HISTORIE / „Člověče, není koně, na němž bys ujel sám sobě,“ stojí na dřevěném pomníku Zdeňka Kostroucha v zaniklé osadě Pustina nad Hartmanicemi na Šumavě. Jeho domov sice síla času a přírodních živlů proměnila v ruiny, příběh svérázného lékaře se však stal legendou a nejen mezi místními lidmi se vypráví dodnes. 

V člověkem nedotčené krajině, nedaleko Hartmanic na české straně Šumavy, pod vrchem dnes zvaným Březník, se okolo roku 1040 usadil benediktinský mnich Vintíř, německy Gunther. Tento významný muž, důvěrník a rádce tehdejších panovníků našel v jeskyni na vrchu své útočiště jako poustevník a pod kopec chodil k pramenu výborné vody.

Místu se začalo říkat Pustina, německy Einöde. Dávno po smrti blahoslaveného mnicha se na zdejších pláních usadili lidé. Zrodila se zde sklářská osada s několika domy, v nichž bydleli pracovití a houževnatí lidé, kteří se nenechali odradit tvrdšími životními podmínkami mnohdy nehostinné Šumavy. Ještě v druhé polovině 19. století tu stálo asi deset domů a žilo několik desítek německy mluvících obyvatel.

Smrt staré Šumavy

Druhá světová válka, německá okupace a následný odsun německého obyvatelstva otřásly celým krajem. Svět „staré Šumavy“ zanikl. Opuštěné domy v Pustině se časem rozpadly, nebo byly později strženy, protože stály ve vojenském prostoru Dobrá Voda.

Z místní osady přežila pouze hájenka z 19. století, majetek významného českého bankéře Františka Haška. Pod její střechu sem jezdíval i prezident Edvard Beneš a další politické špičky předválečného Československa. Františka Haška roku 1942 popravili nacisté, zbytek rodiny emigroval po převzetí moci komunisty do USA. A hájenka zela prázdnotou, dokud ji neobjevil jistý mladý lékař a neproměnil ji ve svůj domov.

Zdeněk Kostrouch, rodák z Kamenice nad Lipou nedaleko Pelhřimova, po druhé světové válce vystudoval medicínu. Miloval umění, zvláště divadlo, a přírodu. Jako lékař působil v Dobřanech, Bezdružicích a Konstantinových Lázních a snil o tom, že jednou odjede pomáhat lidem do Afriky. Nakonec se se svou ženou usadil v šumavských Kašperských Horách. 

Šumavský kovboj

Kostrouch léčil pacienty z velkého obvodu Hartmanice včetně celého tehdejšího vojenského újezdu. A jak brzy zjistil, nebyl to snadný úkol. Cesty mu komplikovaly nesjízdné šumavské cesty, rozmary počasí i časté poruchy jeho starého auta, „pikoly“. Jednou mu kdosi poradil: „Heleďte, pane doktore, támhle máte koně, pošeptejte mu do ucha, že chcete do Záluží, a on vás tam doveze.“

„Toho koně mi pak prodali za 520 korun a já zjistil, že koně jsou na Šumavě něco, co jezdí bez problémů,“ vzpomínal sám Kostrouch. V koňském sedle se mladému lékaři zalíbilo. Po cestičkách, kam by s autem nemohl, cválal po šumavské krajině za svými pacienty tak často a rád, až mu brzy lidé začali říkat Doktor na koni. 

Pouhá náhoda ho jednoho dne přivedla na Pustinu, místo, které si zamiloval. „V padesátých letech jsem jel z Hartmanic do Kašperských Hor a ve zpětném zrcátku uviděl sloup kouře. Jednou blesklo a byl konec. Pustina pak zarůstala kopřivami. A na jaře 1964 ji chtěli zbourat, protože ležela ve vojenském újezdu Dobrá Voda. Díky svým kontaktům jsem dokázal rozhodnutí o demolici zastavit a sám jsem se tam nastěhoval.“

Těžce zaplacená romantika

Rozpadající se hájence vdechl nový život. Zřídil v jejích prostorách knihovnu, vybavil ji starožitným nábytkem, zřídil zde hospodářství s koňmi, na nichž učil jezdit i své potomky.

Poklidný a zároveň dobrodružný život uprostřed přírody si zamiloval. Zde, obklopen svými koňmi, byl šťastný. Jeho manželka Helena, s níž vychovával dva vlastní syny a jednoho nevlastního, zřejmě už méně. Helena Kostrouchová byla dcera Otilie Davidové, sestry spisovatele Franze Kafky. Její sestra Věra Saudková byla redaktorka Lidových novin, nakladatelství Odeon a Svoboda a překladatelka z němčiny do češtiny. 

Každý den musela dojíždět do zhruba dvanáct kilometrů vzdálených Kašperských Hor a okolí za svými pacienty, v domě chybělo ústřední topení i pračka, chátrající dům vyžadoval mnoho péče, stejně jako synové. Podle vzpomínek místních lidí to byla nesmírně chytrá, vzdělaná a sečtělá žena, s pochopením pro druhé, na Pustině to však neměla jednoduché. Nakonec manželství skončilo rozvodem, Helena se vrátila do „Kašperek“ a doktor Kostrouch na Pustině bydlel dál – se svou zdravotní sestřičkou Anežkou, která se stala i jeho hospodyní a partnerkou. 

Léčil i kávou či panáky

Pracovním domovem mu byla moderně vybavená ordinace v Hartmanicích, v níž dokázal poradit s nejedním neduhem – natáčel EKG či vlastnil jako první v okrese bezbolestnou zubní vrtačku. „To jednou přišel ředitel Vojenských lesů se zubem a ptá se, jestli to bude bolet,“ vyprávěl Kostrouch, jak k ní tehdy přišel. „Tak jsem si pohrával se starou vrtačkou a řekl jsem – to víte, že bude! Kdybych měl tu bezbolestnou, jó, to by byla jiná… A za pár dní už jsem ji tady měl, aby to pana ředitele nebolelo.“

Svým pacientům často pomáhal i jinými radami než striktně medicínskými. „Mě nadchl, když jsem měl jednou velmi vysokou horečku. Přijel na koni, přes rameno měl sedlové brašny a povídá mé manželce: Máte tu kyselé mléko? Tak mu ho dejte a do rána to bude dobré. A opravdu se tak stalo,“ sdílel pro Český rozhlas vzpomínku jeden z jeho pacientů a také přátel Karel Ešner. Jindy Kostrouch nabízel jako lék kávu nebo malého panáka. 

Konec dobrých časů pro Pustinu i lékaře předznamenal jeho odchod do důchodu a také sňatek s teprve pětatřicetiletou Věrou ze Srní. „Snad s ní byl i chvíli šťastný, jak jen stárnoucí muž dovede být, ale jiskra v oku brzy pohasla, protože byl na všechnu práci sám,“ píše Emil Kintzl ve své publikaci Zmizelá Šumava 2.

Z energického lékaře se stala lidská troska

Životní elán Zdeňka Kostroucha pomalu utichal, Pustina stále více pustla, plnila se špínou, nepořádkem i dluhy. 

„Poslední léta byl na pana doktora smutný pohled,“ vzpomíná Emil Kintzl. „Z doktora se stal starý důchodce, který splín řešil po hospodách, byl zarostlý, hubený a často i hladový. Často jsem jej vídával, jak z Hartmanic nosí nahoru na Pustinu v kbelících zbytky z jídelny, aby nakrmil sebe i své čtyřnohé miláčky. Z Hartmanic je to pořádný krpál, doktor na už na to nestačil a nikdo z těch, které léčil, mu nepomohl…“

Bylo mu 71 let, když sedmnáctého březnového dne roku 1994 zemřel po dlouhém pobytu v nemocnici na zápal plic a úplné vyčerpání. K věčnému spánku byl uložen na hřbitov v Kašperských Horách. Lidé nezapomněli. Dodnes svému Doktorovi na koni přinášejí na Pustinu k jeho dřevěnému pomníku, umrlčímu prknu, květiny. Vítá je nápis: „Zde na Pustině žil a pracoval v letech 1964–1993 MUDr. Zdeněk Kostrouch, malý velký muž, doktor, který přináší světlo, kapacita, zachránce, snílek, idealista, hluboce lidský člověk… Lékařská legenda Šumavy.“

Z Pustiny je pustina

Jeho žena nějakou dobu ještě žila na Pustině sama, nakonec odešla. Po sametové revoluci získala v restituci zdevastovanou hájenku do svých rukou Eliška Hašková Coolidge z Hartmanic, vnučka původního prvorepublikového majitele zdejšího panství Františka Haška. Se svým otcem žila od roku 1948 ve Spojených státech amerických, kde později působila jako ředitelka Kanceláře prezidentských zpráv a pracovala pro pět amerických prezidentů v Bílém domě.

Hájenka byla v té době již v neutěšeném stavu. Odlehlé místo se navíc pravidelně stává cílem vandalů, do budovy se stále více zakousává pomyslný zub času a každý rok se lidé ptají, zda někdejší domov slavného lékaře i tentokrát ustojí těžké nánosy šumavského sněhu. Na svou záchranu místo s bohatou i pohnutou historií čeká stále marně. Zřejmě se už nedočká. Slovy šumavského znalce Emila Kintzla: „Obnoví někdo Pustinu, nebo tu zbude jen pustina?“