lidí a jejich věkový profil je obdobný jako u pacientů s koronavirem. Dále však podotýká, že tyto úvahy „nedávají moc smysl, protože schází časová komponenta“. Vysvětluje, že je nutné šíření viru zpomalit. A s tím lze jen souhlasit.
Z grafu Imperial College London, který se objevil na stránkách BBC, je zřejmé, že v ohrožení života jsou především staří lidé. Procento úmrtí na následky nákazy koronavirem činí ve věkové kategorii nad 80 let téměř 10 % a ve věkové skupině mezi 70 a 80 lety je to něco přes 5 %.
Jaká je tedy cesta z této krize? Dává smysl poslat do karantény celou společnost, zavřít školy, restaurace atd., když v ohrožení života jsou hlavně staří lidé? Nedávalo by větší smysl chránit seniory před nákazou a zbytek společnosti pustit zpět do normálního života?
Benjamin Franklin, jeden z nejslavnějších amerických prezidentů, řekl: „Každá společnost, která se vzdá svobody, aby získala trochu bezpečí, nedosáhne ani jednoho, ale ztratí obojí.“
Zvažme tedy, jak dlouho chceme uzavírat hranice, omezovat základní lidská práva, ztrácet svobodu, abychom získali větší pocit bezpečí. Podnikám 32 let a ve firmě jsme už mnohokrát zažili situaci, že polovina zaměstnanců ležela doma s chřipkou či s jiným virovým, tedy nakažlivým onemocněním. Měli jsme problémy udržet firmu v chodu, ale nikoho nikdy nenapadlo zavést v ní plošnou karanténu.
