„Nejumírněnější“ z komunistů, Jiří Dolejš, svým ostrým odsudkem justiční vraždy Milady Horákové zavdal k projevům sympatií demokratických politiků. Ti zřejmě přehlédli, že podle dotyčného Horákovou popravili vrazi, nikoli však „skuteční komunisté“.

Hned několik z Dolejšových tweetů k justiční vraždě Milady Horákové vyniká  aktuálností sdělení i ostrými formulacemi. V podstatě hájí vyvěšování bannerů s nápisem pojmenovávajícím vinu komunistů a odsuzuje relativizaci zločinu, až se z toho demokratům podlamují kolena. Komunistu Dolejše „lajkuje“ Miroslav Kalousek a řeporyjský starosta Pavel Novotný se s ním už už chystá jít na pivo. Pozornější pohled na Dolejšovy příspěvky a jejich rozložení na sociálních sítích ovšem vybízí ke zdrženlivosti, když odhaluje nekonzistentnost i kalkul.

Dolejš správně vyhodnotil podstatu právě probíhajícího diskurzu a šel rovnou k ní. V jednom ze svých tweetů odkazuje na článek serveru Seznam Zprávy opatřený titulkem „Zavražděna komunisty. Na budovách v Praze zavlají plachty s Horákovou“. V dalších se vymezuje proti relativizaci zločinu, když konstatuje, že „kecy relativizující justiční vraždy jsou samozřejmě škodlivé“, nebo správně nabádá, že kdo „není schopen alespoň uznat, jaké je justiční vražda svinstvo, měl by raději mlčet“. To zasluhuje ocenit mimo jiné i proto, že tím – nejspíš nechtěně – zesměšnil společensky nebezpečně lavírující vedení Filozofické fakulty, které – na rozdíl od sousedního Rudolfina či UMPRUM, ale i spousty dalších institucí – neumístilo na průčelí své budovy banner s Miladou Horákovou a textem „Zavražděna komunisty“. Tím o sobě FF UK řekla víc než černým praporem a jakýmsi vyjádřením na webu dohromady.

Dolejš aktuálně připomínané justiční vraždě (a nejen té jedné) věnoval na sociálních sítích možná větší prostor než leckterý demokratický politik. Důsledné směřování naprosté většiny příspěvků o Miladě Horákové na Twitter, kde se neváhá ani zastat zatýkaného člena ruské punkové aktivistické skupiny Pussy Riot, zatímco na Facebooku upřednostňuje témata úplně jiná, vypovídá o snaze zavděčit se lidskoprávní tematikou městským levicovým intelektuálům. To je nepochybně racionální, autentické už ale méně. Zásadní moment, jímž ovšem zcela popírá všechna svá ostatní vyjádření, představuje jeho pokus dělit komunisty na „skutečné“ a vrahy. „Justiční vraždy jsou zavrženíhodná deviace, v přímém protikladu k úsilí skutečných komunistů o sociální  spravedlnost,“ hlásá (tweetuje) Dolejš. Těch bezmála sto milionů obětí komunistických represálií má tedy na svědomí kdo, chtělo by se diskutovat s komunistou.

Byla by chyba přehlížet zjevně zamýšlenou marketingovou funkci Dolejšových tweetů i jejich od začátku zpochybněné vyznění. Vůbec největší chyba by pak byla vztahovat Dolejšova slova na celou stalinistickou KSČM, jejímž je členem, a uklidňovat se nadějí, že by se jakkoli proměňovala. Dolejšův distanc od vraždy Milady Horákové možná někoho v dobrém překvapil, valnou hodnotu ale bohužel nemá.