Máme na víc. To je optimistický název dokumentu režiséra a někdejšího poradce ve volební kampani Robina Kvapila. Do dvaasedmdesáti minut se pokusil vtěsnat příběh prezidentské kandidatury Michala Horáčka. Pokud jste prezidentské volby sledovali a prožívali, rozhodně stojí za zhlédnutí, a to nejen proto, že věrně připomene atmosféru vyhrocených dní z ledna 2018 nebo že reflektuje chyby, jaké dělaly týmy snad všech soupeřů Miloše Zemana. Ukazuje (i přes všechny nedostatky, které má) také smutnou realitu – že současný prezident se obklopil lidmi, kteří kteří přesně odpovídají dojmu z Pražského hradu posledních let.

Mezi nejzajímavější momenty dokumentu patří paradoxně chvíle, které se Horáčka a jeho týmu týkají nejméně: Zaprvé je to existence dvou lidí, s nimiž Zemanův soupeř v dřívější fázi kampaně někde diskutoval. Ti jej na jeho mítincích obviňovali z toho, že z lidí dělal gamblery, případně že chce do České republiky přivést teroristy. A kdo se z nich vyklubal? Podporovatelé Miloše Zemana, kteří byli dokonce pozváni do volebního štábu. Zároveň shodou okolností šířili stejná tvrzení jako řetěžové e-maily nebo dezinformační weby.

A právě ke štábu se váže další moment, ovšem poněkud méně snesitelný pro ty, kdo nesdílejí dojem, že prezident má být představitelem čtvrté cenové skupiny. Jedná se o autentické záběry natočené po Zemanově vítězství. Namol opilý Milan Rokytka se válí na zemi, přítel antisemity Adama B. Bartoše, přisprostlý Jiří Černohorský pózuje před fotografy, podnikatel Karel Slezák se pere s novináři, partička holohlavých existencí se šálami kolem krku, které jako by vypadly z fotbalového stadionu po deseti pivech a čtyřech zelených, se drží kolem ramen, skáče a skanduje Zemanovo jméno. No prostě krása a úroveň, jak má být.

Pak jsou tu problematické části filmu. Zaprvé jakési osobní zpovědi Robina Kvapila, které divákovi občas zbytečně podsouvají názory, občas působí jako videoblog nějakého studentíka, který chce vypadat jako politický marketér a stratég. Jediná chvíle, kdy má režisérovo/poradcovo uvažování smysl, je na konci, kde se objevuje jakási sebereflexe. Jinak je tam ale pana Kvapila prostě příliš.

Zadruhé je naprosto nepochopitelné, proč je tak málo zdůrazněno to nejdůležitější a nejemotivnější z celé prezidentské kampaně – tedy chvíle, kdy se všichni demokratičtí kandidáti jasně postavili za Jiřího Drahoše. Scéna, kdy Horáček za Drahošem dorazil do štábu, naprosto neodpovídá tomu, jak celá věc působila před rokem. Nikde se navíc nedozvíme, jak to proběhlo, když se Horáček pro kandidaturu rozhodl, co na to jeho okolí, jeho rodina… Nic takového.

Za zmínku naopak stojí snaha ukázat Horáčkovu „pravou tvář“, je tedy dobře, že jsou v dokumentu i nepříjemné chvíle, hádky nebo viditelná únava prezidentského kandidáta. A zároveň také jeho snaha o pozitivní a korektní přístup, ať už v „debatě“ s Jaromírem Soukupem, nebo ve chvíli, kdy odrazuje profesora Pafka od toho, aby voličům řekl, že je mu líto, že Horáček neprošel do druhého kola.

Kdyby se Kvapilovi podařilo více potlačit touhu být vypravěčem a průvodcem, film by měl rozhodně větší smysl a dopad. Jako dokument doby a poučné zrcadlo pro ty, kdo si přáli změnu na postu prezidenta republiky, ale nedokázali zvítězit, stojí za vidění. Jen vám po něm opět zůstane pocit té nepříjemné pachuti z toho, kdo je Miloš Zeman a co je zač jeho okolí. Protože to zlo a buranství s lidmi typu Martina Nejedlého v čele prostě vyhrálo volby.