Tomio Okamura těžko snáší, že se o jeho hnutí SPD vyjadřuje jako o podobném těm extremistickým i zpráva ministerstva vnitra, jejíž část unikla do médií. To, o čem hovoří většina demokratických politiků, je najednou i na papíře a už se nejedná pouze o výroky názorových oponentů, ale o oficiální resumé. Okamura ihned reagoval rozhořčeným prohlášením, v němž dokonce hovoří o fašistickém a komunistickém režimu, které mu údajná spolupráce novinářů a ministerstva připomíná.

Dá se tedy v brzké době očekávat, že bude šéf SPD žádat hlavu Lubomíra Metnara, který vede ministerstvo, jež se podle Okamury spřáhlo s médii, která jsou dlouhodobě úkolována, aby dehonestovala jeho hnutí a neustále se snaží pošpinit dobrou pověst Svobody a přímé demokracie. Problém je ovšem v tom, že okamurovci dobrou pověst nemají.

Důvodem jsou především prohlášení jeho členů, kteří dokáží zpochybňovat existenci koncentračních táborů nebo se vší vážností dokáží šířit konspirační teorie a dezinformace. Třeba boj Radka Kotena proti mikrovlnkám se již stal legendárním stejně jako Roznerovo zabrušování a vybrušování.

SPD ovšem není pouze seskupením vtipných figurek, ale především hnutím, které skutečně lze zařadit mezi extremistická. Okamurův obchod se strachem totiž počítá s jakýmkoliv druhem šíření paniky a obavy z něčeho, co zdaleka není hrozbou pro naše občany. Při něm je pro členy SPD přípustná jakákoliv rétorika a před volbami se ukázalo, že k agresi také nemají Okamurovi příznivci daleko.

Když při natáčení pořadu Duel na TV Barrandov, televizi spřízněné nejen s Hradem, ale také s SPD, „diváci“ z řad podporovatelů Tomia Okamury verbálně i nonverbálně útočili na fanoušky KDU-ČSL, ukázalo se, o jaké typy lidí se jedná.

Je jasné, že šéf SPD opět bude nadávat všem kolem a zpochybňovat cokoliv kritického, co se o jeho hnutí objeví v médiích, ale tím to pro Okamuru rozhodně nekončí. Vědom si svého postavení, které ho do budoucna může stavět do role politika, na němž bude závislá vláda Andreje Babiše, půjde předseda extremistického hnutí patrně i po Metnarovi. Poté, co se shodou okolností „poroučeli“ všichni šéfové rezortů, na něž si Okamura veřejně stěžoval, tedy Pelikán, Stropnický, Ťok a brzy i Šlechtová, nebylo by překvapivé, kdyby do budoucna došlo na změnu i na vnitru.

Babiš si nemůže Okamuru rozzlobit, zároveň ovšem nemůže ustoupit pokaždé, když si šéf SPD dupne. Jakou cenu tedy budou mít hlasy okamurovců pro premiéra v demisi?