Ruský prezident Vladimir Putin a bývalý ministr obrany Sergej Šojgu FOTO: Kremlin.ru / Wikimedia Commons / CC BY 4.0
FOTO: Kremlin.ru / Wikimedia Commons / CC BY 4.0
ANALÝZA / Dokdy bude Putin prezidentem? To je otázka, již si dnes, necelý rok před dalšími ruskými prezidentskými volbami, klade v Rusku i za jeho hranicemi kdekdo, jenže odpověď je ve hvězdách. Jistěže úhelným kamenem všeho je Putinovo tajnůstkářství, které jako by se časem proměnilo v až poněkud zvrhlou libůstku. Jen ať si mudrují a věští, já je nakonec stejně zaskočím, říká si zřejmě ruský prezident – a jak ho tak skoro čtvrtstoletí pozorujeme, asi není daleko od pravdy.
V každém případě je už v tuto chvíli dosti pravděpodobné, že se nevydá cestou, jíž se nejdřív do premiérského a poté i do prezidentského úřadu dostal on sám – tedy cestou včasného výběru následníka, jehož roli kdysi sám sehrál. Je to historie už stokrát omletá, a tak jen doslova v jediné větě připomeňme, že Jelcin se pro něj na radu především tehdy skoro všemocného oligarchy Borise Berezovského jako pro svého nástupce rozhodl především proto, že Putin v kremelské administrativě a mezi lidmi kolem ní proslul jako muž svrchovaně loajální.
Však se také po svém zvolení do úřadu hlavy státu svému protektorovi odvděčil tím, že jeho první prezidentský výnos se jmenoval O nedotknutelnosti prvního ruského prezidenta a Jelcina zbavoval trestní odpovědnosti za cokoli.
Kdo je věrný až za hrob?
Od té doby si Putin ovšem zajisté mnohokrát uvědomil, že to bylo asi tak všechno, a protože meze lidské loajality z vlastní zkušenosti zná, dobře ví, že tihle věrní až za hrob v běžném světě neexistují. A tak ani nezkouší někoho podobného shánět – v opačném případě bychom o takovém člověku už nejspíš věděli. Ostatně velmi čerstvá zkušenost s Jevgenijem Prigožinem nad jiné výmluvně dokládá, že věřit v této době v absolutní oddanost je čiré bloudství.
Jiná věc, která je nabíledni, je případný Putinův úspěch či neúspěch v právě probíhající válce proti Ukrajině. Už téměř před rokem byl ruský prezident nucen čelit faktu, že válka nejenže není malá, několikadenní a hlavně vítězná, ale začíná se vléct, a co víc – Ukrajinci jsou v ní stále úspěšnější, byť to ještě neznamená, že nutně dosáhnou i úspěchu definitivního. Loňské podzimní dění kolem Charkova, ale hlavně kolem Chersonu si Putin rozhodně za rámeček dát nemohl. A nadále nemůže.
Právě v této době, tedy asi před rokem, vrcholila celosvětová euforie z překvapivých a popravdě řečeno na samém počátku války málo očekávaných ukrajinských vojenských úspěchů a množily se úvahy o tom, co se stane, bude-li Goliáš–Putin poražen Davidem–Zelenským. Americký politolog a profesor Kalifornské univerzity Daniel Treisman si tehdy kladl otázku, zda je v možnostech Vladimira Putina prohrát válku, a přitom si uchovat moc.
Upozorňoval na to, že pozornost odborníků se soustřeďuje na možnost případného převratu – ať už by šlo o puč nespokojených ruských generálů, či kremelských insiderů. To vše bylo plně myslitelné, ale zároveň málo pravděpodobné. Za daleko pravděpodobnější považoval Treisman v podobné situaci „univerzální zhroucení režimu“, způsobené tím, že „přečetné problémy vysoko přerostou jeho schopnost reagovat, což důvěru k Putinovu režimu beznadějně podlomí“.
Jak si Putin „zachoval“ tvář
Neúspěchy na frontě ovšem zdaleka ne vždy vedou k pádu diktátorů. Politologové Giacommo Chiozza a Hein Goemans analyzovali veškeré války v období 1919–2003 a zjistili, že i když válečná porážka zvyšuje pro autokrata nebezpečí, že bude násilně smeten, ve více než polovině případů se u moci udrželi přinejmenším rok po skončení válečného konfliktu. Ba co víc – ti, kteří vydrželi rok a déle, se znovu ocitali v relativním bezpečí. Nejvýmluvnějším příkladem podobného vývoje je kupříkladu takový Saddám Husajn, který tyranizoval Irák ještě dvanáct let poté, co byla jeho vojska v Kuvajtu roku 1991 na hlavu poražena a rozdrcena.
Putin samozřejmě ještě zdaleka neprohrál a jeho vojákům se třeba do budoucna bude dařit ještě lépe než v daném okamžiku. Válka ale v každém případě vyostřila Putinovy vztahy s nejbližším okolím. Aby si i v situaci, kdy se mu ve válce vede podstatně hůř, než si na počátku minulého roku představoval, uchoval tvář, v řadě ohledů katastrofální vývoj konfliktu hodil na hlavu armádních generálů a také vysokých důstojníků FSB, kteří podle něj špatně vyhodnotili celkovou situaci na předválečné Ukrajině – což je koneckonců pravda, i když konečné rozhodnutí o útoku se samozřejmě zrodilo v Putinově hlavě.
Puč proti Putinovi nejspíše nebude
Je ale v této konkrétní situaci myslitelný protiputinovský puč, který by vyvolala armáda a tajné služby? Putin se pro tento případ uvážlivě pojistil a do celého svého mocenského systému, podobně jako po ukrajinských bojištích, rozesel spoustu min (pravda, poněkud jiného druhu), aby podobnému vývoji zabránil. Vytvořil například prostředí, v němž se navzájem žárlivě sleduje hned několik bezpečnostních struktur, FSB a vojenskou rozvědkou GRU počínaje a Federální službou bezpečnosti a Ruskou národní gardou konče. Správa vojenské kontrarozvědky FSB má své agenty ve všech vojenských útvarech a stejně tak na leteckých a námořních základnách.
Puč je tedy málo pravděpodobný, ale o to větší je nebezpečí, že se režim náhle zhroutí sám. Válka přitom vnitřní slabiny systému jen dále prohlubuje. Struktura politického řízení, již prezident za třiadvacet let vybudoval, má dva naprosto klíčové nedostatky. Základní rozhodovací proces, jemuž se často říká „vertikála moci“, nejvíce připomíná pyramidu, kde se všechny silové nitky sbíhají právě v jeho pracovně. To znamená, že o každé opravdu závažné otázce se rozhoduje až úplně nahoře.
Takový supercentralizovaný systém může uspokojivě fungovat jedině v dobách alespoň relativně klidných. Jakmile však narazí na problémy složité a překotně se prohlubující, snadno to vede k celé kaskádě chyb. V podmínkách válečného času prezident najednou stojí tváří v tvář zároveň neúspěchům na bojištích, konfliktům uvnitř elit, ekonomickým potížím, krácení rozpočtových příjmů i případnému celospolečenskému neklidu, vyvolanému kupříkladu hrozbou mobilizace. Tento seznam se bude dále jen rozšiřovat.
Kdy se vytratí tělesní strážci?
Druhým slabým bodem Putinovy soustavy vládnutí je jeho nezřízená potřeba neustále demonstrovat sílu. Stejně jako většina moderních autoritářských režimů také ten Putinův je vybudován na pečlivě promyšlené hře o jakousi specifickou důvěru: většina šéfů ruských silových rezortů se neřídí vlastním přesvědčením, ale čistě korupčními pravidly. Všichni tito lidé pak vycházejí z víry, že tato konstrukce přežije všechno. Jakmile podobná víra začne vyhasínat, vede to nikoli k převratu, ale k přešlapování na místě, apatické nečinnosti a nakonec i ke zradě.
Malý příklad za všechny: při pádu ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče v roce 2014 rozhodující okamžik nastal, když se prezidentova bezpečnostní služba prostě vypařila. Jak důvěra v bosse postupně klesala, vytráceli se i jeho tělesní strážci i další lidé z jeho nejbližšího okolí. A bylo po všem… Přesně totéž se může stát i v Rusku: problémy se začnou vršit, ztráty na bojištích vyostří konflikty mezi jednotlivými kremelskými klany, protesty proti mobilizaci budou vzrůstat úměrně tomu, kolik nově povolaných krátce po příchodu na frontu padne, a to vše se bude volně mísit s protesty proti nevyplácení mezd a masovému propouštění. Což nejspíše nepovede k nějaké revoluci, nýbrž k totálnímu chaosu.
Na prahu doby post-putinismu
À propos – revoluce: ta by vyžadovala nějaké dosti silné a patřičně zradikalizované lidové vrstvy a schopné politické vůdce. O lidových vrstvách se v současném autoritářském Rusku nedá mluvit, však také v nejnovější veřejné anketě o nejuznávanějšího národního vůdce Rusové do první trojice vybrali Petra I., Kateřinu II. a Josifa Stalina, tedy absolutistické vládce, kdežto schopní političtí vůdci sedí buď v kriminále, nebo jsou v emigraci.
Až tedy Putin z jakéhokoli důvodu z politiky odejde, alespoň pro první dobu vznikne jakési post-putinovské vedení. Jen nikdo dosud neví, kdy se to stane.
Libor Dvořák je rusista, moderátor a komentátor Českého rozhlasu Plus.
