Vážení členové vlády, kolegyně a kolegové. Dovolte, abych na úvod řekl, a to bez ironie, že se mi opravdu velmi líbí, když po ministru financí vystoupí premiér, podpoří svého ministra financí a jménem vlády garantuje Sněmovně rozpočet za celou vládu. Nebylo tomu tak vždycky. Mně občas slovo premiéra v těchto případech v minulých 20 letech často chybělo. Pevně doufám, že se to pro budoucí léta stane pravidlem.

Druhá věc, která se mi také velmi líbila, že pan premiér řekl, že díky Bohu máme nízkou nezaměstnanost. Ano, i pan premiér ví, že to není díky vládě. Že je to díky Bohu a díky vnějším podmínkám. Buďme za ně skutečně vděční. Téhle reflexe si velmi vážím.

Nyní prosím dovolte, abych se vás nikoliv ve statických číslech, ale v trendech,  pokusil provést zejména výdajovou stranou státního rozpočtu. Abych řekl to, co se mi tam výrazně nelíbí.  To, co není v souladu s finanční odpovědností, se slovy o šetření a hlavně co není v souladu s verbálně vyjádřenými prioritami, kterými vláda komentář k rozpočtu provází. Čili jestliže o něčem hovořím jako o prioritě, tak bych to měl jako prioritní výdaj také najít ve státním rozpočtu. Je-li to jinak, pak něco není pravda. Buď ta čísla, anebo ty výroky. A ta čísla jsou pravdivá, protože se po nás chce, abychom je schválili.

Nuže pojďme v trendech k několika základním ukazatelům.

Celkové výdaje, které si vláda ještě o 30 miliard zvýšila oproti střednědobému výhledu, dokázala za ta tři léta svého mandátu zvýšit o 136 miliard korun. Sto třicet šest miliard korun za tři roky je poměrně prudký nárůst a není pravda, že se snižuje deficit. Skutečný ukazatel deficitu je strukturální deficit. To je také jediný reálný ukazatel, který je sledován mezinárodními institucemi. Je to také jediný deficit, který je popsán ve fiskálním kompaktu, ke kterému vláda přistoupila. Je to deficit, který je očištěn od cyklického vlivu mimořádných příjmů a výdajů, a ukazuje na opravdovou finanční odpovědnost vlády. Snižující se strukturální deficit ukazuje vůli vlády šetřit, stabilní strukturální deficit ukazuje vůli vlády neplýtvat a nešetřit. Zvyšující se strukturální deficit ukazuje vůli vlády plýtvat a nešetřit.

Tento ukazatel zdědila po nás vláda na kladné nule, na čísle 0,2%.  Vládní strany po volbách, kdy ještě nevládly, ale už rozhodovaly hlasováním o rozpočtu, ho prudce zhoršily o zhruba 70 miliard na minus 1,1%. Pak dochází dva roky k mírnému zlepšení. Pro rok 2015 navrhuje vláda, a také ho dodrží, lepší strukturální deficit než v roce 2014 a i v roce 2016 dochází k mírnému zlepšení. Ten trend, podle mého názoru pomalý, byl v zásadě v letech 2015 a 2016 z tohoto hlediska zdravý, směřoval k nule.

Neexistuje žádné ospravedlnění pro to, aby mezi rokem 2016 a 2017 došlo naopak zase k prudkému zhoršení strukturálního deficitu, a to o půl procenta, což je o více než 20 miliard. To je těch 30 miliard, o které si vláda přilepšila na příjmech, které samozřejmě nebudou trvat věčně. Jestliže po třech letech hospodářského růstu vláda začne zhoršovat strukturální deficit, tedy začne zhoršovat svoji finanční odpovědnost a říká -my chceme plýtvat –  a to samé plýtvání, to znamená další zhoršení, plánuje i pro rok 2018, pak je to prostě ukazatel finanční neodpovědnosti vlády. To není subjektivní názor, to je prostě pravda. To je indikátor finanční neodpovědnosti vlády, protože vláda v době růstu zhoršuje strukturální deficit, a je to jeden ze základních důvodů, proč je ten rozpočet špatný a neodpovědný.

Pan ministr financí velmi často ještě před volbami nesmírně kritizoval vládu v tom, že údajně  v dobách velmi složité hospodářské situace neumí šetřit. Dával nám za příklad, jak  podnikatelé musejí, když na to přijde, snížit mzdové náklady o dvacet třicet procent, provozní náklady na polovinu, a jak my nešetříme. Já jsem sice v té době měl ze šetřících kroků, které jsem byl nucen dělat, noční můry a také jisté výčitky svědomí vůči podnikatelům. Ano, byly to jejich daně a pravděpodobně se dalo při dobré vůli ušetřit ještě víc než 15 % na mzdách a 20 % na provozu státu, které jsme šetřili. Ale v jaké je to relaci s tím, na co vláda utrácí peníze, těch 136 miliard, o které výdaje zvedla? Jak tam opravdu šetří? Řekněme si ty hlavní zásadní položky.

Hlavní zásadní položkou jsou platy a podobné související výdaje státních zaměstnanců. Těch, kteří jsou placeni ze státního rozpočtu, což zdaleka není jenom zvýšení platů, které v dobách dobrých nelze kritizovat a jsou naopak v pořádku. Především je to ale tvořeno armádou více než třiceti tisíc nových státních zaměstnanců, které prostě musíme zaplatit také. Tato položka tvoří ze 136 miliard celkem 118,7 miliardy. Sto osmnáct celých sedm desetin miliardy dělá nárůst platů a souvisejících výdajů. O 32,7 miliard vláda zvýšila nákup služeb, o 12,7 miliard zvýšila neinvestiční nákupy. Nákup materiálu, onen oblíbený kancelářský papír pana ministra, jak nás vždycky školil, oč by se dal kupovat levněji, vzrostl o 8,1 miliardy.  Jedna z nejrychleji rostoucích položek vůbec jsou neinvestiční dotace podnikatelským subjektům. Ty vzrostly o 49,3 miliardy korun. To jsou peníze, které vždycky takhle všem vezmete a jedné vybrané skupině dáte. Té je potom lépe. Těm ostatním je hůř, protože ti to musí platit. Tak to je jedna z nejrychleji rostoucích položek státního rozpočtu. Neexistuje v provozu státu jediná agregátní položka, kde by vláda ušetřila. Všechny prudce rostly.

A jak se to objevuje v těch prioritách, o kterých hovořil pan premiér, tedy investice, věda a výzkum. On hovořil o trendu mezi rokem 2016 a 2017. Ano, mezi lety 2016 a 2017 opravdu dochází k nárůstu, ale to není pochvala rozpočtu roku 2017. To je obžaloba roku 2016, protože jsou výdaje nižší, než byly v dobách vlád hospodářské krize. Jestliže výdaje na výzkum, vývoj a inovace tvořily v roce 2013 0,97 % a v roce 2016 spadly na 0,76 %, tak je pravda sice, že pro rok 2017 rostou na 0,83 %, ale pořád je to mnohem nižší priorita než v roce 2013 při 0,97 %. Je pravda, že tohle je relativní číslo, tzn. počítá se to samozřejmě z jiné základny. V absolutním čísle je to víc, ale z hlediska slova priorita ta priorita proti roku 2013 je nižší, než byla v dobách hospodářské krize.

V případě investičních výdajů je to nižší nejenom v relativních, ale i v absolutních číslech. Jestliže v roce 2013 v době doznívající hospodářské krize – to mi připomněl pan premiér – tvořily investiční výdaje 2,5 %, tak ano, je pravda, že mezi rok 2016 a 2017 dochází k nárůstu, protože z těch 2,5 % to v roce 2016 dělá jenom 1,68. Takže když oproti roku 2016 zvyšuje vláda na 2,14 %, tak se může hrdě bít v prsa, že zvyšuje, ale pořád je to míň, než měly vlády v roce 2013 v době doznívající ekonomické krize. A platí to bohužel i v absolutních číslech.

V roce 2012, v době ještě velmi silné hospodářské krize proinvestovala vláda 113,6 miliard. Vláda, která tvrdí, že investice jsou její prioritou, rozpočtuje na příští rok 103,7 miliardy korun. Tedy o deset miliard méně, než proinvestovala vláda v roce 2012. Jsou to čísla Ministerstva financí. Prosím, račte si je ověřit, až vám zase někdo bude říkat, jak jsou ty investice prioritou této vlády. 113,5 v roce 2012, 103,7 rozpočtujete na rok 2017.

Kam jdou ty peníze, když tedy jsme o 136 miliard zvýšili výdaje a méně investujeme? Tak za co je tedy utrácíme? Tak se podívejme, co jsou to skutečné rozpočtové priority vlády.

Především je to ten počet státních úředníků. Od roku 2013 dokázala vláda zvýšit počty svých zaměstnanců o – poslední přesné číslo je – 31 111 zaměstnanců. Ano, je pravda, že to nejsou všechno úředníci. Jsou mezi nimi učitelé, hasiči, celníci, policisté, ale úředníků je tam značné množství. Myslím, že žádná vláda od roku 1992 se takhle nezachovala. Při stejné agendě a povinnostech takovýto nárůst.

Vede se debata, jestli se stát má nebo nemá řídit jako firma. No evidentně se neřídí jako firma. Žádná firma by na stejný objem výroby nepřibrala o 31,5 tisíce zaměstnanců navíc. To může udělat jenom někdo, kdo ví, že to nemusí platit ze svého a komu to platí daňoví poplatníci. Tak tohle je ta klíčová rozpočtová priorita vlády – 31,5 tisíce nových státních zaměstnanců.

Když se na to podíváme v relativních počtech, tak si jasně můžeme říct a ukázat i v procentech, co jsou ty priority.

Investice. Oproti roku 2013 absolutní nárůst 1,3 %, 1 % věda a výzkum, provoz a platy 28,5 % a například sociální dávky 9,6 %.

Nejrychleji rostoucí položkou v provozních výdajích jsou neinvestiční dotace podnikatelským subjektům – 40,87 % a to oproti jednomu procentu na výzkum a 1,3 % na investice. Jedna z nejrychleji rostoucích provozních položek, která vzniká tak, že se celá společnost složí na vybranou skupinu podnikatelských subjektů. Těm už je líp, těm druhým je hůř. Možná bychom to mohli v druhové skladbě přeřadit do sociálních dávek. Taková sociální pomoc několika potřebným podnikatelům. V každém případě to platíme všichni a v každém případě je to nejrychleji akcelerující položka v provozu státu.

Nemohu si odpustit jeden dotaz, mám-li mluvit o minulosti.

Nemohu si odpustit jeden dotaz na předvolební výroky pana ministra financí z roku 2013, kdy říkal a veřejnost mu to skutečně věřila, že na korupci a plýtvání nám utíká 200 miliard. A my ty díry zalepíme, nebude se krást a bude peněz dost. Kdyby to byla pravda, kdyby byla pravda jenom polovina, tak na příští rok se musí předkládat rozpočet s přebytkem. Ať se podívám, jak se podívám do jednotlivých čísel, do druhové skladby, do programové skladby, tak tam nikde těch 200 miliard nevidím, ani sto, ani padesát, ani třicet. Prostě tam nejsou. Ta slibovaná úspora nenastala. Z toho mi logicky vyplývají jenom dvě možná variantní zdůvodnění. Buď se před nástupem této vlády nekradlo a neplýtvalo, takže pak nebylo kde ušetřit, anebo se za této vlády krade a plýtvá stejně nebo dokonce více než za vlád předchozích. Jiné řešení neexistuje, protože ty peníze, ty úspory prostě v útrobách toho rozpočtu nenaleznete.

Já vás nechci dále zdržovat, protože budeme mít ještě druhé čtení a můžeme se probírat jednotlivými kapitolami a podobně úspornou a odpovědnou politikou vlády, a především tím, že ta vláda opravdu něco jiného říká a pak si něco jiného přečtete v těch číslech. To je takové – myslím si – nejméně poctivé v tom návrhu rozpočtu. Ale jednu věc bych přece jenom měl navrhnout, protože když se něco nelíbí, tak by se měl předložit nějaký reálný návrh usnesení. Ten bych si dovolil předložit na závěr své řeči i já.

Každá odpovědná vláda by měla na rok 2017 po třech letech růstu už předkládat rozpočet vyrovnaný. Ale aby to mohla udělat, to by musela mít splněné domácí úkoly, systémové změny v mandatorních, tedy ze zákona povinných výdajích, které stát musí vydávat, protože mu to ukládá zákon. Tady vláda neudělala vůbec nic. Vlastně udělala. Zrušila řadu reformních opatření, která jsme zavedli my, vrátila to zpátky do bodu nula, ale sama nepředložila nic.

To se samozřejmě během jednoho měsíce spravit nedá, nenapsané domácí úkoly za tři roky se za měsíc nedoženou, zákon se neschválí za měsíc a hlavně nevidím žádnou vůli ho předložit. Takže je evidentní, že není možné předložit vyrovnaný návrh zákona o státním rozpočtu. Já to respektuji, protože země prostě nějaký rozpočet mít musí.

Ale to, co od vlády lze chtít a je fér to od ní chtít, je to, aby byla alespoň tak plýtvavá, jak předpokládala v roce 2015, že bude plýtvat.

Dobře víte, že se nepředkládá jenom návrh zákona o státním rozpočtu, předkládá se také střednědobý výhled na tři roky dopředu, takže když v roce 2015 vláda plánovala, jaké bude potřebovat zdroje na pokrytí svých priorit, naplánovala si výdaje o 30 miliard nižší než nám dnes předkládá. Stanovila si tedy výdajový limit o 30 miliard nižší než po nás teď chce ten balík peněz.

Výdajové limity jsou jedním z docela stěžejních opatření pro rozpočtovou politiku vlády, protože vnášejí do praxe jednoduchou úvahu. Stanovíme si deficit a stanovíme si výdajový limit. Budou-li příjmy nižší díky ekonomickému cyklu než jsme předpokládali, nedá se nic dělat, musíme si naplánovat nižší výdaje, abychom dodrželi deficit. Ale budou-li příjmy vyšší než jsme předpokládali, máme své výdajové limity, to jsou peníze, o kterých jsme řekli, že nám stačí, více mít nesmíme, více by nám Sněmovna dát neměla, a budeme mít nižší deficit. To je princip výdajových limitů, a to je důvod, proč ministr financí Mertlík blahé paměti je kdysi do zákona 218/2000 vkládal. Funguje to bezvadně, když se to dodrží.

Vláda se samozřejmě rozhodla to nedodržet, takže když zjistila, že díky bohu /jak řekl pan premiér, nikoliv díky politice této vlády/ bude mít o 30 miliard více než předpokládala, nezachovala se tak, jak předpokládal zákon o rozpočtových pravidlech. Neřekla si: vystačíme s výdaji, co jsme si naplánovali v roce 2015 a budeme mít o 30 mld. nižší deficit. Řekla si: zaplaťpánbůh, budeme mít o 30 mld. více, můžeme rozdat o 30 mld. Více dárečků. Až vám budou říkat, že to bylo na investice, na školství, na bezpečnost, na všechno, tak nezapomeňte, že ty hlavní priority jsou platy státních zaměstnanců, sociální dávky a neinvestiční dotace podnikatelským subjektům.

Takže si myslím, že je fér, aby Poslanecká sněmovna jako suverén řekla vládě: fajn, vyrovnaný rozpočet mít nemůžeš, ale buď alespoň tak plýtvavá, jak jsi předpokládala, že budeš plýtvat v roce 2015. Nebuď plýtvavější, to není slušné, tak si to přepracuj.

Z tohoto důvodu si dovoluji navrhnout usnesení:

Poslanecká sněmovna vládě vrací návrh státního rozpočtu s doporučením

a) výdaje nižší minimálně o 30 mld. Kč

b) saldo nižší minimálně o 30 mld. Kč

Termín 20 dnů.

Já vám děkuji pozornost a za míru odpovědnosti, rozpočtové odpovědnosti vůči sobě i budoucím generacím, se kterou tento návrh budete zvažovat.

Děkuji za pozornost.

,

Miroslav Kalousek, předseda TOP 09