Vážený pane předsedo, dámy a pánové,

velice děkuji za pozvání na desátý sjezd Svazu bojovníků za svobodu. Velice si vážím vyznamenání, které jsem od Vás dostal. Myslím si, že si to nezasloužím, ale že si to ještě odpracuji. Kromě toho, dobře víte, že jsem i členem tohoto Svazu, takže se cítím jako doma.

Přemýšlel jsem, co Vám řeknu, protože není dobré opakovat to, co už bylo mnohokrát řečeno a proto bych se chtěl spolu s Vámi zamyslet nad tím sladkým slovem svoboda. Slovem, které je mnohokrát zneužíváno. Vím, že je snadné bojovat za svobodu, když je v naší společnosti svoboda potlačována. Díky bohu, tak tomu dnes v zásadě není a já se ptám, co dělat, aby náplň Svazu bojovníků za svobodu nebyla redukována pouze na vzpomínky na nacizmus nebo komunizmus, tedy totalitní ideologie, a aby do řad tohoto Svazu přivedla i novou mladou generaci.

Můžeme říci, že už není zapotřebí bojovat za svobodu, ale já si myslím, že to není pravda. V Lidicích jsem nedávno upozornil na výhonky neonacizmu, té politické strany, která se bratří s Kotlebovou stranou na Slovensku, tedy se stranou, která podporovala vraždění Židů, která vyhlásila, myslím tím samozřejmě Jozefa Tisa, válku Spojencům a tak dále. Jak víte, poslanci Kotlebovy strany si na výroční den popravy Jozefa Tisa připnuli černé stužky a tím demonstrovali svoji solidaritu s masovým vrahem a válečným zločincem.

Nelze tedy tvrdit, že neonacizmus u nás je zcela mrtev. Ale jsou i jiné formy omezování svobody. Zastávám názor, že boj za svobodu, není primárně bojem za svobodu vlastních názorů, ale za svobodu názorů těch druhých. Vzpomínám na krásný Voltairův výrok – Nesouhlasím s vámi, ale budu dělat vše, abyste svůj názor mohl zastávat. A právě dnes se setkáváme s tím, že existuje nikým nevolená pseudoelita, která své názory považuje za nadřazené názorům ostatních.

Víte, uvedu vám extrémní příklad, který je tak trochu inspirován výrokem mého přítele senátora Kubery, který poněkud nezdvořile označuje lidi tohoto typu jako „dobrosery“. Já bych spíše použil elegantnějšího výroku, to jest pachatele dobra. Ten extrémní příklad spočívá v tom, že byl člověk, který absolvoval francouzské školy, pak se vrátil do své země a páchal tam dobro. Ten člověk se jmenoval Pol Pot, ta země se jmenovala Kambodža a výsledkem páchání dobra byly dva miliony mrtvých. Řeknete, a budete mít pravdu, že je to velmi extrémní případ, ale právě v extrémech se nejlépe ukazuje pravda.

Vzpomínám si na krásnou knihu Karla Poppera, Open Society and Its Enemies, a myslím si, že i dnes jsou nepřátelé otevřené společnosti a to ti, kteří nepřipouštějí rovnoprávný dialog a rovnost všech názorů, a kteří vycházejí z toho, že některé názory jsou nadřazenější těm druhým. Týká se to v dnešní době například debaty o migrační krizi nebo čehokoli dalšího.

V duchu Francouzské revoluce bychom tedy měli bojovat nejenom za svobodu, ale i za rovnost, protože jakékoli nadřazování může vést k pokusům o cenzuru a bude nás vracet zpátky do totalitní společnosti, kde jsme všichni byli navlečeni do jediné názorové uniformy a kdy odlišnost názorů byla trestána.

Myslím si, že by bylo dobré opět uvést jeden konkrétní příklad. Existoval kněz, nebo existuje kněz, který chtěl kandidovat na prezidenta. Proč ne? Podle církevního práva mu to církevní autority zakázaly. Místo toho, aby tento kněz vystoupil a řekl, chtěl jsem kandidovat, ale nemohu, prohlásil, že nebude kandidovat proto, že, cituji: „V českém národě je příliš málo moudrých lidí.“ Konec citátu. Nu a já se ptám, není právě toto odstrašující příklad, kdy vlastně říkám, můj národ mě není hoden? Není náhodou pravda, že ve skutečnosti, možná, tento člověk není hoden svého národa.

Snažme se tedy dosáhnout toho, aby v naší společnosti žili aktivní a sebevědomí občané, kterými nebude nikdo manipulovat, kteří budou přijímat věrohodné informace bez jakékoli cenzury a kteří si sami bez manipulativního a mediálního nátlaku jakýchsi pseudoelit, kteří sami rozhodují o tom, kdo je v tomto národě moudrý a kdo moudrý není, budou si sami rozhodovat o tom, koho vyberou ve svobodných volbách za svoje představitele.

A dovolte mi, abych skončil jedním krásným citátem našeho starého, velmi starého klasika. A jistě poznáte, o koho jde. „Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou.“

Děkuji Vám za pozornost.

Zdroj: www.hrad.cz