Demonstrace proti Andreji Babišovi v pondělí proběhla také v Plzni. Přinášíme plné znění projevu, který zde zazněl. Jeho autorem je básník a aktivista Ivo Hucl, autor Petice proti EET, pod kterou se podepsaly desítky tisíc lidí.

Politický a společenský zlom, ve kterém se nyní nacházíme, nevznikl bez příčiny. Zvolení politiků ruského střihu, nacionalistů a bývalých agentů STB do nejvyšších státních funkcí, má hluboké kořeny, které jsme dříve odmítali vidět a konfrontovat se s nimi.

Po listopadu 1989 jsme naivně uvěřili, že demokracie je samospasitelná, na věčné časy a nikdy jinak. Svoji roli sehrála arogance a bezohlednost tehdejších politických stran, lhostejno, zda se jednalo o pravici, či levici; neetická privatizace s neviditelnou rukou trhu, opoziční smlouva, korupce a v neposlední řadě velká finanční krize a studená hybridní válka. Velký vliv má také česká geneticky vrozená malost a pesimismus.

Situace je dnes o to horší, že položíme-li si otázku, čeho se vlastně bojíme a co je ohroženo, téměř každý odpovíme jinak. Ať již jsou naše důvody racionální či iracionální. Někdo se bojí plíživého návratu totality a návratu komunistů k moci, jiný přebujelé byrokracie a prolamování státu do soukromí; někdo má strach z Ruska, další z Ameriky nebo Evropské unie; někdo se bojí sílícího rasismu a extremismu, druhý migrantů a iluzorní islamizace; někteří se obávají globalizace, exekucí a chudoby; někteří ztráty nezávislosti médií, jiní porušování ústavy; většinu z nás děsí stále reálnější fakt, že se Česká republika stane soukromou firmou.

Obsahy pojmů se vyprázdnily, obtížně rozlišujeme pravdu od lži. Fakta přestala hrát roli, protože se v jejich záplavě přestáváme orientovat.

Všichni nějak cítíme, že radikální obrat je nutný, ale naprosto netušíme, v co by transformace měla vyústit. Hlavní problém současnosti je totiž ztráta idejí a společenských vizí; návrat k idejím a pořádkům minulého tisíciletí, jak bychom si možná někteří přáli, již samozřejmě možný není. Potřeby společnosti se díky rozvoji technologií mění tak rychle, že mnohým z nás se zdá, že demokracie a tradiční politické strany nejsou schopny reagovat na všechny tyto překotné proměny světa.

Osobně jsem přesvědčen, že největší tragédií české společnosti je, s jak nesnesitelnou lehkostí je část obyvatel ochotna kolaborovat se svými normalizátory a je lhostejné, jakou barvu má jejich vlajka. Tento demokratický diskomfort je způsoben především naším strachem a neochotou vstupovat do nových kontextů a nových interakcí; že nedokážeme vést věcný dialog o problémech třetího tisíciletí bez virtuálních pověr a iluzí minulosti; že v nás přetrvává nedůvěra ve vzájemnost a naše bližní; že se odmítáme angažovat a organizovat zdola a to nejen v politických stranách. A pokud tak činíme, rádi dáváme na odiv svoji morální převahu. Dokud tohle všechno nedokážeme změnit, bude česká společnost nadále lehce ovladatelná demagogy a populisty.

Toto shromáždění je však důkazem naší naděje, že nic není ztraceno, že současná situace je jen úchylkou, hybris, z které existuje východisko; je znamením víry v politickou a společenskou obrodu. Možná to bude cesta delší a bolestnější, než se nám v této chvíli zdá, protože nejtemnější stíny přichází skrze nás a ve vnějším světě jen nalézají vhodné projekce. Když však nebudeme dělat nic, nebude žádná cesta správná. Uvolníme-li prostor těm, kteří prosazují jen své vlastní zájmy, budou tito dělat kroky nejen za nás, ale s velkou pravděpodobností i proti nám. Demokracie, pravda nebo spravedlnost nejsou dobré samy o sobě, potřebují nás, naši práci, naši odvahu, naši zodpovědnost. Na standartě prezidenta České republiky je na červené stuze stříbrný nápis Pravda vítězí. Nepodléhejme však falešné naději, že se tak stane bez nás. Teprve ze spojenectví konkrétních činů s tímto tisíciletým imperativem se rodí demokraté a s nimi skutečná demokracie.

Ivo Hucl