HISTORIE / „Prosíme posluchače, aby setrvali u přijímače,“ žádá hlas z rozhlasu po celém Československu. Je po desáté hodině večerní 23. září 1938 a lidé ve svých domovech s napětím očekávají, co se bude dít. „Občané! Prezident republiky nařídil podle paragrafu dvacet tři branného zákona mobilizaci československé branné moci,“ ozve se po chvíli. Konečně! Té noci mnoho z nich nejde vůbec spát. Ozbrojeného konfliktu se sice obávají, ale touha bránit svou zem proti štvavému nepříteli je silnější. 

Dlouhé týdny a měsíce se Československo v roce 1938 zmítalo v nejistotě a strachu, oblast pohraničí navíc čelila teroru ze strany sudetských Němců pod vedením Konrada Henleina. Československá vláda se ocitla pod obrovským tlakem. Na jedné straně Německo neustále stupňovalo své požadavky, na straně druhé ji spojenecké mocnosti, Velká Británie a Francie, nutily k jejich přijetí.

Legionářský Jan Žižka

Německý vůdce Adolf Hitler na jednání s britským premiérem Nevillem Chamberlainem 19. září rázně vznesl svůj požadavek – všechna území s nadpolovičním zastoupením Němců musejí přejít do rukou Německa. Velká Británie i Francie věřily, že Hitler se s odstoupením pohraničí ve prospěch své Říše spokojí. Vyzvaly proto Československo, aby souhlasilo. Vláda v čele s Milanem Hodžou nejprve odmítla, avšak pod tlakem velmocí nakonec o dva dny později diktátorův požadavek přijala. Ne tak ale obyvatelé Československa. 

„Dokud máme pohraničí, republiku nám nezničí!“ křičeli lidé i jejich transparenty na masových demonstracích, které propukly napříč celou zemí. „Neustoupíme, pryč s vládou!“ volal po změně ve vedení státu nejpočetnější shromážděný dav před pražským Rudolfinem, tehdejším sídlem parlamentu. A dočkal se. Vládla padla. Do čela té nové, úřednické, se postavil hrdina první světové války, generál Jan Syrový, jenž v bitvě u Zborova přišel o oko. Do lidí se vlila naděje a optimismus. Věřili, že novodobý Jan Žižka zajisté ví, jak dostat zemi z těžké krize, a že zastává Masarykův názor, že o hranice se nejedná, ale střílí.

Nový předseda vlády ihned vyzýval ke klidu a pořádku: „Občané! V osudové chvíli státu a národa žádám vás, aby každý stál na svém místě. Vojáci ve zbrani, zemědělci u pluhů, dělníci v dílnách a továrnách, úředníci v kancelářích. Další demonstrace byly by prací pro nepřítele.“

To je válka!

Hitlerovi navíc žádný ústupek Německu nebyl dost dobrý. Hřímal, že Sudety musí padnout do rukou Říše okamžitě. Časové lhůty, které mu na jednání v lázeňském městě Bad Godesberg Chamberlain v roli vyjednavače předložil, smetl ze stolu. Britský premiér na chvíli ztratil víru, že dokáže Evropu před válkou přece jen ochránit. Zklamaně se vrátil do Londýna a československému ministerstvu zahraničí vzkázal, že „francouzská a britská vláda nemohou déle nést zodpovědnost, aby radily Československu nemobilizovat“.

Na zprávu od spojenců reagoval prezident Edvard Beneš jasně: „To je válka! Angličané nám radí, abychom mobilizovali. To znamená, že Chamberlain v Godesbergu ztroskotal.“ Jednání prezidenta s předsedou vlády, předáky koaličních stran a některými ministry o tom, jak dál postupovat, probíhalo v bojovné a lehce optimistické náladě. Krátce po deváté hodině večerní 23. září 1938 Beneš přikývl na jednomyslnou shodu vlády Jana Syrového a podepsal rozkaz o vyhlášení mobilizace. Hlavním velitelem mobilizované armády pak jmenoval generála Ludvíka Krejčího, legionáře z první světové války, který hlasitě vyzdvihoval připravenost a odhodlanost československých vojáků za svou zemi bojovat. 

K obraně republiky bylo povoláno 18 ročníků I. zálohy a potřební specialisté II. zálohy, z nichž mnozí prošli útrapami první světové války. Do zbraně se volali všichni schopní muži do 40 let včetně, dohromady se jednalo o milion a čtvrt vojáků.

Lid absolutně pevný

Lidé v celé zemi se probudili v sobotu 24. září 1938 do horečnatých příprav na válku. Od časných ranních hodin se napříč republikou, na vývěsních tabulích i zdech domů objevovaly mobilizační vyhlášky. Velké titulky s jiskrným slovem „mobilizace“ plnily titulní stránky všech novin.

Někteří muži ani nečekali, až vyjde slunce, a u svých útvarů se hlásili už hodinu po rozhlasové výzvě. Vlaková nádraží se od časných hodin plnila záložníky, do činné služby postupně nastupovali generálové ve výslužbě, městy projížděly kolony aut a záložníci nastupovali k obraně vlasti s odhodláním a výkřiky: „Svou vlast nedáme!“, „Jedeme na Hitlera!“, „Neustoupíme ani o krok!“, „Věrni zůstaneme!“

Leckde se tvořily dlouhé fronty čekajících, protože se ještě nestihly zformovat přijímací komise, aby přicházející povolané osoby zapsaly, vystrojily a vyzbrojily. Jinde zase scházely přikrývky, potraviny, deky a další předměty osobní potřeby, protože řada záložníků dorazila ještě předtím, než si mohli v mobilizačních vyhláškách vůbec přečíst, co vše si mají vzít s sebou.

Dále čtěte

Chcete pochopit ruskou válku na Ukrajině? Čtěte tyto knihy o napadené zemi i o agresorovi

Máme tu pro vás tipy na čtení. Sice to není právě odpočinková věc, ale týká se těch nejdůležitějších událostí, které…

Ale i přes tyto lehké komplikace šla mobilizace hladce a až nad očekávání dobře. Během 24 hodin se k útvarům dostavily celé tři čtvrtiny povolaných, celkem jich ke svým úřadům narychlo dorazilo přes milion, což se hodnotilo jako obrovský úspěch. „Průběh mobilizace bezvadný, lid absolutně pevný, vláda plným pánem situace,“ pochvaloval průběh mobilizace sám Beneš v depeši, kterou nechal rozeslat na československá zastupitelství. 

V pohraničí stále tekla krev

V československém pohraničí v těch dnech stále vládla vyhrocená atmosféra. Sudetští Němci strhávali vylepené mobilizační vyhlášky, či dokonce před povolávacím rozkazem prchali pryč. Někteří do Německa, kde mnozí z nich vstoupili do řad sudetoněmeckého Freikorpsu, tedy tajné ozbrojené organizace, a se záškodnickými úmysly se vraceli přes hranice zpátky. Jiní se ukrývali v lesích, formovali se v takzvané zelené kádry a přepadávali československé jednotky, někdy i zákeřně převlečení do československých uniforem.

„Nejenže my Němci jsme měli toho prokletého Benešova systému po krk, ale teď měli ještě němečtí muži se zbraní v ruce bránit tento stát, který jim všechno vzal – práci, svobodu a spravedlnost. Němci mají bojovat proti Němcům, proč to všechno?“ zachycuje vzpomínky jednoho sudetského Němce a Hitlerova přívržence badatel Jan Lakosil v knize Sudety ve stínu Mnichova.

Dále čtěte

Henleinovci rozpoutali v pohraničí teror. Plivali i do kočárků, v Habartově umírali četníci

„Utrpení sudetských Němců je nevýslovné. Pro každý národní projev jsou honěni a štváni jako dravá zvěř. Říše dalšího utlačování nestrpí!“…

Zatímco nástup českých a slovenských jednotek probíhal rychle a spořádaně, Němci se do uposlechnutí povolávacího rozkazu nehrnuli. Během prvního dne jich nastoupilo pouhých deset až dvacet pět procent. Německý rozhlas je v jejich liknavosti hlasitě podporoval. „Kdo narukuje do československé armády, bude považován za zrádce!“ hřměl z radiopřijímačů hlas Konrada Henleina, velitele Freikorpsu a předsedy Sudetoněmecké strany. Celkem během mobilizace narukovalo asi jen 40 procent sudetských Němců. Navíc si velitelé československé armády nemohli být jisti, zda jim mohou věřit a zda se na ně mohou spolehnout.

Zrada pohřbila všechny naděje

Do zbraně se během mobilizace hrdě postavilo na 1 128 000 osob, z čehož bylo 48 tisíc důstojníků a 9 tisíc rotmistrů. Zmobilizovaná armáda měla do bojů k dispozici téměř 350 tanků, 5 tisíc dělostřeleckých hlavní a necelou tisícovku bojových letounů. I přesto si velitelé relativně dobře vyzbrojené československé armády uvědomovali, že úspěšná obrana státu závisí na rychlé pomoci spojeneckých sil, především těch francouzských. 

Místo pomoci ale přišla zrada, místo odvahy zvítězil strach. Strach, že se Evropa opět bude otřásat ve válečném běsnění. A tak o pouhý týden později evropské velmoci v Mnichově svými podpisy odpáraly Československu celé pohraničí, aby vyšly agresorovi vstříc. A všechny naděje naší země, že se budeme moci bránit a třeba i ubránit silnějšímu nepříteli, zadupaly do země.